Blues za zmizelé a pro pozůstalé

Psaní Markéty Pilátové se vyznačuje širokým geografickým záběrem, ve kterém se propojuje to naše malebně a male české s něčím vzdáleným a exotickým. Tato spojení nejsou nikterak fantaskně vyfabulovaná, jsou reálná a žitá. To jen my se někdy příliš rádi vrtáme ve své českosti a snadno zapomínáme na ubytovny zahraničních dělnic a dělníků z Kuby či Vietnamu na malých českých městech v 80. letech 20. století, z paměti vytěsňujeme příběhy českých světoběžníků a světoběžnic, kteří jakoby svým putováním po světě popírali podstatu češství.

Markéta Pilátová ovšem v takové pasti neuvízla. Sama je světoběžnicí, která obchází svět, ovšem ne proto, aby unikla malému Česku, ale aby se z nové perspektivy mohla dívat zase zpět, aby to známé uviděla nově. Novinářka a hispanistka původem z Kroměříže odchází, aby jinde nacházela to české, moravské či přímo kroměřížské v nečekaných kontextech a souvislostech.

Román Tsunami Blues začíná v Thajsku, kde právě tráví dovolenou s rodiči Karla, jedna z hlavních hrdinek románu. Karla je mladá dívka, která žije pro hru na trubku. Druhou hlavní postavou románu je hispanistka Jenůfa, která leč důchodového věku, není žádnou vetchou stařenkou, ale energickou dámou, která se podílí na pomoci kubánským disidentům.

Pilátové psaní je zajímavé už tím, že nabízí vášnivé příběhy, které nepotřebují být syceny heterosexuální zápletkou. Je trochu úsměvné, že v jedné z recenzí je autorce vyčítáno právě to, že ústřední dvojici „… nahrazuje feminismem přibarvený obraz „samostatné silné ženy“, zde intelektuálky a navíc vášnivé“. My zde na feministickém serveru naopak můžeme ocenit, že i v česky psané literatuře nacházíme příběhy, které překonávají syžet krásky a prince na bílém koni.

Pilátová v Tsunami blues propojuje literaturu s hudbou. Využívá k tomu blues, které již ze své podstaty je prolnutím poezie a hudby. Funguje zde jako odraz duše, ale také jako symbol propojení kultur, symbol hloubky, smutku, vzdoru i naděje. Vlna tsunami, která zaplaví thajské pobřeží, připraví Karlu nejen o rodiče, ale i o schopnost hrát.

Pilátová se snaží literárně zpracovat téma traumatického syndromu, který dokáže člověka rozložit zevnitř a vzít mu mnohem víc, než se na první pohled zdá. Tak i Karla nejdřív bloumá beznadějně po zamořených thajských plážích. Z mátožného stavu se ji nedaří vytrhnout ani jejímu kroměřížsko-kubánskému učiteli hry na trubku Lázarovi. Ten ji z Thajska sice odveze zpět domů, ale až setkání s vysokoškolskou učitelkou Jenůfou a odjezd na Kubu přináší naději na změnu. Ne proto, že by putování po ostrově svobody bylo tak krásné a život tak karibsky bezstarostný, že by daly Karle zapomenout. Právě naopak. Konfrontace s bídou, strachem a útlakem je pro Karlu dalším existenciálním zážitkem, který sice neznamená návrat do bezpečí sebestředné teenagerské rozháranosti, nicméně umožňuje další životní rekonfiguraci a znovuvzkříšení Karlina vnitřního blues, které v Thajsku utichlo.

Aby se mohla stát skvělou vypravěčkou, stala se Pilátová nejdříve vnímavou posluchačkou a pozorovatelkou. Je ženskou autorkou v nejlepším slova smyslu, její psaní je ženské právě tím, že je vybudováno na schopnosti poslouchat, zajímat se o druhé, a přicházet a odcházet, aniž by opouštěla. V knize zúročuje své zkušenosti z roku 2003, kdy se podílela na podpoře kubánských disidentek a disidentů. Spolupracovala zde např. s hnutím Damas de blanco (Dámy v bílém), organizací žen, která vznikla po tzv. černém kubánském jaru. Tehdy bylo uvězněno 75 odpůrců režimu a matky, sestry, partnerky a dcery těchto uvězněných začaly veřejně demonstrovat za jejich propuštění. Inspiraci pro svůj protest čerpaly u argentinských Madres de Plaza de Mayo, které v Argentině v 70. letech 20. století bojovaly za lidská práva a připomínaly osudy dětí zmizelých v období vojenské diktatury. Dámy v bílém i Matky z Plaza de Mayo byly oceněny Sacharovovou cenou za svobodu myšlení, kterou udílí Evropský parlament.

Právě téma zmizení je dalším ústředním motivem Tsunami Blues. Zmizení blízké osoby je horší než smrt, neboť pozůstalé udržuje v pochybách, dává naději, která je spíš bolestná než povzbudivá. Temná ztráta blízkých spojuje Karlu, Jenůfu i Lázara. Jenůfu a Lázara připravil o jejich milované totalitní režim, čímž se příběh ještě více komplikuje. Jiskra naděje, kterou zmizení na rozdíl od smrti nese, znamená taky achillovu patu, místo skrze které mohl režim těchto lidí využít a přenést na jejich bedra část vlastní viny. I to je téma velmi živé pro českou debatu o socialistické éře, vině a nevině, hrdinech a padouších předlistopadové totality.

Román Markéty Pilátové stojí za to tedy nejen proto, že se velmi dobře čte, ale právě proto, že se dotýká tak zásadních témat a ukazuje je v jejich složitosti. Můžeme ho doporučit všem, kdo při letní dovolené netouží popíjet limonádu a schovat se před bídou světa, ale jsou ochotni dát si něco ostřejšího, poslouchat blues, otevřít oči a vidět, že stojí za to žít, i když se to někdy dá vydržet jen stěží.

Markéta Pilátová: Tsunami blues (Torst, 304 stran)

***