Jdete do kavárny? Dítě nechte doma

MF Dnes před pár dny zveřejnila článek o tom, že některé kavárny ruší dětské koutky a že někteří majitelé a majitelky kaváren dokonce rodiče s malými dětmi ve svých podnicích nevidí rádi. Diskusi to vzbudilo velkou. Ozvali se ti, kteří v kavárně touží po klidu a dětský projev je ruší, i ti, kteří do kaváren s dětmi chodí běžně a cítí se dotčeni či dokonce svým způsobem vyloučeni.

A právě toto vyloučení je pro mě nejpodstatnějším momentem diskuse. Pokud a priori vyloučím rodiče (co si budeme povídat, většinou matky) s malými dětmi (do kolika je dítě malé na to, aby navštěvovalo kavárnu?) z jakéhokoli veřejného prostoru a seberu jim možnost o sobě a svých dětech rozhodovat s ohledem na vlastní životní styl, specifika a zájmy, určuji tím umělou paušální hranici, která může být diskriminační. Pro matky, jejichž děti jsou tiché a poslušné. Pro matky, jejichž děti sice tak tiché a poslušné nejsou, ale stále se chovají tišeji a poslušněji, než kdejaký ovíněný štamgast nebo příliš hlasité rádio (a že je takových v kavárnách dost – a požádat obsluhu o ztišení je stejně snadné, jako požádat o ztišení matku příliš hlučného děcka), anebo třeba diskutující sociální vědci a vědkyně – a takových kavárenských debat jsme všichni zažili dost.

Jen z toho titulu, že jsme rodiče, bychom se těchto debat evidentně měli vzdát, popřípadě hledat hlídání, abychom mohli děti nechat doma, kam patří. Mezi hračky, které pro ně byly speciálně vyvinuté, aby se rozvíjely úměrně svém věku. Neprospělo by ale dětem čas od času, kdybychom je vzali do svého světa, místo toho, abychom svůj svět tomu jejich domnělému buď přizpůsobili, nebo se ho rovnou téměř úplně vzdali?

Aby bylo jasno: v každé skupině se najdou lidé, kteří neberou ohled na ostatní, neúměrně třískají hrnečky o podšálky, hrají na piáno ve chvíli, kdy si někdo jiný chce nerušeně číst, nebo zaníceně hodnotí včerejší zápas či film. Vykazujeme je ale do nějakých zvláštních prostor? A poznáme je předem, když do kavárny vstupují?

Pro ilustraci dodávám, že se svými staršími syny jsem dokončila vysokou školu, a od nejmladšího jsem nebyla na mateřské dovolené ani jeden den, protože jako novinářka na volné noze a s ohledem na naši rodinnou situaci jsem si žádnou dovolenou nemohla dovolit. Dítě se mnou absolvovalo desítky rozhovorů a reportáží. Výjimečně sice začalo rušit, ale nikdy to rušení nezabralo víc než pár vteřin, protože buďto se mu dostalo mléka, nebo jsem požádala o krátkou pauzu na to, abych zjistila, co se děje, a dítě uklidnila.

Když přítomnost dítěte s úsměvem přijala spisovatelská dvojice Erik Axl Sund nebo Peter May, když ho bez mrknutí oka zvládli v tiskárně knih v Braillově písmu nebo v záchranné stanici pro dravce, když mi tihle lidé jako matce důvěřovali, že dokážu odhadnout, co si mohu a nemohu se svým dítětem dovolit, proč by to nemohli udělat i kavárníci a kavárnice?

V diskusi jsem se setkala i s názorem, že jsou tu přece výhradně dětské kavárny a cukrárny, kam s dítětem bez obav můžu. Jenomže já nechci – v drtivé většině případů jde o místa, kde „dětský“ rovná se příšerně barevný, přeslazený a ušišlaný. Nechci sebe ani své dítě separovat do kýčovitě barevné kóje s krtečkem – chci, aby se slušně chovalo v důstojném prostředí, aby se učilo sociálním vazbám a normám, a tomu, co je a co není přijatelné. Chci, aby mě doprovázelo v mém životě a učilo se tak. Když bude rušit, řeknu mu to. Když bude rušit a já budu mít pocit, že neruší, řekne mi / mu to někdo jiný. Je to běžná sociální interakce, moment, kdy si můžeme cokoli vyjasnit, a kdy dítě pozná, jak to na světě chodí. Uvidí, že mě nespokojený spolunávštěvník kavárny nebací autíčkem po hlavě, ale že mě slušně požádá, já se omluvím a zjednám nápravu.

Samozřejmě, že svůj život přizpůsobuji tomu, že mám dítě – ale ne vždy a všude.

Diskuse o tom, kam dítě smí/nesmí, vypovídá o našich kulturních a společenských mantinelech. Zatímco v některých jižních zemích je úplně normální přítomnost dítěte se svými rodiči venku ve společnosti i kolem půlnoci, u nás se na vás zle dívají spolucestující v tramvaji už kolem půl desáté večer – protože to už má přece správné dítě dávno spát, a jeho matka užívat chvíle volna, popřípadě něco vyprat a poklidit.

Bývalá spolužačka z vysoké mi vyprávěla, že v Dánsku je normální brát s sebou dítě i do knihovny, protože tam jsou na děti zařízené – mají pro ně dětské koutky a interaktivní hry, aby nerušily přes míru. U nás takové vymoženosti nemáme, zato máme několikaletou rodičovskou dovolenou, kterou považujeme za luxus, nikoli za omezení, kterým pro mnoho matek (chtěla bych korektně napsat rodičům, ale statistika je neúprosná) v konečném důsledku je. Protože kromě toho, že ztratí kontakt se svojí prací, by očividně mohly ztratit i možnost chodit do kaváren – nebo se při vstupu do nich se svým dítětem cítit jen trpěné.

Přitom – tržní moment na závěr – já si kvůli dítěti v kavárně obvykle neobjednávám jen svoje espresso, ale k tomu ještě mošt a ten nejlákavější dort.

***

Foto: Lucie Jarkovská