Anna Kareninová jako proměnlivá ikona

Anna Karenina. Foto: Universal Pictures, 2012

Režisér Joe Wright bývá označován za člověka, který převádí knihy s ženskými hrdinkami (Pýcha a předsudek, Pokání) na filmové plátno v krásných obrazech. Problémem je, že jeho filmy jsou někdy krásné až příliš – vizuálně se pohybují na hranicích kýče a postavy jsou pouze figurky v nádherných kostýmech. Nakonec jen sledujeme manýristické upozorňování na styl a příběh se vytrácí.

Anna Karenina je také výrazně stylizovaná, nicméně je to první Wrightův film, kde je tato stylizace motivovaná a využitá funkčně. Ocitáme se totiž na divadle, kde se nadsázka dá přijmout bez výhrad a kde práce s několika plány vyznívá nejen zábavně, ale hlavně přirozeně – jakkoli zcizující se nám může zdát. Hudba Daria Marianelliho určovala i filmy zmiňované výše, zde je jí však podřízeno celé tempo filmu a od začátku je nastolen až taneční rytmus. Anna Karenina se tak ocitá na muzikálovém jevišti, kde se herci pohybují podle hudby v dlouhých sekvencích a kde střih probíhá často vnitrozáběrově. Styl Anny Kareniny má nejblíže k bulharské generační výpovědi z konce osmdesátých let A co dál?, ve které divadlo slouží také jako základní prostor, kterým můžeme procházet do dalších míst. Dynamičnost přechodů mezi scénami připomene také Scotta Pilgrima proti zbytku světa. Je to tedy film ojedinělý v tom, jaké prostředky v rámci žánru historizující romance používá. Tento bohatý styl se usměrňuje se stupňujícími emocemi a v závěru přechází ke komornímu dramatu, přestože teatrálnosti se nikdy úplně nezbaví.

Z realismu k romantismu
Původní kniha není romantický příběh velké lásky. Jedná se naopak o mnohovrstevnatý realistický román devatenáctého století, který popisuje soudobý život ruské šlechty a který  vztahy mezi postavami využívá k budování širšího politického a společenského kontextu. Na základě názvu nás nutí současné vnímání literatury vnímat Annu Kareninovou jako hlavní hrdinku, jakkoli je to zavádějící.

Annin příběh je relativně prostý. Přijíždí do Moskvy navštívit bratra a na nádraží se setkává s mladým důstojníkem Vronským. Od začátku jsou k sobě přitahováni, přestože je Anna vdaná a má syna. Citům se nejdříve brání, ale později mezi nimi propuká milostný vztah, který je osudový a zničující. V románu je množství dalších postav, linií a událostí, důležité je i zachycení měnícího se Ruska. Z postav vyniká hlavně Konstantin Levin a jeho polemiky o náboženství, smrti i lásce.

Filmové adaptace to nerespektují a z realistické knihy vytváří více či méně povedená melodramata o vztahu Anny a Vronského. Toto pojetí je zcela legitimní, byť to je možná nejjednodušší přístup k adaptaci románu. Přesto ze zaměření na milostnou linku mohou vyplynout problémy, což je právě případ nejnovější verze, která nezvládá pracovat s množstvím vedlejších postav. Ty se objevují a zase mizí, aniž by měly dramatické opodstatnění. Jejich přítomnost je pak matoucí a vyprávění zpomaluje. Stejně tak se ukazují problémy spjaté se stylem, kdy se příliš dlouho opájíme poetickými sekvencemi (např. krásnou dlouhou scénou na plese), ale už nezbývá čas na psychologii postav. Annino závěrečné jednání nelze pochopit, informace jsou nedostatečné.

