Komu patří polské dělohy?

Foto z protestu v Praze: archiv autorky

Varšava, listopad 1918: Polky shromážděné před domem maršála Pilsudského ťukají na dveře deštníky. Tímto se jim podaří donutit Pilsudského k přiznaní volebního práva ženám. Před Francouzkami, Italkami a Češkami.

Vzpomněla jsem si na ty deštníky v pondělí 3. října během sledování zpráv z Polska. Skoro o sto let později Polky opět stojí v dešti na hlavních náměstích většiny polských měst i v zahraničí. O sto let později Polky, občanky státu uprostřed Evropy, žádají možnost rozhodovat o svém těle. Jak se to stalo, kde jsme jako národ udělali chybu? Jak je možné, že ve státě, ve kterém žije skoro 20 milionů žen, o jejich životech rozhoduje 460 osob sedících v poslanecké sněmovně (z nichž je 335 mužů a jen 125 žen) a katolická církev?

V říjnu 2015 prohrála pseudoliberální Občanská platforma (PO) volby s pravicovým Právem a spravedlností (PIS) – se stranou, jejíž vůdce je přesvědčený, že jeho dvojče zavraždil Putin po domluvě s bývalým premiérem Tuskem a udělá vše pro to, aby o tom přesvědčil celé Polsko. PIS měl bohužel výbornou volební kampaň, jejíž součástí byl mimo jiné program 500 plus (500 polských zlotých na druhé dítě). Nápad, který jim rozhodně pomohl volby vyhrát. Naneštěstí voličům PISu bude těžké vysvětlit, že stát jako organizace nic nevlastní a aby někdo něco dostal, musí se to vzít někomu jinému, třeba důchodcům.

PIS podpořila během voleb také katolická církev. V poděkování už dostala mimo jiné 510 milionů polských zlotých (více než 3 miliardy Kč) na udržovaní vztahů mezi státem a církví. Dalším slibem PISu církvi bylo samozřejmě zrušení existujícího interrupčního zákona. Dnes platný zákon ze dne 7. ledna 1993 o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti interrupce umožňuje ukončení těhotenství jedině ve třech případech – když těhotenství ohrožuje život nebo zdraví ženy, pokud během prenatálního vyšetření bude zjištěna pravděpodobnost trvalého poškození nebo smrtelné nemoci dítěte, a pokud těhotenství vzniklo během znásilnění. Tento zákon je často nazýván kompromisem mezi církví a vládou. Ano, čtete správně – a nejde o Írán, nýbrž o stát uprostřed Evropy. Tento kompromis chce církev zrušit a zavést totální zákaz potratů. Tedy úplně zakázat ženám rozhodovat o sobě samých.

První pokus se konal v březnu letošního roku. Skupina ortodoxních katolických právníků Ordo Iuris představila projekt novelizace existujícího zákona, k němuž se přiklonil episkopát. Tato skupina mužů bez rodin, bez dětí a bez představy o každodenním životě a výchově dětí a zodpovědnosti, kterou obnáší, rozhodla, že znásilnění, vážná nemoc plodu a ohrožení života matky není důvodem k interrupci.

Polky se konečně naštvaly, poslaly premérce ramínka (symbol ilegálních interrupcí) a davy vyšly ulic. Situace se uklidnila jen na chvíli – do října. Tehdy poslanci předali sněmovním komisím ke zpracování již zmíněný projekt Ordo Iuris, a letos již podruhé se rozhodli diskutovat o zavedení úplného zákazu potratů. Návrh Ordo Iuris samozřejmě dnešní platný zákon neguje, a dodatečně žádá, aby se trestněprávní následek provedení interrupce (trest vězení do 5 let) vztahoval nejen na lékaře či lékařku a těhotnou ženu, ale také na osoby, které by mohly jakýmkoliv způsobem pomoci těhotenství ukončit.

Takto vznikl Černý protest a celopolská stávka žen. 3. října vyšly Polky (s podporou mnoha mužů) opět do ulic větších i menších měst a nepřišly do práce (stejně jako před 41 lety Islanďanky, které díky tomu změnily běh historie svého státu). Pouze ve Varšavě se mluvilo o 30 000 protestujících.

Vláda se lekla. O pár dní později hovořil PIS o tom, že vlastně nikdy tuto novelizaci nepodporoval, a že má vlastní nápady, jak zákon „vylepšit“ (samozřejmě směrem k celkovému zákazu interrupce). Poslanec Kaczynský trval na tom, aby se dítě narodilo i v případě zjištěné smrtelné nemoci, aby mohlo být pokřtěné. Nabízí se otázka, zda je opravdu Bůh katolíků natolik krutý, že nespasí nepokřtěné dítě?

