Brněnská blokáda: sexismem proti rasismu?

Prvního května se v Brně sešlo téměř dva tisíce lidí, aby vyjádřili nesouhlas s rasismem a blokovali průvod Dělnické mládeže městem. Byly jsme tam také, protože si myslíme, že demonstrovat ve veřejném prostoru odpor k netoleranci je důležité.

Akce se vydařila, atmosféra mezi blokujícími byla vřelá a účast lidí hojná – mnohonásobně převyšující počet demonstrujících za extrémní pravici. Tento článek nemá smysluplnost akce zpochybnit, ale přály bychom si, aby naopak přispěl k rozvíjení myšlenky občanské angažovanosti a ke kultivaci veřejného prostoru, ze kterého by se žádné skupiny neměly cítit vyčleněné a ani v něm znevažované.

Když si ale teď prohlížíme fotoalba z akce, nemůžeme se ubránit pocitu, který v nás začal klíčit ještě před blokádou – sexismus najdeme všude, a to i v občansky angažovaném prostředí. Pánové u fotek na Facebooku kometují vzhled žen: „wau šťabajzny“ „Jj ta skautka me zaujala… leginy vymyslel chlap ;)),“ „pekné dievčatá.“ Jinde se další diskutující rozhořčuje nad tím, že ani tak nevadí, že policie zasáhla a zadržela některé blokující, ale že je hrůza, že zasáhla i vůči ženám. Inu, milý pane, ženy a dívky ve skutečnosti nešly na blokádu předvádět své vnady a poslouchat komplimenty, šly tam vyjádřit svůj občanský postoj a šly s plným vědomím, že je to do jisté míry riziková situace. Ty, které si posedaly v první linii na silnici, jistě neočekávaly, že policie s nimi bude nakládat jako prvorepublikový gentleman s dámou na koktejlové party. Ale nechme facebookové diskuse stranou a podívejme se i na další momenty.

Na přípravných schůzkách iniciativy Brno blokuje bylo žen celkem dost, i když mírně převažovali muži. Ty bylo na prvních schůzkách více slyšet, nicméně ne všechny jejich příspěvky byly věcné a směřující k tomu, jak blokádu efektivně zorganizovat. Občas to bylo spíš takové honění si trik, kdo z nich je větší drsňák: „Já mám kontakty v antifě…,“ „Nejlepší bude taková strategie blokády…“ Ne že by k tomu ženy neměly co říct, ale skrz planoucí zápal strategických diskusí je někdy těžké dostat se ke slovu. Problém není v tom, že by ženy byly nesmělé, jako spíš v tom, že některým mužům chybí sebereflexe. Dokázat udržet své ego na uzdě je však důležitým krokem k mírumilovnější společnosti.

První schůzky byly spíš takovou euforií nad bojovou hrou, kdy nebyly ještě rozvrženy praktické úkoly. Postupně se ale zformoval užší organizační tým žen i mužů, kterým jsou bližší činy než řeči, a podařilo se efektivně zorganizovat schůzky, komunikaci s veřejností i úřady, a  naplánovat taktiku.

Poněkud sexistický byl i spot, který zval na blokádu. Dva pánové se předhánějí, kdo si přinese lepší sedátko, tj. kdo lépe blokuje (prostě kdo je větší borec), a na konci jim slečna přinese kávu.  Na jedné z posledních schůzek před blokádou se rozdělovaly role, kdo co organizačně zajistí, a někdo žertovně zahlaholil: „Ještě potřebujeme svačinářku.“

Podobnou genderovou dynamiku mělo dokumentární video s výpověďmi zadržených v průběhu blokády. Přestože zadržených žen bylo jen o něco málo méně než mužů, na videu je prostor jen pro jeden krátký vstup ženy. Proč se dokumentarista nezeptal např. zadržené ředitelky IQ Roma Servis Kataríny Klamkové, která by jistě měla co říct?