První strana prvního vydání Anny Kareniny v roce 1878. Autor: L. Tolstoj, T. Ris

Anna Kareninová Tolstého
Knižní Anna je rozporuplná postava. Ano, manželství ji nenaplňuje a jistě má také právo na lásku. Na druhou stranu její přístup, ve kterém „jde přes mrtvoly“ (neváhá pošpinit dobré jméno rodiny, vzdá se milovaného dítěte), už sympatie nevyvolá. Můžeme ji ocenit jako ženu, která se nechce podřídit dobovým konvencím a jde si za svými cíly. Přesto jsou její důvody rozpačité. Nechce rodit jedno dítě za druhým jako její snacha Dolly, protože by ztratila krásu a tím i přitažlivost pro Vronského. Stejně tak čte množství knih, ale znovu jen z toho důvodu, aby se přiblížila milenci. Vlastně ji nic nebaví, jen být s Vronským, a když s ním není, tak si zoufá a žárlí. Román je konstatováním, že ženy mohou být různé, ale rozhodně nejsou vznešené a nezkažené jako muži (Konstantin Levin, do jisté míry Karenin). Ženy jsou buď připravené žít pro manžela a rodit děti (Dolly, Kitty), světem prohnané intrikánky (Betsy) či staré panny (Váreňka). Anna z toho vybočuje a tím je přitažlivá, zároveň se tím stává nebezpečnou. L. N. Tolstoj bývá označován často za misogyna a Annu Kareninu tak můžeme číst i jako obraz toho, co by se mohlo stát, kdyby ženy dostaly svobodu.

Greta Garbo ve filmové adaptaci z roku 1935. Foto: Metro Goldwyn Mayer

Anna mateřská, romantická, pasivní i aktivní
Filmové verze románu se k Annině dramatu staví naopak s pochopením. Jednotlivé hrdinky mají různé důvody, proč se z nich staly cizoložnice, což si ukážeme na čtyřech příkladech. Popsání Ann Kareninových a Alexejů Vronských také ukáže, jaký obrazy ženství a mužství filmy určité doby mohly nabízet.

adaptaci s Gretou Garbo (1935) není příčinou k nevěře jednoznačná osudová láska. Její Kareninová je v manželství spokojená a k Vronskému přistupuje odmítavě. On je zde manipulátor, který ji svede a který ji nutí do násilné volby mezi ním a dítětem, aby ji pak nechal opuštěnou. Právě mateřství je základní kvalitou této Anny Kareninové. Definuje ji nejen ve vztahu k vlastnímu synovi, ale třeba také k mateřskému jednání směrem k vedlejší postavě Kitty. Vronský je Anně nadřazený, což posiluje i fakt, že jeho představitel Fredric March měl v době natáčení 38 let (Garbo 30 let), tedy naprosto neodpovídal typu mladičkého důstojníka. Tento posun je důsledkem hollywoodských konvencí, kdy nebylo možné ukázat na plátně vztah starší ženy s mladším mužem.

Jiné vnímání látky nabízí britská adaptace z roku 1948. Vronský není ten špatný, špatná je samotná společnost, která zničila jak Annu, tak Vronského. Anna je vlídná žena, která vzhledem k chování manžela nemá jinou možnost, než se upnout k Vronskému. Její prohřešek ji ale ničí a vina ji dohání k šílenství, které je zdůrazňováno i samomluvou. Kareninová v podání Vivien Leigh (Jih proti severu) je opravdovou romantickou hrdinkou. Vždy se tváří melancholicky, je trpící a vláčena osudem.

Sophie Marceau ve filmové adaptaci z roku 1997. Foto: Warner Bros.

Pokud litujeme Leigh, tak ještě hůře dopadla Anna ve filmu, kde ji ztvárňuje Sophie Marceau (1997). Anna je tu oběť neschopná jakékoliv akce. Je drobná, křehká, často pláče a ke konci to přechází až do hysterie (která je například u Grety Garbo nemyslitelná). Její manžel je tyran, který se na ni pokusí i použít fyzické násilí.

