Pro koho jsou dětská hřiště?

Foto: archiv autorky

Svou dceru občas vezmu na hřiště a se školkou na ně chodí ještě častěji. Nikdy jsem ale moc nepřemýšlela nad tím, jestli dívky a chlapci využívají hřiště stejně a jestli jsou plánována tak, aby uspokojila potřeby všech dětí bez rozdílu pohlaví.

Problematikou využívání veřejných hřišť, ale i škol a školních dvorků, se poměrně intenzivně zabývají například v sousedním Německu. Podle aktuálních německých průzkumů chlapci využívají veřejné prostory mnohem více než dívky a chování dívek a chlapců se při hrách liší. Přisuzováno je to zejména jejich rozdílné socializaci. Dívky rodiče spíše drží doma a jsou varovány před nebezpečným světem venku, zatímco chlapci jsou spíše vedeni k tomu, aby tento svět objevovali (stačí se podívat už na klasické pohádky – Karkulku stojí cesta k babičce téměř život, zatímco kdejací Honzové a princové objevují svět a končí to s nimi více než dobře). Kluci tak tvoří většinu dětí, které si hrají venku. Dívkám jsou některá místa ke hrám dokonce zakazována ze strachu před sexuálním obtěžováním. Ukazuje se, že chlapci jsou také mobilnější než dívky – častěji jezdí na kolech, zatímco dívky častěji chodí pěšky. Dívky ale nedrží doma jen nebezpečný svět venku, mnohem častěji než chlapci jsou totiž zapojovány do domácích prací. Častěji také tráví čas v různých institucích, protože více chodí do různých kroužků.

Fotbal nebo houpačky?

Německé výzkumy také ukázaly na rozdílné chování dívek a chlapců při hrách. Dívky si raději hrají v malých skupinkách a jejich hry jsou méně orientované na soutěž a konkurenci, zatímco chlapci více využívají svou fyzickou sílu, hrají si ve větších skupinách a berou si tak více veřejného prostoru.

Když píši o orientaci na konkurenci a soutěž, vybavím si hru, kterou jsem hrála se studenty a studentkami 9. tříd. Hráli jsme na gangy. Dva gangy, které stály proti sobě, dostaly za úkol nejdříve druhý gang urazit a následně jej pochválit. Zatímco chlapcům šlo urážení poměrně dobře, významná část dívek se této aktivity nechtěla účastnit a argumentovaly tím, že přece nechtějí být zlé. Chválení jim naopak nedělalo nejmenší problém, zatímco většina chlapců toho nebyla schopna, obzvláště pak pochválit jiné chlapce.

Ale zpět ze tříd na hřiště. Chlapci podle německých výzkumů upřednostňují sporty a zápasy (např. fotbal) a na hřištích se častěji prolézají, zatímco dívky se na hřištích častěji houpají. Těžko to ale přisuzovat pouze jejich „přirozeným” inklinacím daným pohlavím. Pokud je v dívkách už od malička podporována citlivost, starost o druhé a spíše jemné chování, odrazí se to také logicky v tom, jak si hrají. Rozdílná socializace dívek a chlapců je pochopitelně vede k osvojení různých sociálních schopností. Chlapci se tak více orientují na svět venku, dívky na ten doma.

Ukázalo se také, že se při plánování hřišť častěji berou v potaz potřeby chlapců než dívek. Obzvláště pak hřiště pro náctileté a starší děti. Ty jsou brána jako místa pro chlapce (např. dráhy pro jízdu na skateboardu) a potřeby dívek nejsou zjišťovány.

Kluci dokonce holky z hřišť na sport i vytlačují, protože se domnívají, že na ně mají nárok. Moje kamarádka třeba vzpomíná, že když jezdila na jazykovo-tenisové tábory, na kurtech byli většinu času kluci. Pokud si na kurtu s nějakou jinou dívkou hrála ona a přišli kluci, vždy jim kurt automaticky uvolnily, protože měly dojem, že ony si „jen tak pinkají”, zatímco kluci si přišli dát skutečný match. Samy holky to braly jako samozřejmost a považovaly hru kluků za opravdovější než tu svou vlastní.

Dívky při sportovním aktivitách také nezřídka řeší téma tělesnosti a mýtu krásy. Některým je nepříjemné, že by je někdo mohl vidět upocené, s pokaženým make-upem, nebo že by je slyšel třeba funět při běhu. Já i moje kamarádka také vzpomínáme na to, jak jsme v dětství byly odrazovány od toho, abychom se více věnovaly plavání, protože bychom z něj mohly mít moc široká ramena a ty na ženách nejsou pěkná.

A co školní dvorky a hřiště?

Když se v jednom německém městě dotazovali dívek a chlapců na to, jak by mělo vypadat ideální školní hřiště, chlapci upřednostňovali prostor pro sport a hry – například fotbal či basketbal. Dívky zase chtěly skákat gumu a mít klidné a nerušené koutky k povídání. Na čem se shodovali, bylo to, že všichni chtěli mít na dvorku i kousek přírody.

To, že obvykle dívky a chlapci vyhledávají ke hrám rozdílná místa a aktivity ale neznamená, že jsou od přírody nepřekonatelně odlišní, že je to čistě jejich „svobodná“ volba, a že by v těchto oddělených světech měli zůstat. Nemluvě o tom, že by to znamenalo, že dívky jsou jemné a chlapci draví, o čemž svědčí i nedávné výzkumy poukazující na narůstající agresivitu u dívek. Nestačí hřiště udělat spravedlivější tím, že je navrhneme tak, aby v nich našli své prostory kluci i holky. Součástí genderově citlivé výchovy a vzdělávání je i to, že dětem budeme nabízet různé možnosti, jak trávit svůj čas bez ohledu na pohlaví a umožníme jim si tyto možnosti aktivně vyzkoušet. Potom budeme moci říct, že je jejich volba aktivit skutečně svobodnější a odráží to, k čemu sami tíhnou, a ne to, co od nich očekáváme.

Sama ale vím, jak nesnadné to je. I když se naši dceru odmalička snažíme podporovat ve všem, co ji zajímá, nežijeme ve vakuu. Silně ji ovlivňuje širší rodina, pohádky, reklamy, kterým se někdy skutečně nejde vyhnout, školka i ostatní děti. A tak k vláčkům a autíčkům přibyly i panenky a kuchyňka a k oblečení všemožných barev čím dál více růžových kousků. A když s ní jdu na hřiště, obvykle obejde všechny atrakce, i když klouzání se a houpání má myslím nejraději.

***