Tibetské ženy měly roku 2015 megafony

Navzdory rozšířenému mínění, že exilový dalajlama žije v indické Dharamsale, skutečné sídlo exilové vlády i Jeho Svatosti se nachází ještě o něco výš – v malé osadě nad Dharamsalou s názvem McLeod Ganj.

Krajina kolem je pokojná a krásná. Když se podíváte zpříma, uvidíte většinou jenom koruny borovic a dravce, kteří nad zdejším mírem krouží.

A právě zde, u dalajlamovy rezidence, se včera vydal na pochod průvod tibetských žen, které chtěly dát najevo svůj nesouhlas se situací v Tibetu. Již po padesáté šesté.

První demonstrace tibetských žen proběhla 12. března 1959 ještě v tibetské Lhase (nedaleko paláce Potala), a právě ta zavdala podnět ke vzniku hnutí tibetských žen za nezávislost.

Původní požadavky tibetských žen shrnovala rezoluce s těmito body:

  • Čínané se vrátí zpět do Číny.
  • Tibeťané jsou plnoprávnými vlastníky tibetského území.
  • Tibeťané spravují své záležitosti sami.
  • Čína nemá v Tibetu žádná výsadní práva.
  • Tibetské ženy vytrvají ve svém úsilí až do chvíle, dokud se Čínané nepřestanou vměšovat do tibetských záležitostí.

Většina z žen, které se zúčastnily dne povstání tibetských žen v roce 2015, byly, soudě podle uniforem, místní studentky a školačky. Většina ostatních pak pravděpodobně jejich učitelky. Průvod podpořilo svou účastí i několik solidárních turistek. Ženy, které šly v protestním průvodu roku 2015, měly megafony, tibetské a indické vlajky a provolávaly následující slogany:

„We want freedom…!“ „Who is the liar? Chinese leaders!“ „Release Panchenlama!“ „United Nations…!“ „We want freedom!

Pančenlama je, společně s dalajlamou, jednou z vrcholných postav v hierarchii tibetské kultury. Obrázek malého chlapce, kterého současný dalajlama oficiálně uznal za nové převtělení pančenlamy, visí u vchodu do ústředního areálu tibetského exilu v McLeod Ganj s komentářem „missing since 1995“.

Z obrázku se na mě dívá šestileté dítě, a mně je líto, že mu politické boje jakkoli narušily dětství. Od doby jeho uznání dalajlamou Tibeťané o svém pančenlamovi nic neví, neboť Číňané jej (údajně i s rodinou) přemístili do Pekingu. Místo něj pak představili světu jako pančenlamu svého vlastního kandidáta. Je možné, že doufají, že „jejich“ pančenlama sehraje důležitou roli zejména při rozpoznání příštího dalajlamy.

Kromě mladých tibetských žen s megafony jsem včera v McLeod Ganj ale viděla i obrázky 120 mnichů a mnišek, kteří se na protest proti okupaci Tibetu upálili v době mezi lety 2011-2013 (!). Tibetská nespokojenost je zjevně pořád živá.

I když – při pohledu na povstání tibetských žen, z nichž většinu tvoří dívky ve školních uniformách, jsem se neubránila myšlence, do jaké míry je protestní nálada i živená. Obyčejných žen a spontánních demonstrantek vyráželo s průvodem jen poskrovnu.

Přesto na mě zapálené výkřiky mladých Tibeťanek na venkovské cestě mezi malými domky, několika hotely a spoustou borovic udělaly dojem. Udělalo na mě dojem to, s jakým zápalem křičely a s jakou energií stále ještě bojují.

Ve chvíli, kdy jste jeden z mála bílých lidí v dosahu jejich sdělení, nevyhnutelně pocítíte zodpovědnost za to, jak se k tibetské frustraci staví zbytek světa.

Některé věci jsou zkrátka velký oříšek i pro United Nations. Popadlo mě i vteřinové nutkání zaslzet – přirozený svět je drsný a vyhrávají v něm silnější.

A pak jsem šla a koupila jsem si thangku a také malou tibetskou vlajku pro své okno. Naděje se podpořit musí. Otázka je, jestli pro ně můžeme reálně udělat víc.

 ***

Foto: Jitka Martínková