Pro tři zmíněné adaptace platí, že Anna je oproti Vronskému v pozadí. Anny hrají slavné herečky, nicméně jednotlivé filmy privilegují mužské postavy, kterým se hrdinky pouze podřizují. Rozpačité to je v adaptaci s Garbo, která by měla být stejně upozaděná, přesto její charisma zcela zastiňuje prkenného Fredrica Marche.

Nejnovější verze se v tomto liší. Můžeme mít problémy s Keirou Knightley, protože rozhodně nesplňuje definici noblesní dámy z vyšších kruhů. Místo toho se často směje a působí až příliš mladistvě. Ale právě tato živelnost ji staví do protikladu k ostatním adaptacím a dodává jí i “nepříjemné” rysy. Anna se více prosazuje, častěji mluví a častěji jedná, jako kdyby se jí netýkala žádná pravidla. Vronský je vedlejší – Anna je hrdinka filmu, na kterou se máme koncentrovat, kterou máme obdivovat. Stále je to kladná tragická postava, ale už je alespoň méně romanticky rozervaná a rozhodně je i méně obětí.

Alexej Vronský jako muž i chlapec
Vronský je v románu lehkovážný důstojník, který se rád baví ve společnosti žen, dokud ho neokouzlí paní Kareninová, do které se zamiluje. K tomuto vztahu přistupuje s mladickým entuziasmem i jistou naivitou. Věk Vronského si upravily verze adaptace z roku 1935 a z roku 1997 (Sean Bean má stejně jako March 38 let, zatímco Sophie Marceau 31). Nejde ovšem pouze o zmiňované konvence, ale i o to, jak je Vronský prezentován. V těchto filmech není totiž možné, aby byl Vronský silný rázný muž a zároveň byl znatelně mladší než Kareninová. Fredric March (film 1935) je dokonce představen jako typ Dona Juana, kterého baví pouze pití, ženy a dostihy. Ze sledovaných adaptací je to největší „chlapák“, kterému Anna nemůže odolat. Podobné je to i s verzí se Seanem Beanem. Jeho okouzlení Annou není věrohodné, protože i on je prezentován jako protřelý starší světák.

Naopak v adaptaci z roku 1948 hraje Vronského čtyřiadvacetiletý Kieron Moore (Leigh bylo 35). Věkový rozdíl není tak znatelný, protože oba jsou ukázáni jako zasnění romantici a idealisté. Nejnovější verze je pak zajímavá v tom, jak privileguje Annu na úkor Vronského. Ten je nevýraznou postavou, která v sobě nese pubertální nevybouřenost a naplno tak může vyniknout sebevědomá Anna.

Nejnovější představitelka Anny Kareniny Keira Knightley. Foto: Laurie Sparham / Focus Features

Vzory a podoby
Na Annu Kareninovou lze nahlížet jako na proměnlivě vnímanou a zachycovanou ikonu ženské svobodomyslnosti. Postava Anny se stala často citovanou a její životní příběh se v různých obměnách vrací do kulturního povědomí. Nejnovější adaptace je jen příspěvkem do širokého diskursu a mytologie – a zřejmě nebude poslední. V podstatě nezáleží na tom, jak moc se odlišuje od knižní Anny Kareniny a jak moc pracuje s jinými ztvárněními. Anna stále mění svou tvář a stále nabízí divačkám něco, k čemu mohou vzhlížet a s čím se mohou identifikovat. Mohou to být mateřské city Grety Garbo, romantické bouření Vivien Leigh, nebo i zranitelnost Sophie Marceau. Nejnověji se nám nabízí Keira Knightley, která je silnou Annou Kareninovou, jež si jde za svým a nedbá na konvence. Tyto vzory nejsou obecně platné a vždy dobře přijímané, nicméně v současnosti je pravděpodobnější, že se divačka ztotožní s nezávislou Annou, než například s tou, která se staví do role oběti. Ale samozřejmě nejde jen o akt identifikace – film je sám o sobě výborná hyperstylizovaná podívaná. A na tom nakonec záleží nejvíce.

***