Student, pacient, brigádník – skutečně je nám to jedno?!

Studenti? Nebo studentky a studenti? Foto: Tulane PR / Wikimedia Commons

K napsání této drobné glosy mě inspirovalo nedávné nakupování vánočního dárku. Po prodírání se lidmi přeplněným centrem města jsem se v lezavé zimě konečně probojovala do kýženého obchodu, jen abych zjistila, že požadovanou věc sice dnes dostali, ale obratem ji vyprodali, takže smůla… Snažila jsem se milou prodavačku přesvědčit, aby si poznačila moje jméno pro případ, že by zboží zase dostali a ona mi ho mohla odložit. Souhlasila, uf, nebudu muset tvrdit, že se Ježíšek zastřelil. Když jsem se ale zeptala na jméno, abych se na ni mohla v případě potřeby odvolat, k mému překvapení odtušila: „Brigádník – řekněte, že jste se domluvila s brigádníkem.“

Vytřeštila jsem na ni oči. Ne, ta mladá žena opravdu nevypadala jako osoba mužského pohlaví. Moje nechápavé civění ji vůbec nerozhodilo, ukázala hrdě na svou ceduličku a tam se skutečně skvělo: BRIGÁDNÍK – černé na bílém. Vymotala jsem se z obchodu zpět do davu s ještě zasmušilejším výrazem. Dávno se podobným absurditám nesměju. Vzpomněla jsem si na debatu, kterou jsem na toto téma na jednom semináři Masarykovy univerzity před časem vedla se studujícími. Snažila jsem se poukázat na to, že funguje přímá vazba mezi jazykem, který je společností využíván, a myšlením.

To, jak přemýšlíme, ovlivňuje náš jazyk, a naopak – jazyk, jejž používáme, ovlivňuje zpětně naše myšlení. Tehdy mi studentky tvrdily, že jim nevadí být označovány jako studenti a jen váhavě reagovaly na moje mírně provokativní tvrzení, že nekorektním jazykem to začíná a rozdílnou odměnou za stejnou práci končí.

Příhoda s brigádníkem mi evokovala podobně pitoreskní nápis hlásající VSTUP PRO PACIENTY PORODNICE, na který jsme už před časem upozorňovaly ve FEMĚ.

Ach jo, skutečně je nám jedno, jak jsme označovány? A proč jsme tak ochotné nazývat se nekorektně my samy? Dodává to všem doktorům, inženýrům, vědcům a brigádníkům ženského pohlaví pocit větší důležitosti a „objektivity“? Zkusme být k podobným nesmyslům citlivější, když už ne pod taktovkou akademického diskurzu, tak alespoň s ohledem na zdravý rozum…

***