Dívka na koštěti: superhrdinka a outsiderka v jednom

Foto: Filmové studio Barrandov

Podívat se skrz feministické brýle na film, který člověk už v dětství párkrát viděl, není jen tak. Vyžaduje to totiž alespoň částečně vytlačit nostalgické vzpomínky se sledováním spojené, odpoutat se od původních prožitků a připustit, že váš kdysi oblíbený film může být v něčem i problematický. Když jsem si ale Dívku na koštěti pustila po letech znovu (a přiznávám, vzala jsem si ke sledování kamaráda, který film předtím neviděl, aby mi pomohl posoudit), ukázalo se, že je to film, který bych klidně pustila svojí tříleté sestře (prozatím ušetřené mého komentovaného sledování).

Saxanu natočil v roce 1971 Václav Vorlíček, který se podílel i na tvorbě scénáře.  Je příběhem o dívce ze školy pro čarodějnice, která si odskočí do světa lidí. Tam se nakonec, vyjádřeno dnešními slovy, plně integruje.

Snímek začíná scénou z výukové hodiny v čarodějnické škole. Neustálé sledování poměru ženského (resp. nemužského) zastoupení v libovolné skupině nemůže nepotěšit – hned zkraje vidíme důležitost intersekcionálního feminismu. Třídu totiž tvoří princezny i jiné nespecifikované druhy. Objevuje se zde dokonce i pokus o etnickou rozmanitost. Samotná Saxana (v podání Petry Černocké) je velmi autonomní bytost – její otec je konec konců netopýr. V kritickou chvíli je přistižena při získávání taháku svou teleskopickou rukou, a když je nato vyvolána k tabuli a omylem se promění v nesprávné zvíře, stihne ji trest pět set let sezení po škole.

Během těchto scén se mi zpětně podařilo pojmenovat, proč jsem se už kdysi dokázala se Saxanou tak lehce ztotožnit. Nebyla to totiž princezna, která šla do mdlob, jakmile kolem prošel nějaký muž. Nebyla dokonale načesaná, vystajlovaná a ladná, a neměla ani nadrcenou látku na dva měsíce dopředu. Její nedokonalost ji, alespoň pro mě, činila autentičtější. Jako motivující prvek pak působí její akčnost. Na vlastní pěst se totiž (se školníkem v patách) vydá do světa lidí, kde se octne v obyčejné české rodině, jejímž členem je i stejně staře vyhlížející Honza (Jan Hrušínský). Ten Saxanu také poprvé vezme do lidské školy. Musím přiznat, že mě velmi bavilo sledovat dynamiku tohoto kolektivu.

Výrazné kudrny a černé goth šaty s kůstkami místo knoflíků předurčují její jinakost. Není spoutaná společenskými konvencemi, respektive v nich není ani vychovaná. To jí na jednu stranu umožňuje jít si za svým, ale na druhou jí to poněkud komplikuje interakce s vrstevníky, jelikož zkrátka nedokáže odhalit jejich myšlenkové pochody (a tak jsou její schopnosti krátkodobě využity trojicí raubířů).

Přestože sama nijak nereflektuje vlastní odlišnost (například skrze vnitřní monolog), funguje Saxana jako skvělý vzor pro ty, kteří nějakým způsobem z kolektivu vybočují nebo zkrátka nefungují ve společenském řádu: nerdi, neheterosexuální osoby, lidé s autismem a další „nezapadající“. Její postava přitom nepůsobí mravokárně ableisticky a neříká svému publiku „i ty můžeš být hrdinkou“. Tou totiž dokáže být jen tak mimochodem, nevtíravě, a se všemi svými nedostatky. V její postavě se mísí superhrdinka a outsiderka v jednom, a tyto polohy se volně prolínají.

V kontextu genderového řádu Dívka na koštěti také vychází nadprůměrně. Krásně to ilustruje například scéna, ve které Honza útrapně poslouchá romantické písničky, sedí a smutně kouká, zatímco se Saxana dostává ze zajetí tří raubířů, kterým na koštěti odlétá oknem. Celkově se dá říci, že celou akci řídí ona. Při závěrečné honičce, během níž (stále na koštěti) sleduje trio zlodějíčků lexikonu kouzel, jí Honza dělá jen asistenta.

Snad pro Saxaninu divokou povahu scénáristé přisoudili dívce na koštěti kamarády čistě mužského pohlaví. Na rozdíl od čarodějnické říše je ta lidská ve filmu stále ještě omezená co se týče ženských archetypů, a tak nemá Saxana žádnou kamarádku, kumpánku ani výraznější spolužačku, která by ve filmu alespoň promluvila. Ženské postavy lidského světa vidíme pouze jako maminky, pečovatelky, babičky a učitelky. Vrstevnice bohužel fungují jen jako němý kompars. A zatímco mohlo naší tomboyce Saxaně pochopitelně více vyhovovat přátelení se s chlapci, výraznější interakce mezi ženami filmu celkově chybí.

Archetyp čarodějnice umožňuje během převážné většiny filmu zobrazit Saxanu coby akční, divnou holku, která není poznamenaná konceptem romantické lásky. To se však mění po vypití odvaru ze šalvěje neboli babského ucha, který ji má zbavit čarodějných schopností a učinit z ní smrtelnici. Přiznám se, že byť se jednalo o akt konsensuální, na malý moment jsem se neubránila tomu, vnímat ho téměř jako genderově podmíněné násilí. Tento symbolický „akt nápravy“ totiž učiní z nespoutané mladé ženy dívku strojenou a učesanou, která již má svého chlapce, a jejíž poslední svéhlavý impuls (vyskočení z okna) je potrestán zlomenou nohou. Nepřekvapí pak, že v poslední scéně je zavěšena do Honzy a zamilovaně spolu sledují hrneček ve výloze, který má symbolizovat jejich vzájemnou lásku.

Kdyby se měla Saxana odehrávat dnes a já byla ještě mladistvá, moc bych si přála vidět jiný konec. Ne snad aby se vrátila do čarodějnického světa, ale aby (našla-li by spokojenost ve světě lidí) zůstala taková, jaká je. A popravdě – aby místo Honzy figurovala třeba Jana. Ta čarodějná Saxana má totiž lesbický vibe. A bylo by skvělé mít takovou kouzelnou queer hrdinku.

***