„Estonské feministky nachází společný prostor online“

Foto: Vallo Kruuser (Ekspress Meedia)
Nele Laos. Foto: Vallo Kruuser (Ekspress Meedia)

Estonsko je zemí, která ze sebe už roky aktivně sloupává nálepku “Pobaltí” a místo toho chce šlapat na paty Skandinávii. Prosazovat feministické hodnoty se ale v oblaku přetrvávající postsovětské mentality stát příliš nesnaží. Za úkol si to proto bere jediný estonský feministický online magazín Feministeerium. S jeho editorkou Nele Laos vedla rozhovor Daniela Ju.

Estonsko je země s 1,3 miliony obyvatel. Jak velká je místní feministická komunita?

Estonsko je malá země, a podle prognóz se bude počet obyvatel v budoucnu zmenšovat. Na druhou stranu skupina lidí, která se otevřeně označuje za feministky nebo feministy, stoupá – v posledních dvou letech bych skoro řekla až skokově.

Velikost feministické komunity je těžké odhadnout, protože jak například pozoruji ve svých hovorech se známými, spousta lidí s feministickými principy sympatizuje v soukromí, ale navenek to neřeknou. To mluvím hlavně o ženách středního věku. Myslím si, že mladší generace bude progresivnější.

V Estonsku máme několik ženských organizací, ale nenazývají se přímo feministickými. Už šestým rokem se ale v Tallinnu koná feministický kulturní festival Ladyfest, jehož různých akcí se účastní až 700 – 1000 lidí. Nedávno taky získala finance jedna feministicky osvícená divadelní skupina, která začala vydávat tištěný časopis s názvem Sex: F.

Dalším vodítkem může být i čtenost našeho online magazínu, která čítá zhruba 2000 návštěv týdně. Toto číslo klesá a stoupá podle aktuálních témat, ale pohybuje se na téhle úrovni.

Existuje tu taky facebooková skupina “Virginia Woolf is not afraid of you!”, která původně vznikla jako čtenářský klub. Ten se pravidelně scházel, ale to postupně vyprchalo (ačkoli existují pokusy ho oživit). Skupina má dnes 4500 členek a členů, což samozřejmě nejsou všechno feministky a feministi – většinou jsou to spíš zvědavci a taky nějací trollové. Většina feministických diskusí, pokud to tak můžu nazvat, se odehrává právě tady. Jako je tomu ale v případě mnoha grassrootových skupin, lidi se tu hodně střídají.

Síťujete se tedy se skupinami ze sousedních zemí?

Ano, ale ne úplně rovnoměrně. Obecně máme hodně kontaktů, finančních možností a dlouhou historii spolupráce s Finskem, Švédskem a Norskem, které u nás konkrétně financovalo několik důležitých projektů zaměřených na genderovou rovnost (ze stejných zdrojů byl financován například pražský Kongres žen, který jsem v roce 2015 navštívila).

Snažíme se propojit taky s feministkami v Lotyšsku, ale nenacházíme tam moc grassrootových aktivistek podobného zaměření. Hodně mladých lidí navíc Lotyšsko opustilo během ekonomické krize kolem roku 2011. Nedávno jsem ale slyšela, že se někteří z nich vrací zpět, takže třeba bude v brzké době s kým spolupracovat.

Existují i nějaké jiné bariéry, na které narážíte?

Ano, například jazykové – přestože s Lotyšskem máme pozemní hranici a od Finska nás dělí moře, estonština je mnohem podobnější finštině, takže s Finkami se dorozumíváme mnohem snadněji než s geograficky bližšími Lotyškami.

Nemáme taky moc kontaktů v Rusku, a pokud vůbec nějaké, pak jsou to většinou lidi od umění. To je naprosto pochopitelné, protože v zemi s opresivním režimem je pro aktivistky a aktivisty bezpečnější pracovat na poli kultury.

Estonská státní politika obecně hodně vzhlíží k severu, ke Skandinávii. Problémem ale je, že Estonsko v podstatě chce ekonomické výhody skandinávského modelu, ale odmítá skandinávské hodnoty (jako třeba toleranci a solidaritu).

Co tebe konkrétně přitáhlo k feministickému aktivismu?

Kauza se zákonem o registrovaném partnerství, která se v Estonsku řeší od roku 2014. Tento zákon politizoval hodně lidí a spoustě z nich dodal odvahu k veřejnému coming outu. Prezident ho podepsal ve stejný den, co byl schválen, což bylo v LGBTQ komunitě mohutně oslavováno. Bohužel ale zdaleka není vyhráno – aby zákon plně vstoupil v platnost, muselo by se změnit znění zhruba 100 dalších zákonů. Jenže po volbách klesla podpora sociální demokracii, extrémní pravice získala 7 míst v parlamentu a celý proces už několik měsíců blokuje.

Bojovat dál je těžké. LGBTQ komunita je zklamaná a vyhořelá. Pro okolní svět jsme se přitom stali první postsovětskou zemí se zákonem o registrovaném partnerství a na mapě lidských práv svítíme zeleně.

A jak si Estonsko vede co se týče například práva na potrat nebo sexistické reklamy?

Potraty jsou v Estonsku legální a dostupné. Sexismus v reklamě je tu k naší velké nevoli bohužel běžný, ale nedávno jsme rozjely antikampaň na Instagramu. Kromě toho tu bují sexismus na pracovišti, což je momentálně velmi ožehavé téma. Předevčírem (29. srpna) jsme zrovna měli prezidentské volby, a jeden konzervativní kandidát (který je mimochodem uznávaným právníkem) je tu znám neustálými sexistickými poznámkami na adresu svých kolegyň.

Vraťme se ještě k Feministeeriu – můžeš nám říct, jak váš online magazín vůbec vznikl?

Náš tým se dal dohromady na jaře roku 2014 z popudu jedné z našich editorek, která měla projekt už dlouho předtím v hlavě. Měly jsme pocit, že ačkoliv se feministická témata řeší na institucionální úrovni, nebyly slyšet hlasy žen z grassrootových iniciativ. Měly jsme pak to štěstí a získaly Norský grant, takže jsme projekt rozjely.

Jsme 4 editorky – Aet, Kadi, Brigitta a já. Monitorujeme sociální média, denně sháníme a píšeme články na aktuální témata a debatujeme o nich na Facebooku. Letos s námi vyšel rozhovor v Eesti Ekspress. Rády bychom vycházely i tištěně, ale na to nemáme dost peněz.

Od té doby, co náš grant skončil, fungujeme všelijak. Státní a zahraniční financování lidskoprávních projektů klesá. Získaly jsme ale aspoň prostředky na menší projekty – na ruskojazyčnou verzi Feministeeria, z čehož máme obrovskou radost, a na tříměsíční kurzy kreativního psaní pro nové autorky a autory, které brzy spustíme. Finanční podporu máme i od sociálních demokratů, takže za články můžeme lidem stále platit. Odvádíme ale i hodně neplacené práce, dělané s láskou.

V roce 2015 jsme taky získaly čestnou cenu Pathfinder jménem Estonské ženské asociace. Je to ale spíš liberálně feministická cena.

A jak by ses identifikovala ty?

Jako levicová feministka v zácviku.

***

Nele Laos je feministická aktivistka a editorka estonského online magazínu Feministeeerium. Vystudovala kulturní management na Univerzitě v Tartu a pokračuje magisterským studiem sociologie na Tallinnské univerzitě. V minulosti organizovala Ladyfest Tallinn a v současnosti tráví volné chvíle na ochozu pro veřejnost v estonském parlamentu.