48. ročník filmového festivalu v Karlových Varech – co zaujalo a co ne?

Jenže pokud film nebyl o ženách, tak byl o „chcípácích“ – o mužích neschopných až k politování. Na vině byl určitě i můj výběr, vynechala jsem například půlnoční projekce, u kterých se dá předpokládat přítomnost mačistických lovců zombií. Nezaměřovala jsem se na žádnou sekci a jen tak zkoumala, co zajímavého festival nabízí. Přesto se mi z náhodného výběru vyjevila určitá linie – filmy, ve kterých jsou ženy reflektovány jen skrze mateřství. Jako kdyby to byl právě ten základ, bez kterého je nemožné natočit film s ženskou hrdinkou.

Jako příklad této tendence může sloužit norský film Útěk, který se chystá v září do českých kin. Norskou kinematografii se v poslední době vyplatí sledovat i kvůli množství nadsazených fantasy příběhů a Útěk na první pohled zapadá do této skupiny filmů po bok například Lovce trolů.

Děj se odehrává v pseudostředověké době, kde mladé Signe vyvraždila rodinu Dagmar a její banda. Signe je odvlečena do tábora, kde má sloužit jako nedobrovolná náhradní matka pro další dítě Dagmar. Jakkoli zajímavě může znít premisa snímku, výsledek je nepovedený ve všech směrech – postavy jsou jen načrtnuté figurky, akční scény jsou nenápadité a navíc jich je tam dost málo. I opilé karlovarské publikum očekávající půlnoční recesi bylo překvapivě potichu.

Komicky pak vyznívá anotace distributora, která láká na „epicky rozsáhlé akční filmové dobrodružství“. Nízká produkční hodnota filmu z filmu bohužel trčí a nechápu, co je epického na příběhu, který se odehrává zhruba na dvaceti čtverečních metrech lesa a v jedné chatrči.

Důvody, proč je Signe hodná a proč je Dagmar zlá, vychází vždy z toho, že obě touží po rodině (kterou zde reprezentuje malá holčička, již Dagmar adoptuje a posléze si ji přivlastní Signe), veškeré povrchní charakterové rysy se pak točí okolo mateřství. Čímž jsou motivace postav vyčerpány a zůstává něco nesmírně plochého a nezajímavého.

Do kin půjde i další z  filmů o dospívajících hrdinkách – slovenský Zázrak Juraje Lehotského. Oceňovaný dokumentarista se pokusil o fikční film o mladé dívce Ele, která je umístěna do nápravného zařízení. Ela má kromě svého milého (postaršího feťáka a hlídače v supermarketu) také problémy s matkou, pracuje v nemocnici, a pak také ten titulní zázrak. Pokud si můžu dovolit spoiler, zázrakem je zde dítě, která Ela čeká společně s již jmenovaným feťákem.

Lehotský pracuje s estetikou dokumentárního filmu, využívá neherce a ukazuje život sociálně slabých skupin, i když ne zrovna funkčně. Zázrak není od začátku do konce špatný, je zde dokonce několik nápaditých scén, které jsou ve své jednoduchosti poměrně silné. Jen mám pocit, že jsem podobný sociálně laděný film viděla už několikrát a daleko lépe zpracován.

Jako celek je pak Zázrak zoufale roztříštěný, po stylové stránce nepropracovaný a hlavní hrdinka Ela je nejpasivnější filmová žena, kterou jsem za hodně dlouhou dobu viděla. Postavy Útěku sice nemají prokreslené charaktery, ale aspoň se snaží o určitou aktivitu. Ela je jen dalším chcípákem ve slovenském filmu – jen v ženské podobě. Jenom kouká, pořádně nemluví, se stejnou pasivitou přijímá sex s přítelem i znásilnění.  Když už se konečně světu vzepře, tak si to za filmovou minutu rozmyslí. Proč by mě jako divačku měla zajímat hloupá nevýrazná hrdinka, která nemá na rozdíl od Signe motivaci žádnou, a prostě jen tak existuje?

Ve Varech se naštěstí našly i skutečně výborné věci, ze kterých výrazně vyčnívá velkolepý Futurologický kongres (v kinech už 8. srpna). Izraelský režisér Ari Folman (Svatá Klára, Valčík s Bašírem) v něm velmi volně zpracovává povídku Stanislawa Lema a opět se věnuje kombinaci hraného a animovaného filmu. Herečka Robin Wright (hraná sama sebou) se sejde se svým agentem. Její kariéra je v troskách. Byla Buttercup v Princezně nevěstě, Jenny ve Forrestu Gumpovi, ale momentálně už je jí přes čtyřicet a pro filmový průmysl už není zajímavá.

Její jedinou šancí je proto využít tzv. skenování – její herecký projev bude nahrán do počítače a můžou tak vznikat filmy už bez toho, aby byla do tohoto procesu reálně zapojována. Její sken bude spolehlivý, nebude stárnout a bude moc točit i věci, ke kterým by se opravdová Robin nepropůjčila. Na tuto nabídku Robin přistoupí a stáhne se do ústraní. Její naskenovaná dvojnice zažívá úspěch.

