Co má společného Zeman se současnou vládou?

Miloš Zeman hraje na konzervativní notu. Foto: David Sedlecký / Wikimedia Commons

Je s podivem, jak se to v české společnosti, kterou jsme tak rádi považovali za v zásadě liberální, daří. Ve volbách v roce 2010 zazářila strana, která si tradici vetkla dokonce do svého názvu, a od té doby vybublávají různé ideově konzervativní argumenty ve veřejných debatách ve větším než malém množství zprava, stejně jako zleva.

V roce 2010 a 2011 jsme měli možnost sledovat napínavý boj o sexuální výchovu, v němž se spolek ultrakatolíků pasoval za mluvčí všech rodičů a společně s ministrem Dobešem a s podporou premiéra Nečase brojil proti vyslovení slova sex v základních školách.

Prezident vzešlý z politické levice se ale nenechal zahanbit a škodolibě škrtá sirkami u rozbušky homofobie. Do hlavy Zemanovi nevidíme, ale dá se předpokládat, že na Putnovi mu vadí především jeho protizemanovské angažmá. Jako důvod, proč by Putna neměl být profesorem, však tento údajně levicový velikán uvádí Putnův morální profil, který je v prezidentových očích zpochybněn Putnovou kritikou xenofoba a homofoba Bátory. Velmi konzervativní a tedy nelevicová argumentace.

Jenže o nějakou ideovou konzistenci Zemanovi nejde. Jeho předvolební spoty zdůrazňovaly, že chce být prezidentem většiny lidí, ne nějakých minorit a hrstky darmojedných intelektuálů. A lidu teď chce dát to nejcennější, tj. společného nepřítele. Účelově využívá všeho, co se hodí k tomu, aby za sebou sešikoval nenávistný neohrožený dav voličstva, který mu dodá politickou sílu a šířením hrůzy umlčí všechny kritické hlasy. K tomu se skvěle hodí cizáci všeho druhu – ti, kdo nejsou normální a spořádání jako my, prostí lidé, ale jsou divní, odporní, perverzní a morálně padlí. Od homosexuálů přes cizince až k sociální spodině.

Spojenectví katolické církve s pravicí, které jsme zaznamenali např. ve sporu o sexuální výchovu, zas až tak překvapivé nebylo, jakkoli nás zaskočila síla i podpora těchto názorů v českém veřejném diskurzu. Jenže právo katolické církve vyjadřovat se k morálnímu profilu budoucích profesorů hájil v České televizi i Radek Augustin, místopředseda SPOZ, která sama sebe vnímá jako novou naději pro českou levici.

(Ultra)konzerva jde cítit zleva, zprava, ale i z mainstreamových médií. Ilustrační foto: Adam Hauner / Wikimedia Commons

Do ultrakonzervativního hávu se nenápadně odívají v poslední době i některá mainstreamová média. Šéfem Orientace, sobotní přílohy Lidových novin, se stal Matyáš Zrno, programový ředitel Občanského institutu. Ten Lidovky přiblížil úrovni farních oběžníků, a tak jsme si zde nedávno mohli přečíst příjemně štvavý a profesionálně demagogický článek proti genderovým studiím Válka žen proti mužům (18.5.2013).

O pár týdnů dříve nabídl zase článek o pochodu pro život, který jiná média nezaujal, přestože jeho účastníci pronesli centrem Prahy stovky efektních bílých křížů. Zrno se nad takovou neobjektivitou médií rozhořčil a neoprávněnou cenzuru prolomil vlastním textem s názvem Vrchol ženské emancipace (26.3.2013).

Půjde-li to takto dál, obávám se, aby se neokonzervatismus nepřesunul od slov k činům a abychom vbrzku nenásledovali třeba maďarský model. V Maďarsku se nová ústava hlásí nejen ke křesťanství, ale i k středověkému maďarskému království, a trestným činem se zde stává i bezdomovectví. Je přeci třeba chránit zájmy slušných normálních lidí.

***