Zrádné instinkty Naštvaných matek

Röszke. Foto: Michal Jašek
Röszke. Foto: Michal Jašek

„Ano, všechny ženy jsou naštvané, není divu. Dnes chci mluvit právě za ženy, za matky a úplně nejvíc právě za ty matky naštvané. My ženy jsme totiž citlivější na nespravedlnost. Nebojíme se používat své instinkty, které nám pomáhají bránit naše děti před nebezpečím a ohrožením. A cítíme se dnes ohrožené opravdu hodně,“ takto zahajovala demonstraci proti islámu a uprchlíkům v sobotu 12. září Eva Hrdinová, zakladatelka neformální skupiny Naštvané matky. Demonstraci organizovala Lucie Hašková, kterou facebookový profil Naštvaných matek charakterizuje jako mladou maminku, úplně normální ženskou, která se po narození dítěte začala více zajímat o veřejné dění.

Image matky – obyčejné ženské se zdravým rozumem – slouží jako obrana proti nařčení z extremismu a spojenectví s neonacistickými ideály. Matka bránící své děti není přeci žádný politický extremista. Naštvané matky si před sebou nesou své mateřství jako standartu svátosti a punc pravdy. Jsem matka a kdo je víc? Jsem matka a díky svým instinktům jasně vycítím, kde na mé děti číhá nebezpečí – a proti němu bojuji jako lvice. Neexistuje argument, který by mohl vyvrátit přírodou naprogramovaný cit, takže už nediskutujme a zabraňme uprchlíkům, aby zničili životy našich dětí.

Už jako studentka přivydělávající si hlídáním dětí jsem si všímala toho, jak různé formy může mít u matek ochranitelský pud. Když sedíte s dítětem v klidu na pískovišti, drtivá většina přítomných dospělých, většinou žen/matek, pobízí své děti, aby se rozdělily, aby se nebily, nenadávaly si, nepředbíhaly ve frontě na skluzavku a podobně. Stačí ale trochu stresu, třeba tlačenice u vláčku na adventních trzích, a najednou tu máte hned několik typů rodičů. Někteří raději vyklidí pole a od vytoužené atrakce odvlečou dítko i přes jeho protesty a nářek. Jiní se snaží o dodržování pravidel a zachování slušnosti i v této vyhrocené situaci, a v nepřehledné situaci se snaží dávat pozor na všechny děti. Další bez skrupulí odstrčí sotva tříleté dítě bez ohledu na to, že může spadnout ze schůdků nebo pod nohy rozvášněného davu, jen aby protlačili svého vlastního potomka, a to ideálně na nejlepší přední místo do lokomotivy. Je to pochopitelné, blíží se přeci Vánoce, a vy chcete vidět rozzářené oči svého nejdražšího broučka – a uděláte pro to cokoli.

Mateřství a potažmo rodičovství v některých lidech vzbouzí pocit sounáležitosti a solidarity. Jedete s mrňousem třeba vlakem. Dítě v kupé tropí neplechu, ale spolucestující se jen shovívavě usmějí a řeknou: „To nevadí, taky máme/měli jsme doma takového neposedu.“ Ale stejně tak dobře může vzbudit pocity sobectví, netolerance, podezřívavosti a soupeřivosti – moje dítě musí mít to nejlepší, bez ohledu na cokoli. Každý mráček potenciálně ohrožující výsluní mého miláčka je zlý a je třeba ho nenávidět.

Stejné je to i v situaci, ve které tisíce lidí prchají před válkou. Ve fotografii utonulého Aylana  na turecké pláži vidí někteří lidé své vlastní dítě. Chápou, že jen shodou okolností to není zrovna jejich rodina, která prchá před válkou. Dívají se na své smějící se děti a říkají si, jaké štěstí, že my můžeme být pohromadě, a nemusíme dětem vysvětlovat, proč nás lidi okolo nenávidí a proč se nás bojí, přestože sotva stojíme na nohách. Jiní jsou rozhořčení, nechtějí poslouchat o válce a utrpení někde na druhém konci světa. Nechtějí, aby se to týkalo jich osobně a jejich dětí. Chtějí postavit zeď, která odřízne chudobu a nebezpečí od jejich pracně vybudovaných útulných hnízd, ve kterých chrání své vlastní vajíčko.

Téma uprchlíků se ale dostalo i do dětského pořadu a některé české rodiče to rozžhavilo do běla. Mají za to, že je to buď nemístná politizace dětství, nebo přímo islamistická propaganda srovnatelná s tím, co si někteří pamatujeme z dob socialismu.Ano, pamatuju si to taky.

Už ve školce jsem se dozvěděla, že SSSR i USA vlastní atomovou bombu. Zlý prezident Reagan ji možná odpálí, hodné SSSR už nebude mít jinou možnost než odpálit ji taky a obě bomby se nejspíš srazí přímo nad Československem. Strašně jsem se bála války a zdávalo se mi o ní. Maminka mě uklidňovala a říkala, že lidé se poučili z historie a žádná válka už nikdy nebude. Ptala jsem se jí na Reagana, který měl zlou vrásčitou tvář a bylo snadné uvěřit, že je to nejzlejší člověk planety. Říkala, že je už starý a po něm jistě brzy přijde hodnější prezident i do USA. Milovala jsem socialistické verše o míru, protože mě uklidňovaly: A děti v zemi milované, dál hrát si budou pod stromy. Jenže moje maminka se bohužel mýlila – anebo uměla velmi dobře předstírat, pokud svým slovům sama nevěřila.

Teď mě velmi znervózňuje, že musím svému dítěti přiznat, že válka není věcí minulosti. Že mnoho dětí kvůli ní přišlo nejen o hračky, ale taky o maminky, tatínky a sourozence, a musím tak nabourat dětskou vizi světa prozářeného sluncem a obydleného růžovými poníky a hebkými plyšáky.

Ale pořád je můj úkol jednodušší, než úkol syrského otce Osamy Abdul Mohsena, který musí svému sedmiletému synovi Zaidovi vysvětlovat nejen to, proč někdo zničil jejich domov a proč museli maminku a bráchu zanechat v neutěšených podmínkách v Turecku, ale taky to, proč mu kameramanka v civilizované Evropě podtrhla nohy, když se snažil s ním na rukách najít cestu do bezpečí.

Vystavit děti pořadu, ve kterém planeta Yo pomáhá uprchlíkům z planety NE, je opravdu nesrovnatelné s tím, čemu jsou vystaveny děti a jejich rodiny na útěku. A nemyslím jen na fyzické utrpení, ale i na tu otřesenou důvěru ve svět a v rozdíl mezi dobrem a zlem. Pokud bude Evropa dál přispívat k jejich utrpení, vytvoří tak dobrý základ pro to, aby až za nimi jednou skutečně přijdou extremisté a fundamentalisté, aby měli jednoduchou práci. Až jim řeknou, že Evropani jsou zlí, podlí a jejich hodnoty zavrženíhodné, bude pro ně snadné tomu věřit, protože to zažili na vlastní kůži.

Věřím rozhněvaným matkám, že se bojí, a že si myslí, že pro své děti dělají to nejlepší. Ale na světě nejsou jen jejich děti.

***

Update: Existují i jiná sdružení matek, která se naopak snaží uprchlíkům a speciálně těm s dětmi pomáhat. Brněnská skupina zorganizovala sběr nosítek a šátků. Každý kdo nesl dítě delší dobu na rukou ví, jak je to namahavé… Další aktivní skupiny se formují po celé ČR, info například tady?