Za dvacet let Robin přijíždí na futurologický kongres, který se odehrává v animované části, a rozmáchlá sci-fi se vlastně teprve rozjíždí. Klíčový je zde opět vztah mezi matkou a dítětem, ale v mnohem palčivější a konkrétnější podobě. Robin má nemocného syna, který je pro ni primární motivací – kvůli němu bere či nebere práci, jeho se snaží v druhé části filmu nalézt, slouží vlastně jako katalyzátor pro veškeré události.

Futurologický kongres je po všech stránkách zvláštní film. Na jedné straně nabízí otázky ohledně pozice herců a hereček v rámci současného (a zejména budoucího) hvězdného systému, na druhou stranu zachází s otázkami ještě dál. Kam až může zajít současný technologický vývoj? Kde leží hranice mezi realitou a iluzí? A záleží vlastně na tom? I díky nastolování těchto otázek byl podle mě Futurologický kongres nejen jedním z nejzajímavějších filmů letošních Varů, ale i celého letošního roku.

Vztah matky a tentokrát už dospělého syna zkoumá i vítězný film letošního Berlinale – rumunská Pozice dítěte (v kinech na podzim). Mladík srazí a usmrtí autem dítě a není schopen situaci řešit, a proto se toho chopí jeho matka – třebaže on sám a ani jeho manželka z toho radost nemají.

Cornelie je nepříjemně realistická tchyně, starší žena, která veškeré svoje naděje a sny vložila do syna, a která se ustavičně vměšuje do života všem okolo. Zatímco v jiných situacích by před ní člověk nejraději utekl, v tomto konkrétním případě je její jednání obhajitelné. Přesto není kladnou hrdinkou, a je si toho vědoma.

Film samotný ale není příliš překvapivý a spíše opakuje ověřené a kriticky dobře hodnocené vzorce rumunské nové vlny. Ruční kamera, špinavý obraz, snaha ukázat bídu společnosti. Rozdílem tentokrát je, že se nepohybujeme za Ceausescova režimu, ale že film kritizuje podobu kapitalismu v současném Rumunsku. Ke střetu pak dochází mezi střední třídou z města a sociální bídou vesnice.

Do distribuce bohužel nepůjde dvojice uměleckých snímků z Gruzie (V rozpuku) a Arménie (Změním si jméno). Oba natočily ženy a oba se zabývají dospívajícími hrdinkami, přestože každý jinou formou. V obou filmech je sice zdůrazněn vztah matky a dcery (matek a dcer), ale neleží na tom veškerá motivace postav jako v předchozích snímcích, které nedokázaly popsat ženskou hrdinku bez mateřských konotací.

Změním si jméno (režie Marie Saakyan) se zaměřuje na čtrnáctiletou Evridiku, pro kterou změna jména znamená přijetí své online identity Anniko. Anniko je jakousi extenzí pubertálního depresivního já hlavní hrdinky. Na internetu má Evridika bezpečný prostor, kde může sdílet své myšlenky, básničky, animované filmy – vše tak prosycené smrtí, jak to umí jen teenageři.

Snímek s velkou přesností zachycuje uvědomování si vlastní smrtelnosti (a přitažlivost možnosti sebevraždy) a zároveň vnímání probouzející se sexuality. K patřičnému účinku se režisérka dopracovala pečlivě zvolenými prostředky – film má pomalé tempo, využívá k vyprávění vztah hrdinky k jednotlivým médiím, a důležitá je také zvuková stopa. Škoda, že se k tomuto filmu nebude dát dostat jinak než na festivalech. Kombinace poetických obrazů a arménského urbanismu byla totiž neodolatelná.

Gruzínský film V rozpuku (režie Nana Ekvtimišvile a Simon Gross) se odehrává v devadesátých letech a má hlavní hrdinky hned dvě. Jedná se o dospívající kamarádky, které se na jednu stranu baví jako jejich vrstevnice všude jinde (popíjení se spolužačkami a okukování kluků), na druhou stranu jsou svázány konvencemi (domluvené sňatky velmi mladých dívek).

I Eka a Natia vnímají probouzející se sexualitu, ale smrt je pro ně všednější než pro Arménku Evridiku z roku 2013. Ztrácí svou přitažlivost, protože je příliš skutečná, a strach ze skutečnosti je pak kompenzován násilnými akty. I přesto je film jednoduše krásný, zejména díky kameře Olega Mutu (snímal např. filmy rumunské nové vlny, jejichž zřejmě nejznámějším představitelem je film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny). V rozpuku v některých okamžicích překvapí až dokumentární syrovostí, ale zároveň obsahuje dostatečně melodramatické momenty.

Ve Varech toho bylo k vidění samozřejmě mnohem více. Zde jsem se proto primárně zaměřila na ženy a mateřství – toto spojení není v kinematografii samozřejmě žádnou novinkou, ale přišlo mi zajímavé, do jaké míry se projevilo v rámci jednoho konkrétního ročníku festivalu a mého (do jisté míry náhodného) výběru.

Ano, ženy mohou být matkami a mateřské pouto je důležité. Ale nemohou být ženy i něco jiného?

***