Polky proto deštníky neschovaly a 24. října vyšly opět do ulic. Mohli bychom se domnívat, že tyto protesty se stanou skvělým důvodem k liberalizaci platného zákona. Bohužel zde však vznikají rozdíly i mezi protestujícími: 22. října známá zpěvačka Natalia Przybysz sdělila týdeníku Wysokie obcasy (Vysoké podpatky), že se před rokem rozhodla provést interrupci z ekonomických důvodů. Její lékař jí předepsal tablety na vředy a když nezabraly, odjela na Slovensko. Tato upřímná výpověď vyvolala doslova peklo. Solidární Černý protest se najednou rozdělil na dva tábory. Na ty, kteří chtějí nechat zákon takový, jaký dnes je, a nadále předstírat, že ilegální interrupce se nekonají, a na ty, kteří podporují svobodu volby a chtějí, aby Polky samotné (případně s partnery) rozhodovaly o svém těhotenství tak, jako ženy ve většině vysvpělých evropských zemí.

Během všech protestů pro mne bylo velice důležité sledovat reakce politiků a vidět, že spousta z nich (nehledě na to, že mají matky, manželky a dcery) se k ženám chová, jako bychom stále žili v 19. století a ženy neměly ani volební právo. Děsivá je úroveň jejich vypovědí i to, jak moc ženami pohrdají. Poslanec Kukiz, bývalý hudebník, který určitě nevedl asketický život, řekl: „Měly vědět, komu dávaly tělo a kdy”. Novinář Ziemkiewicz, ironicky nazýván Playboy roku 2016, napsal na Twitteru: „Absolutně nechci rozhodovat o vašich tělech. I když pokud by záleželo na mě, tak by byla rozhodně krásnější“. O organizátorce protestů řekl, že i když ona sama je deformovaná, její maminka ji přesto porodila. Ministr zahraničních věcí sarkasticky okomentoval protesty slovy „Ať si hrají“. Významný „specialista“ arcibiskup Hoser přišel s tezí, že během násilí vzniká jen malý počet těhotenství, protože stres znemožňuje oplodnění. Jeden z pravicových publicistů nabídl Polkám, aby si během protestů oblékly nacistickou uniformu.

Ženy jsou snadným terčem všech slovních útoků a stalo se velmi pohodlným bagatelizovat jejich snahy o změnu zákona pouhým komentářem na adresu jejich vzhledu, matrimoniálního stavu nebo věku. De facto říci, že interrupci potřebovat nebudou, protože je stejně nikdo nechce oplodnit.

6. října se navíc ve sněmovně objevil další projekt, který sice nepenalizuje ženy za terminaci těhotenství, ale delegalizuje antikoncepci. Ta je přitom jedním z mnoha tabu v Polsku – neřeší se předcházení vzniku problémů, nemluví se o sexuální výchově. Poláci se ještě pořád chovají, jako by děti nosil čáp. Sexuální osvětu nahrazuje předmět Výchova k rodinnému životu. V učebnicích schválených ministerstvem školství se můžeme mimo jiné dočíst, že gynekolog není zubař a není potřeba se k němu pravidelně objednávat; že efektivita zabránění otěhotnění při užívání kondomu je nízká z důvodu častých technických závad a kromě toho u některých mužů snižuje intenzitu sexuálního prožitku; a také že chlapci by měli být trpěliví, když pomáhají kamarádkám ve výuce např. geometrie, i když je může znervózňovat, že dívky pomaleji myslí a hůř chápou určité věci.

Co tedy bude dál? Myslím si, že přijde čas na umělé oplodnění. Jedním z posledních úspěchů minulé vlády byl totiž zákon, podle kterého by stát financoval oplodnění in vitro. Pomohlo by to mnoha bezdětným párům, které si nemohou tento druh léčení dovolit. Jedním z prvních rozhodnutí současné vlády však bylo oznámení, že umělé oplodnění stát podporovat nebude. Jsem proto přesvědčena, že dalším krokem bude zákaz metody in vitro, protože podle katolické církve dochází během umělého oplodnění k vraždě dětí – každé vajíčko a spermie jsou chápány jako samostatný život.

Každopádně Polky své deštníky ještě do skříně zahodit nemohou, a já doufám a chci věřit tomu, že konečně přichází revoluce. Naše těla jsou naše. Naše dělohy jsou naše – bez ohledu na vyznání. Nechceš interrupci? Nepodstupuj jí. Všimněte si prosím konečně, že jiné je Polsko, ne celý svět.

***