„Poezie je jako květina na hrobě“ — rozhovor s Anou Luísou Amaral

Ana Luísa Amaral

V rámci letošního Festivalu spisovatelů Praha vystoupila 5. října i jedna z nejoceňovanějších portugalských básnířek současnosti, Ana Luísa Amaral. Přednáší na univerzitě v Portu, věnuje se feministické teorii a překládá dílo Shakespeara a Emily Dickinson. První sbírku vydala v roce 1990, od té doby vyšla řada sbírek a také knihy pro děti. Rozhovor s ní vedla básnířka a písničkářka Jenoféfa Beta.

Co vás inspirovalo k psaní poezie?

Vlastně všechno a nic. Psávala jsem básně odjakživa, ještě jako dítě. Psaní poezie v sobě skrývá tajemství, které nedokážeme pochopit, nikdo z nás. Samozřejmě je to otázka řemesla, techniky a gramatiky, ale také je v tom kus tajemství.

A z čeho čerpáte inspiraci?

Co mě inspiruje? Může to být cokoli. Může to být strom, úsměv, moje dcera, samota, politika… Je to vlastně celý svět.

Jak byste popsala svou poezii? Je na vašem stylu psaní něco typického?

Můžu říct, co říkají kritici… (smích)

…a co si myslíte vy?

O své vlastní poezii… je složité ji nějak charakterizovat. Myslím si, že u mě je to od začátku otázka syntaxe. Myslím si, že každý jazyk má své limity. Jsou hranice, které pokud překročíte, sklouznete do nepochopitelnosti, ba hlouposti. Ale jsou hranice, které když překročíte, dostanete se do říše zvláštnosti, což je dobře. Dotkne se vás to, zneklidní. Ne ve smyslu, že by vás to rozčílilo, ale dokáže to s vámi pohnout, skutečně zasáhnout. Já se tam dostávám pomocí hry se syntaxí. Pohrávám si s hranicemi vlastního jazyka. Nedělám to účelově. Děje se to skrze hudbu, rytmus.

Mohla byste říct něco víc o svém tvůrčím procesu?  Je to tak, že cítíte „nutkání“ psát, nebo se někdy k textu postupně vracíte a upravujete ho?

To záleží. Někdy prostě píšu. Když máte ten dar, když máte to štěstí, tak to může být otázka několika minut. A někdy se to stane během noci, když je kolem opravdové ticho… Když vytvoříte ty správné podmínky, básně samy přicházejí.

A nosíte s sebou vždycky kousek papíru? Abyste si básně mohla zapsat?

Vždycky. Nedokážu psát na počítači. Ne básně. Potřebuju cítit papír. A tužku. A pak teprve je někdy upravuji na počítači. Jejich vizuální podobu. Věřím, že poezie začíná v těle. Naše mysl patří k tělu. Nemůžeme oddělit emoce od rozumu. Feminismus tohle věděl ještě dávno předtím, než se tím začala zabývat věda.

Zmínila jste feminismus — jak chápete slovo „feminismus“? Co pro vás feminismus znamená?

První věc, co mě napadá — a pokud bych měla feminismus popsat jedním výrazem – jsou to lidská práva. Je to prosté. Zaprvé, feminismus není namířen proti mužům. Zadruhé, nesnaží se o obrácení rolí — nahnat muže do domácnosti a ženy do práce — a podobné stereotypy.

Je to v Portugalsku stále aktuální? Tyto stereotypy o feminismu?

Ano, je. Ale nejen v Portugalsku. Svět, to není jen Evropa. Jsou to další země, například i Saudská Arábie, kde mohou ženy být stále ještě ukamenovány k smrti.

Takže pro vás je feminismus celosvětový?

Rozhodně. Podle mě neexistuje feminismus, ale feminismy. „Žena“ je velmi vyprázdněný pojem.  Existují „ženy“ — v množném čísle. A všechny se od sebe nádherně vzájemně lišíme. Stejně jako se liší muži a ženy, my všichni se navzájem lišíme jeden od druhého. Například nelze srovnávat situaci ženy z Amsterdamu se ženou například z Thajska. Na některých věcech se samozřejmě shodnou všechny feminismy – například na posílení žen. Jejich viditelnosti.

Jak si vysvětlujete neviditelnost žen v literatuře?

Je to ze dvou důvodů. Zaprvé jde o to, kdo určuje kritéria. Kdo má tu moc říct „tohle je dobré, tohle je špatné“. A taky kdo vytváří literární kánon. Když se podíváte na západní kánon — jsou to samí muži.

