„Naši muži kojit neumí“

Ministryně Michaela Marksová Tominová opět přišla s návrhem otcovské dovolené v ČR. Řada civilizovaných zemí otce na rodičovské podporuje, některé země mají dokonce své kvóty, a ukazuje se, že vztahy v rodině tím nijak netrpí, naopak.

Diskuse kolem takového nápadu u nás se nevede poprvé, stále je však podobně vyhrocená. Aspektů je mnoho, vydaly by na knihu. V posledním diskusním „kole“ mě ale zarazil argument řady mých virtuálních i hmatatelných přátel a zejména přítelkyň z okruhu vyznávajícího kontaktní rodičovství. Byl až nebezpečně přímý – matka kojí, kojení je zdravé a báječné a nutné, s dítětem tedy musí být doma matka, protože otec ho nenakojí. Tečka, je dodiskutováno.

Zaráží mě na tom dvě věci: za prvé, že tento argument používá společnost, která je jinak v řadě ohledů kojení spíše nepřátelská. Přestože víme, jak je kojení podstatné, stále bychom kojící matky nejraději viděli v uzavřených prostorách s cudně přehozenou plenou přes dekolt, dítěti měříme přesný čas a odstupy na kojení, když kojené díte samo chodí a mluví další kojení mu (!) a jeho matce vymlouváme, a zástupy pediatrů i reklamních tvůrců by ho nejraději nahradily umělým mlékem. V případě otcovské dovolené se nám ovšem argument s nutností kojení hodí, protože nám pomáhá udržet status quo, jehož změna by mohla podrýt naši zaběhanou každodennost.

Zatímco matka, která dává dítěti v půl roce z lahve čaj, je podle některých uvědomělých kontaktních matek jen neinformovaná, matka, která půjde v půl roce dítěte do práce a nechá otce, aby dával dítěti z téže lahve odstříkané mateřské mléko, je už matka krkavčí.

Pokud ovšem přístup paní ministryně správně chápu, nemělo by jít zdaleka o žádný striktní befel – v rodině by spíše mělo dojít ke konsenzu, kdy a jak na rodičovskou otec nastoupí. Každá rodina si tak může vymyslet vlastní nejschůdnější variantu. Třeba na Islandu trvá rodičovská dovolená devět měsíců, tři měsíce je na ní matka, tři otec a poslední tři si může rodina vybrat, který z rodičů s dítětem zůstane. To by mohlo být dobrou inspirací i pro nás.

Druhá věc, která mě zaráží, je nepochopení toho, o čem kojení je. Argumentuje se, že nejde zdaleka jen o jídlo, ale o vztah mezi dítětem a matkou, o komunikaci mezi nimi. Nejenom z vlastní zkušenosti ale vím, že pokud matka v určitou chvíli není přítomná a nahradí ji někdo jiný, známý a laskavý, dítě po prsu s mlékem netouží. A nestrádá. (Nebavíme se samozřejmě o týdenním miminku.)

Ve chvíli, kdy se matka objeví, dítě ji uvidí, ucítí její vůni, teplo, uslyší hlas – chce mléko. A dostane ho. Kontaktní rodičovství tak může úplně klidně zahrnovat matku, která ráno před odchodem do práce dítě spící s rodiči v posteli nakojí (obvykle kojí několikrát i v noci), pečujícího otce, který se stará o dítě během matčiny nepřítomnosti, a společného odpoledne, kdy je dítě opět podle svého přání kojeno matkou navrátivší se z práce.

Problém stran otcovské dovolené u nás není v tom, že naši muži neumí kojit. Problém je v podprůměrném finančním ohodnocení žen a v přístupu zaměstnavatelů: chybí klouzavá pracovní doba, málokdo umožňuje práci z domu nebo práci na částečný úvazek, chybí firemní školky a „nekomunistické“ jesle s citlivým přístupem k malým dětem, rodinám vstřícný veřejný prostor. O prsa v tomhle případě ale nejde.

***

Foto: Lucie Jarkovská