Kupé pro muže


Debatovalo se o tom, zda o takovou službu ženy stojí, jestli to není diskriminace mužů, kteří jsou prezentováni jako nebezpeční predátoři, popřípadě by možná taky chtěli svá vlastní kupé, anebo diskriminace žen, kterým je vykazován zvláštní prostor jako černochům v rasově segregované americké historii. Na adresu ženských kupé se porůznu vtipkovalo a špičkovalo. Když jsem poprvé oddíl pro ženy ve vlaku viděla, seděli v něm dva muži a piktogramu s panenkou v šatech si zřejmě málo kdo vůbec všiml.
Málo se ovšem ví, že vlaky již dlouhá léta mají oddělení pro muže. A není to jedno kupé na celý vlak jen ve vybraných spojích. Jsou to celé vagony ve všech vlacích EuroCity, InterCity a rychlících. Ta oddělení se jmenují první třída. V době, kdy jsem začala cestovat s malým nemluvnětem, rozhodla jsem se dopřát si jistého komfortu a cestovat první třídou. Existují sice speciální oddělení pro cestující s dětmi, ale i jejich označení bývá přehlíženo a když se v nich s dítětem na krku dožadujete svého místa, setkáte se s nejedním kosým pohledem. Když jsem poprvé nastoupila do vagonu první třídy, nebylo možné přehlédnout ten nepoměr. Na jeden vagon mezi asi třiceti cestujícími seděly čtyři ženy.

Že jde o mužská kupé jsem měla možno si na vlastní kůži pocítit i při zatím poslední cestě z Prahy do Brna.

Ve stejném vagonu cestovala kromě mě s kojencem v náručí ještě žena s klukem asi šestiletým, který byl na vozíku a mohl jen velmi obtížně chodit. Stalo se, že její šestiletý chlapec i mé nemluvně ve stejnou chvíli potřebovali navštívit WC. Záchod na jedné straně vagonu byl mimo provoz, záchod na druhé straně byl obsazen. Čekaly jsme se svými dětmi před zamčenými dveřmi a ono nic, stále nikdo nevycházel. Paní vyjádřila pochyby, zda tam skutečně někdo je, vzala jsem za kliku, zamčeno a stále nic. Vedlejší vagon byl jídelní, bez záchodů. Přejít do ještě dalšího vagonu se špatně chodícím chlapcem a s nemluvnětem v rukách není úplně nejjednodušší. Vždyť tam přece nemůže být věčně.

Zastavili jsme v Pardubicích. Cestující první třídy byli nuceni vystoupit druhými dveřmi, naše záchodová fronta blokovala uličku. Vlak se rozjel, vyměnily jsme si s druhou ženou útrpné pohledy. Snažila jsem se přiložit ucho na dveře, třeba tam opravdu nikdo není a toto WC je také mimo provoz, jen to zapomněli označit. Zdálo se mi ale, že zaznamenávám za dveřmi nepatrný pohyb. Něco jako šustění papíru.
Čekali jsme, čekali, až se konečně ozvaly s napětím očekávané zvuky – spláchnutí a mytí rukou. Otevřely se dveře a za nimi se objevil muž. Muž s knihou. Stály jsme před vlakovým záchodem z Přelouče do Moravan proto, že si pán potřeboval dočíst kapitolu v prostředí, na které je zvyklý. Inu, měly jsme to pochopit už dávno, toto je mužský vagón.