Černobílé metamorfózy: Levhartice Ivy Pekárkové

Foto: Věra Eliášová

Pro tvorbu Ivy Pekárkové se kombinace černé a bílé stává v poslední době typickou. Levhartici autorka sama řadí do pomyslné trilogie, která začala Slony v soumraku (Millennium, 2008) a bude pokračovat plánovanou Pečenou zebrou.

Dalším prvkem charakterizujícím současnou tvorbu Pekárkové jsou i hrdinky středního věku. V Levhartici je to Bohumila, obyčejná žena po čtyřicítce. Prostála již pár chvil na životní křižovatce a teď se vydává dál – tedy spíše se vrhá, trošku bezhlavě.

Problémy středního věku zřejmě není třeba detailně popisovat – krize manželství, rodičovství i ženství se vrství a vrcholí. Bohumila se je rozhodne řešit radikálně. Odjíždí do Londýna, kde začíná znovu. Stává se z ní Milla, bydlí ve sdíleném domě a najde si práci jako „uklízečka lidí” v pečovatelském domě pro přestárlé (jak ironické). A léčí se sexem.

V Londýně se rozvíjí Millin příběh nejdříve právě v odstínech černobílé. V Levhartici, jakožto i ve Slonech v soumraku, tvoří hlavní linii příběhu vztah mezi bílou Evropankou a mužem černé barvy pleti. Autorka ale zasazuje soukromé vztahy do širšího společenského kontextu a černobílé kombinace se začínají komplikovat – nabývat dalších podtónů.

Z těch spíše osobních se tu řeší (či vlastně po africku neřeší, jak Milla shledává) problémy a kulturní stereotypy manželství, vztah matky a dcery, genderové rozdělení rolí v partnerství či vztah k vlastnímu tělu. Z těch společenských jsou to otázky migrace, rasismu i multikulturní společnosti (mísí se zde hlavně anglická, nigerijská a česká kultura).

Na první pohled jsou temnější zákoutí příběhu méně viditelné a skrývají se za sexuálními dobrodružstvími Milly, její „horizontální turistikou.” Dlouhou dobu se Millin příběh neposunuje dopředu. Milla se nachází v jakémsi kokonu přítomnosti, ve kterém čeká na znovuzrození. Přelom ale nastává zhruba v druhé polovině knihy. Milla se vylíhne do nového života, nové identity, nové rodiny.

Moment přerodu začne ve vodě, jak už to v symbolice zrození bývá. Konkrétně v bazénku sex klubu, oficiálně zdravotních lázních. Ovšem metamorfóza nutně vyžaduje konec všeho dosavadního. Zde Pekárková rozvíjí i temnější tóny příběhu, a to nejen ty africké.

Levhartice by se tedy dala číst i jako příběh o smrti. Spíše o několika smrtích. Od různých zániků (manželství, víry v určité pravdy, životních cest apod.) se dostáváme taky ke smrti konkrétních lidí. Millu totiž provází životní trauma – smrt její dcery, která spáchala sebevraždu.

Pak je tu ale ještě jedna rovina podkreslující celý příběh. První kapitolu knihy totiž tvoří podobenství o inuitském kmeni, který zazdívá stařeny (a to již kolem čtyřicítky) zaživa do iglú, protože se jich jakožto již nepotřebných potřebuje zbavit. Naštěstí autorka v předmluvě dodává, že na rozdíl od jiných, afrických tradic, do kterých nás román zasvěcuje, je tahle zcela vymyšlená. V tom iglú srdce „staré” ženy zmrzne, ale jiná část jejího těla ji může zachránit. Vkrádá se ale podezření, že v Anglii, Nigérii, a ani nikde na severu tento kmen nenajdeme. Spíš se bude nacházet někde mnohem blíž.

Tání, líhnutí, či přerod pro Millu nakonec vyústí ve znovuobjevení něčeho, co načas zmizelo. Jedna citace za všechny: „Chtěla se stát JEN sama sebou. Tou Millou, kterou v hloubi duše musela celý život být, jen o tom až doteď nevěděla.”

Možná tedy nakonec nešlo o změnu skvrn na těle levharta, ale o to je prostě jen nalézt. Objevit v sobě levhartici.

***