Mezi zadrženými panovala dobrá nálada, kolovalo i drobné občerstvení a kontakt na právničku. Policisté a policistky byli vesměs přátelští. Jeden ze zadržených je požádal, aby k němu přivolali přítelkyni, taky zadrženou, která seděla daleko od něj, a jeho žádosti bylo bez problému vyhověno, což bylo vyloženě milé. Nicméně již poněkud tragikomický byl fakt, že policie se zřejmě domnívala, že všechny zadržené ženy jsou tam v zásadě jako doprovod svých partnerů, takže se při kontrole dokladů jedné z žen ptali vedle sedícího muže: „Ta patří k vám?“ Po záporné odpovědi to nevzdávali a pokračovali v dotazování u muže, který seděl vedle dotyčné z druhé strany: „To je vaše přítelkyně?“ U zadržených mužů je nezajímalo, ke komu patří.

Jedna ze zadržených seděla vedle muže se spoutanýma rukama: „Měl na mě neustále nějaké požadavky, abych mu vyndala mobil z kapsy, abych zavolala do Parlamentních listů, že byl zadržen. Choval se hystericky, zveličoval celou situaci, a když jsem se mu snažila vyjít vstříc, komentoval to: ‚Šikovná holka‘. Po druhé takové hlášce jsem mu řekla, že jestli to ještě jednou řekne, už pro něj nehnu prstem.“ Tento zadržený poté vzrušeně hlásil do telefonu: „Brutální zásah policie, neadekvátní, brutálně se tu chovají k ženám.“

Pro mnohé blokádníky-muže byla páteční akce takovou bojovkou. S planoucími zraky promýšleli strategie, jak vyšachovat nepřítele. Na FB se pak vyžívají ve sdílení svých příběhů, kdo kam běžel, kdo kde měl jaký incident s policií a kdo na adresu policie vyřkne nejpeprnější poznámku.

Na hodnotící schůzce po konání blokády se téma, zda policii poděkovat nebo ne, stalo hodně ožehavým. Na příští akce tohoto typu bychom si ale měli ujasnit, co je cílem – vyjádřit veřejně svůj názor? Pokořit protivníka? A kdo je protivníkem? Extrémní pravice nebo policie? My se domníváme, že cílem by měla být demonstrace občanské angažovanosti a názoru, nikoli souboj dobra se zlem a oslavování neohrožených hrdinů, jakkoli bojujících za správnou věc. Hrdinství je maskulinním konceptem, a za hrdiny se považují jistě i předáci pochodu Dělnické mládeže. Tohle špičkování, kdo na koho vyzraje, kdo koho přemůže, nebo kdo si přinese větší sedátko, rozhodně k toleranci a smíru nevedou.

Cílem takových akcí by měl být dialog, a to i mezi námi, co stojíme na jedné straně barikády. Evidentně ne na všechno máme stejný pohled a rozdíly nejsou jen v tom, v čem pro nás tkví smysl takové akce. Senátor Papoušek, nejspíš aniž by to tušil, stál v závěru akce na náměstí Svobody po boku lesbického páru, přitom je sám proti novele zákona o adopcích dětí gay a lesbickými páry. Ví o tom, že v tomto ohledu jede na jedné lodi s Dělnickou mládeží?

Mnohé z výše jmenovaných příhod jsou vlastně takovou drobností, nad kterou by bylo možné mávnout rukou a považovat ji za nevýznamnou. Jenže právě souhrn takovýchto drobností a situací, ve kterých jsou ženy zneviditelňovány, ve kterých od nich nikdo neočekává, že budou svébytně vyjadřovat svůj názor, ale budou potěšením pro oko a podporou pro své partnery, kteří se budou hrdinně bít za správnou věc, je součástí sexisticky a maskulinně nastaveného světa, ve kterém konflikty všeho druhu jen kvetou. Pokud usilujeme o rovnost a smír mezi lidmi, není možné vybrat si jen některá kritéria jako je etnicita, a jiné (např. pohlaví či sexuální orientaci) nechat stranou.

***

Foto: zewlakk Dlouhý krok (Petr Vrabec)