Pro dítě jen to nejlepší

Mezinárodní den dětí, který spadá na první den června, je milý svátek, který se dá příjemně oslavit akcemi plnými soutěží a zábavy. Ti angažovanější dospělí vzpomenou jistě i na méně šťastné děti z chudších částí světa a přispějí na konta humanitárních organizací nebo se konečně rozhodnou pro adopci na dálku a zaplatí vzdělání dítěti v Africe. Ti méně sociálně uvědomělí připraví dětem pěkný den v shopping centru nebo fast foodu.

Zvykli jsme si vnímat dětství jako dobu hájení, stav, kterému přísluší právo na lásku a péči. O dvacátém století se mluvilo dokonce jako o století dítěte. To proto, že postavení dětí ve společnosti se oproti předchozím stoletím výrazně změnilo. V rodině už není dítě tím, kdo musí bezvýhradně poslouchat a respektovat autoritu rodičů, především otce. Stává se někým, jehož zájmy mají být upřednostňovány, a pro koho se rodiče, především matky, neváhají sami upozadit a obětovat.

Dítě se stává objektem zájmu expertů z oblasti psychologie, pedagogiky, medicíny, práva či sociální práce. Situace v předchozích stoletích zcela nepředstavitelná. Z toho, kdo dostává u stolu jídlo jako poslední, a koho se nikdo neptá na jeho přání, je najednou někdo, kolem koho se točí vesmír. Imperativ doby velí: pro dítě jen to nejlepší!

Na první pohled nemůžeme tomuto heslu nic vytknout. Kdo se opováží ho zpochybnit, bude označen za necitu nebo sobce. Jenže když se podíváme pozorněji, vidíme, že se za něj mohou skrýt věci dosti nepěkné. Problém je především v tom, jak zjistit, co je pro dítě vlastně dobré.

Feministické hnutí ukázalo, že požadavek „pro dítě to nejlepší“ je výhodný způsob, jak manipulovat se ženami. Když je nedostatek pracovních sil, a je třeba žen v průmyslu, jak tomu bylo v padesátých letech, vysvětlí se matkám, že nejlepší je pro dítě institucionální péče s profesionálními vychovatelkami. Když se institucionální péče ukáže jako příliš drahá, jako tomu bylo v letech sedmdesátých, nebo se společnost bojí nezaměstnanosti a je třeba, aby ženy nezabíraly pracovní místa mužům, jako v letech devadesátých, nastoupí víra v nenahraditelnost mateřské péče do X let věku dítěte a odborníci se předhánějí v doporučeních, co všechno by měla správná matka s takovým dítětem dělat: rozvíjení motorických schopností pomocí speciálních hraček, bezplenková metoda, speciální zdravá výživa, plavání, zpívání, cizí jazyk už od kolébky, cvičení s říkadly… vše speciálně vyvinuto pro zdravý vývoj dítěte. Osobnostní vývoj matky musí jít stranou. Hlavně abychom z děcka vychovali úspěšného člena společnosti s rostoucím HDP a matky udrželi ve stresu a vyčerpané, aby se příliš nepletly do veřejného života.

Blaho dětí slouží také jako omluva konformity, pohodlnosti a popřípadě zbabělosti. Vloni jsme oslavili čtvrt století od sametové revoluce. V socialistickém Československu se tzv. „kvůli dětem“ stalo omluvou pro kolaboraci či tichý souhlas. Kolik lidí vstoupilo do KSČ či přistoupilo na spolupráci s STB proto, aby syn odmaturoval, aby se dcera dostala na vysokou? A udělali tím pro své děti skutečně to nejlepší, co mohli?

V roce 1980 vznikla během stávek v gdaňských loděnicích píseň, která se stala hymnou celého polského protikomunistického hnutí Solidarita. Jmenovala se „Mé dceři“ a zpívá se v ní: „Nemám teď na tebe čas a máma už je taky dlouho pryč. Musíš ještě chvíli počkat, až budeš velká. Potom ti budeme vyprávět o tom, co se vlastně stalo. O všech lidech, kteří bojovali za dnešek a také za tvou budoucnost.“ Klementýně, pro kterou byla píseň napsána, byl tenkrát jeden rok. Její máma Bożeną Ptak, gdaňská básnířka a představitelka Solidarity, s ní nejspíš neměla čas oběhat všechny malé plaváčky a jógy pro kojence. Přesto (nebo právě proto?) je na své rodiče dnes dospělá Klementýna hrdá a říká: „Pro mě je důležité, že neustoupili nátlaku. Že měli odvahu říkat, co si skutečně mysleli.“

***

Foto: Peter Tkáč

Článek byl poprvé publikován v roce 2009.