Narazila jste vy sama na překážky, se kterými se ženy setkávají, když se chtějí prosadit v literatuře?

Samozřejmě, překážky existují. Ale já sama si nemohu stěžovat. Obdržela jsem řadu ocenění.

Co myslíte, že brání ženám, aby byly více oceňované?

Je to souhra okolností. Uvedu jednoduchý příklad — když před mnoha lety ženy začaly řídit auta, slýchaly „ach jo, žena za volantem“. Když takové věci říkáte dětem už od útlého věku, samozřejmě že je přijmou za své.

Takže podle vás se ženy setkávají s malou podporou?

Ano. Myslím, že to začíná již v raném věku. Ve vzdělávání. Podprahově. Celospolečensky. Jsou to různé drobnosti — třeba to, co vidíme ve filmech. Feminismus je prospěšný nejen pro ženy, ale také pro muže. Pro kohokoli. Je to otázka lidských práv. Ale také je to otázka lidské důstojnosti. Myslím si, že třeba pro chlapce musí být velmi těžké poslouchat, že „kluci nepláčou“ a podobné věci.

Dokáže podle vás poezie nebo literatura jako taková tyto věci změnit?

Věřím, že ano. Protože literatura, a poezie obzvlášť, pracuje s možnostmi. A umí být protiváhou oficiálního diskurzu. Dotýká se nás. Dokáže nás pohnout k činu. Zároveň probudit pocity i myšlenky. Poezie o to víc, protože je svobodnější než beletrie. Především proto, že beletrie je více provázaná s pravidly trhu. Nikdy jsem v knihkupectví neviděla maketu podobizny nějakého básníka. Romány se prodávají více. Básnici nemají své agenty. Zatímco téměř všichni spisovatelé ano.

Proč je podle vás poezie vnímaná jako méně populární, méně přístupná?

Myslím si, že je těžší ji uchopit.

…ale zároveň jste říkala, že je více emoční, takže možná je snazší se na ni naladit?

Ano. Ale je těžší k pochopení než beletrie. Ale jakmile ji pochopíte, dotkne se vás více, protože v pouhé jedné větě dokáže shrnout to, co by jinak bylo potřeba vyjádřit na čtyřech nebo pěti stranách.  Poezie je spojena s něčím prapůvodním v nás. Nevím, kdy vznikla poezie. Ale myslím si, že to bylo někdy v začátcích lidstva, možná v době, kdy lidé začali pokládat květiny na hroby svých předků. Ty květiny byly nadbytečné. Můžete prostě vyhrabat díru a do ní pohřbít tělo, k čemu květiny?

Takže poezie je jako květina na hrobě?

Ano. Jde o symboliku. Krásu. A vzpomínky. Proto diktátorské režimy zavírají básníky. Nemají sice pušky, nemají zbraně, jejich jedinou zbraní je slovo, ale slovo má velkou moc. A to, co poezie se slovem dokáže, je vtěsnat do pár slov všechno. A to může být smrtící. Politický diskurs stojí na jednoznačnosti, zatímco poezie má v sobě rozporuplnost, kterou nedokážou uchopit. Uvedu příklad ze své země. Portugalská básnířka Sophia de Mello Breyner napsala krásnou větu v jedné básni — „starý sup brousí svá pera“. Ta báseň byla zakázaná. I když je v ní jen tohle. Salazar, náš tehdejší diktátor, měl totiž nos jako sup. Když si to přečtete bez kontextu, řeknete si „fajn, píše něco o ptákovi“, ale bylo to symbolické. A v tom je síla poezie. Že za určitých okolností dokáže povstat a nést určitý význam. A třeba za dalších sto let může mít jiný význam.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Nová básnická sbírka, vlastně dvě. Potom bych chtěla dokončit překlad Shakespearových sonetů. A pokrčovat s překladem básní Emily Dickinson. A taky píšu román.

O čem kniha bude?

Jedná se o historický román. Navazuje na předchozí knihu, která ale byla více jako poezie. Nejsem spisovatelka v právem slova smyslu. Je to trochu zvláštní. Malinko podobný styl jako Vlny od Virginie Woolf, taková nejednoznačná oblast. Nemá to příběh. Jsou v tom pocity, láska, poezie, historie, příroda.

A taky budu hodně cestovat. Měsíc budu ve Státech kvůli knize. Potom Brazílie. A Chile a Kolumbie.

Přeju vám, ať se všechny vaše plány vydaří a děkuji za váš čas a za rozhovor.

***

Foto: Alžběta Možíšová