Volíme pana prezidenta nebo paní prezidentovou?

37 prvních dam z celého světa v New Yorku roku 2008. Foto: Chris Greenberg / Wikimedia Commons

Nechme teď stranou samotné osobnosti dotyčných potenciálních „dam“ nebo „vlastenecké“ názory na paní Schwarzenbergovou, která prý ani neumí česky (zato, hrůza hrůz, mluví německy – viz výrok současné „první dámy“). Zkusme se ptát trochu jinak – proč bychom se vůbec touto otázkou měli zabývat? Manželka prezidenta – nebo, chcete-li „první dáma“ – přece není žádná volená ani nevolená oficiální funkce. Žádný zákon jí neukládá navštěvovat domovy důchodců – a dokonce ani dětské domovy. Nikde nestojí černé na bílém psáno, že musí zákonného chotě doprovázet na cestách nebo jakkoliv „reprezentovat“. Neexistuje vyhláška, která by jí nařizovala bydlet s manželem v jednom domě – ba dokonce ani v jednom státě.

Přesto mnozí dokola řeší, jestli svého muže – a potažmo český stát – bude náležitě reprezentovat „neviditelná“ paní Ivana nebo „nečeská“ paní Therese. Na rovinu přiznávám, že osobně je mi to naprosto jedno. Chápu, že vzhledem k významu funkce hlavy státu by například manželka ve vězení nebo manželka pornoherečka byla poněkud kontroverzní polovičkou, ale jinak je celá instituce „první dámy“ do značné míry dědictvím patriarchální minulosti – a také vizitkou současnosti, kdy významné úřady stále zastávají především muži a kdy tak ženě „zbývá” role usměvavého doprovodu a patronky utiskovaných.

Celý rozruch kolem „první dámy“ by například zcela ztratil smysl v případě (vdané) prezidentky – také bychom od „prvního manžela“ čekali jen doprovázení své ženy? A trávení stejného množství času charitativní činností? Nehledě na to, že může přijít doba, kdy bude zvolen prezident svobodný či rozvedený. Nebo třeba prezident gay – světový precedens lesbické premiérky už přece máme na Islandu.

Neberu nikomu právo zacházet s pozicí manželky prezidenta, jak uzná za vhodné – pokud se některá žena cítí povolána vykonávat tuto roli a využít svého zviditelnění a možností ku prospěchu dobré věci, je to její legitimní volba. Avšak měla by to být volba zcela dobrovolná a nenucená. Ne každá žena touží být ideální „první dámou“ a je jen na každé dvojici, jaké uspořádání si zvolí. I manželka prezidenta je v první řadě stále především svobodným jedincem, který by měl mít právo – pokud chce a pokud je to jen trochu možné – například dál vykonávat své povolání. A který si může sám zvolit míru svého zapojení do „funkce“ první dámy. Za sebe však doufám, že co nejdřív přijde doba, kdy bude první dámou státu míněna spíše případná zvolená paní prezidentka než paní prezidentová.

***