Zpráva z města, kde i žárovka, sirka nebo žába má sochu

K nápadu pořádně se rozhlédnout po veřejném prostoru v Brně, a k poznání, že ho do velké míry (a z různých, často historických důvodů) obsadili muži, mě přivedla ‚děcka‘ přátel a blízkých — pátrání po sošné inspirativní ženě přitom začalo už před několika lety. Nehledala jsem přitom ženu anonymní, symbol ani alegorii, ale sochu, případně bustu ženy s konkrétní podobou, jménem a životním osudem. Ve veřejném prostoru Brna se nakonec našla jedna jediná: Maruška Kudeříková.

Letos se soukromé mapování sošného města stalo veřejným v rámci letošního festivalu Meeting Brno, který nesl podtitul „re:vize“ a připomínal stoleté výročí vzniku Československa. Ve dvoudenním programu Meeting Brno ženám jsme se spolu s programovou ředitelkou festivalu Kateřinou Tučkovou a editorkou Evou Klíčovou snažily zamyslet nad tím, jak by taková „revize“ dopadla, kdyby se týkala postavení a práv žen. Součástí programu byl také projekt I žárovka má sochu, nazvaný podle sochy Pocta T. A. Edisonovi od Tomáše Medka, který iniciativu podpořil. Základem projektu byla podrobná Google mapa brněnských pomníků a bust významných osobností. Pro festival se přerodila do náznakové fyzické podoby (navržené Martinem Hrdinou) s fotografiemi jednotlivých soch, které se na mapě překrývaly, aby tak jasně ilustrovaly, jak výrazně městský prostor zaplňují výhradně podoby mužů. Mapu pak doplnily krátké videoklipy představující jedenáct inspirativních žen, které se v Brně narodily, žily nebo ho svým působením ovlivnily — například skladatelku Vítězslavu Kaprálovou, nositelku Nobelovy ceny za mír Berthu von Suttner či zakladatelku prvního dívčího gymnázia na Moravě Zdeňku Wiedermanovou-Motyčkovou.

V průběhu festivalu probíhala i online a offline anketa, ve které lidé vyjadřovali názor, která z jedenácti žen by si sochu zasloužila nejvíc. Pro mě osobně původně výsledky hlasování nebyly příliš podstatné — i kdyby projekt inspiroval jen k tomu, abychom se víc dívali kolem sebe a zajímali se o historii i z jiné perspektivy, nebude to přece tak málo.

Co se však nestalo: nedlouho po skončení festivalu Meeting Brno jsme nyní svědky dvou konkrétních činů, které dost výmluvně odrážejí dva různé způsoby přemýšlení o veřejném prostoru ve městech. První byl v podstatě guerillový a pozitivní, protože svědčí o zájmu a smyslu pro humor; druhý symbolicky vztyčil ukazovák a libuje si v jakémsi rádoby obrozeneckém stylu.

K prvnímu činu došlo zřejmě hned několik dní po akci I žárovka má sochu: neznámá osvoboditelka či osvoboditel se smiloval nad jedinou sochou ženy, ukrytou ve vnitrobloku mezi ulicí Lidická a třídou Kapitána Jaroše, a ostříhal větve, které jí zakrývaly obličej — snad abychom na ni konečně viděli.

Druhým činem je návrh přesunout na malé Dominikánské náměstí mohutný sokl s další, nadživotní sochou muže (císaře Josefa II.), který v současnosti dlí v parku psychiatrické léčebny v Černovicích. Pomineme-li fakt, že na tomto místě socha nikdy nestála a s navrhovaným podstavcem by měřila dobře devět metrů, snaha vztyčit ji na náměstí nazvaném podle církevního řádu, kterému Josef II. v Brně zrušil klášter (navíc v roce stého výročí vzniku samostatné republiky), se dá těžko chápat jinak než jako projev zaslepenosti, ne-li arogance. Nesouvisí přitom jen s jednostranným pohledem na dějiny (history), ale i s nepochopením toho, jak se funkce veřejného prostoru proměnila a pořád mění. Protože popravdě, i devítimetrová Vitka Kaprálová by se před okny radnice vyjímala jako pěst na oko.

***

Pro více informací o projektu se podívejte na interaktivní mapu brněnských soch, bust a reliéfů, a přečtěte si rozhovory pro ČR Plus a pro H7O.