Růžovomodré módní peklo aneb Hlavně, že jsou zdraví

Po teplé, leč dlouhé zimě udeřily slunečné jarní dny a nejedni rodiče znovu překvapeně zjistili, že jejich dítě skutečně roste. Podzimní boty tlačí a je třeba zakoupit nové.

Vyrazíte-li do prodejen obuvi, zjistíte, že v nabídce je nepřeberné množství kvalitních, zdravotně nezávadných střevíců na zavazování i suché zipy. Látkových i kožených, s obrázky i bez nich. Jen jedna věc je trochu divná: jsou jen růžové a modré. Občas se někde v rohu krčí jeden zelený pár, a když budete mít štěstí, narazíte na designově odvázaný model kombinující černou a oranžovou.

I my jsme takto v sobotu dopoledne vstoupili do místního obchodu s botičkami, původně pevně rozhodnuti vyhlásit válku monotónní dvoubarevnosti. Zklamaně jsme prohlíželi regály a smutně konstatovali: „Mají jen samé růžové a modré.“ Prodavačka považovala naši poznámku za znak ignorance a ihned nás trochu dotčeně ujišťovala, že nabídka zahrnuje všechny barvy duhy.

Prodavačka: „Ne, máme všechny barvy, však se v klidu pořádně podívejte. Jaké číslo?“
Já: „25.“
Prodavačka: „A pro kluka nebo pro holku?“
Já: „Já bych právě chtěla něco neutrálního.“
Prodavačka: „A neutrálního pro kluka nebo neutrálního pro holku?“

Vzdávám to. Dítě stejně proti novým botám protestuje a zaříkává se, že bude chodit celé jaro i léto v těch zimních, protože jsou přeci jeho. Rezignovaně vyklízíme prostor.

V týdnu si cestou kolem second handu vzpomenu, že nevyrostla jen noha, a že bude třeba nakoupit i nějaká trika a tepláky. Vcházím dovnitř.

Prodavačka: „Jak vám můžu pomoct?“
Já: „Chtěla bych nějaká trika a tepláky.“
Prodavačka: „A na kluka nebo na holku?“
Já: „Něco neutrálního. Nebo hlavně ať to není tmavě modré.“
Prodavačka: „Aha, vy máte kluka a nemáte ráda modrou. To máte docela blbé.“

Ani tak nejde o to, zda mám nebo nemám ráda modrou. Když však člověk dorazí na hřiště, spíš než pestrý kaleidoskop dětství vidí něco jako cvičení čerstvých branců. Všichni kluci v modrých či šedých bundách a teplácích, všichni vystříhaní strojkem. A vedle toho 50 odstínů holčičí růžové, s občasnými výkyvy do fialova. Větší barevné spektrum se v dětském světě netoleruje. Klukům nejsou zapovězeny jen barvy, ale i vzory. Povolena jsou pouze čísla, případně obrázek stroje či superhrdiny.

Paní prodavačka v second handu byla toho názoru, že na oblečení tolik nezáleží. Barvy jsou podle ní jen barvy. Jenže v dětském světě, který dává přednost materiálnímu konkrétnu před abstrakcí, barvy znamenají mnoho. Stávají se osou procesů, ve kterých se formuje sociální pozice jednotlivých dětí i jejich vnímání světa.

Skrze přísnou růžovo-modrou dichotomii se děti učí, že všechno je buď holčičí nebo klučičí, mužské nebo ženské – nic není neutrální, nic muže a ženy nespojuje, nikdy nesmíme zapomenout na to, zda jsme kluci nebo holky.

Mimochodem, setkala jsem se s případem holčičky, která měla ve výtvarné výchově nakreslit les. Výkres rozdělila na dvě části: větší levou polovinu obrázku zaujímal les modrý – klučičí. Vpravo byl pak les červeno růžový – holčičí. Oba lesy dělila tlustá černá čára.

Holky to klučičí považují za ne příliš hezké a atraktivní. U kluků se pak cokoli, co je holčičí, anebo alespoň ne tak úplně klučičí, stává důvodem k výsměchu či dokonce homofobní šikaně. K tomu, abyste byli dnes v první třídě genderově queer, není třeba žádné přílišné extravagance. Pro nadávky do teploušů či urážlivého označení za holku postačí u kluka žlutý penál, zelený svetr s muchomůrkou nebo sestřih jen o pár centimetrů delší než je patnáctimilimetrový nástavec na střihacím strojku.

Pro děti zvyklé na barevnou uniformitu je obtížné vstřebat pestrost. Budováním růžového a modrého světa tak poskytujeme dobrý základ pro budoucí odpor k rozmanitosti všeho druhu.

Snažila jsem se paní prodavačce vysvětlit, že dětský svět by měl být barevný, a že je škoda, že z něj tolik barev vypadlo – a když se do něj nějaká barva úkradkem vrátí, stane se důvodem pro vyloučení z kolektivu. Moc se mi to nepodařilo, protože když jsem odcházela, konejšila mě slovy: „Tak si to tak neberte, hlavně, když jsou zdraví.“

***

Foto: Lucie Jarkovská