Když je machismus v ohrožení

Před prezidentskou volbou v roce 2013 vzbudil Miloš Zeman v určitých kruzích pohoršení svými výroky o znásilňování, kterému se museli dávní zemani (na rozdíl od knížat) oddávat, aby jejich geny přežily a namísto degenerace se dále rozvíjely. V zemi, kde si třetina obyvatelstva myslí, že za znásilnění si jeho oběti vlastně můžou samy, to pohoršení bohužel nebylo všeobecné, a Zeman nakonec volby vyhrál. Jeho výroky jsou však jen jedny z mnoha v dlouhé řadě výroků podobných, pocházejících zejména od mužů na vysoce postavených místech, kteří možná mají pocit, že jimi více politických bodů nasbírají než ztratí. Do veřejného prostoru však naštěstí vstupuje stále více sebevědomých žen, které se s machismem smířit nechtějí.

Ženy tvoří polovinu populace, a na českých vysokých školách dokonce 60 % všech studujících. Čím dál častěji se u nás dostávají i na pozice, které z nich vytváří ženy „veřejné“ – ať už jsou to političky, ženy na významných postech v byznysu, novinářky, nebo třeba „jen“ ženy, které něco zajímavého dokázaly – pěkným příkladem je třeba studentka Vendula Fialková, jež excelovala při mezinárodní maturitě a zamířila na Oxford. Podobná viditelnost žen na veřejnosti však často vůbec není jednoduchá, jelikož v českém kontextu je i veřejnoprávní televize schopná prokázat naprosté nepochopení důležitosti zastoupení žen například mezi hosty diskusních pořadů, navzdory tomu, že jí to ukládá Kodex. Tak či onak, ženy stále více přicházejí se svými názory na postavení žen v české společnosti a tlumočí své představy o genderových rolích. Ty jsou zcela bezpochyby různorodější než představy, které měly jejich matky nebo dokonce babičky.

V tomto momentu přichází machistický zpětný úder – přívalová vlna mužů ve středních letech, kteří prostě musí ženám (a abych byla fér, tak i některým mužům) řádně vysvětlit, jak by měly žít své životy, vychovávat své děti, a případně se i smát sexistickým vtipům, které jim ani nepřijdou vtipné. Zde si laskavý čtenář a čtenářka doplní prakticky jakoukoliv reakci na kritiku sexistické reklamy. Koneckonců živě si vzpomínám na reakci zlínské ČSSD na kritiku reklamy, jež nakonec vyhrála Sexistické prasátečko: „Nemyslím si, že by reklama byla sexistická. Někdo ji tak může považovat, ale není to nic křiklavého. Možná to nějaké puritány pohorší, někdo jiný se zase usměje a řekne: ‚Kurňa, to je zábavné‘.“

Opravdu se celkem pravidelně nestačím divit, kolik expertů na psychologii předškolního dítěte (případně veřejné mínící českých rodiny) se najednou objeví ve veřejné sféře a zasvěceně vymlouvají všem ženám, které by snad chtěly žít svůj život jinak, než bylo až doposud obvyklé a „normální“, a že tím poškozují celé své okolí.

Povýšené komentáře a muži „vysvětlující“ ženám, jak mají něco chápat, jsou ale asi vlastně ještě ta příjemnější varianta. Tou méně příjemnou jsou nadávky a výhružky, o kterých ví své třeba české novinářky Silvie Lauder nebo Nora Fridrichová. První jmenovaná v reakci na své články s tématikou ženských práv celkem pravidelně dostává maily urážející tu její vzhled, tu zase pisatelé dochází k názoru, že Lauder je feministka proto, že je sexuálně neuspokojená. Druhá jmenovaná pak dokonce podala kvůli výhružkám násilím trestní oznámení. Když se patriarchát a machismus otřásá, přitvrzuje i jeho obrana.

Je ale taková strategie udržitelná, nebo je postupné vyhynutí machismu nevyhnutelné? Bývalá velvyslankyně Švédska v ČR Annika Jagander k tomu říká: „Nejdřív se nám vysmívali. Pak nás ignorovali. Pak s námi bojovali. A pak jsme to vyhrály.“ Dnes už ve Švédsku nemají vládu, v níž je míň žen než mužů. „Vždycky aspoň stejně, víte?“ usmívá se Jagander.

V souvislosti s pluralitou přítomnou v životním stylu a preferencích nastupujících generací by se mohlo zdát, že tvrdé údery, které machismus rozdává na všechny strany, jsou jakýmsi posledním záchvěvem. Koneckonců mladé ženy jsou více sebevědomé a často méně svazované společenskými normami v dnešním otevřeném světě. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že vytvořit prostor pro budování ženského nebo obecně anti-machistického či anti-sexistického sebevědomí nebo sebeuvědomění v prostředí, kde machismus dává hlasitě najevo, že stále žije, není nic snadného ani samozřejmého. Třeba i proto, že situace mužů (minimálně některých) se nelepší, a už vůbec ne tak rapidně, jako je tomu u některých žen.

Naopak – muži se v mnoha ohledech ztrácejí i ve svých tradičních doménách, protože se na jejich místo derou nejen ostatní muži, ale i ženy. Pro ty, kdo stojí na frontě boje proti machismu, to představuje výzvu a další motivaci pro nekončící úsilí o zlepšování světa, v němž žijeme – tak, aby byl přátelský pro muže i ženy. Jen tak machismus vyhyne dřív, než v době našich vnuček a pravnuček.

***

Ilustrační obrázek: Stellan Klint / Wikimedia Commons