Jejich místo ve světě: recenze Jej mesto v jeho svete?

Derek Rebro shledal v poezii Vadkerti-Gavorníkové a Jozefa Mihalkoviče příbuzná témata – a to ho vedlo ke zkoumání provázanosti venkovských a městských motivů právě u těchto dvou. Ke zkoumanému navíc Rebro přidává genderovou optiku, což naznačuje zvolený název Jej mesto v jeho svete?

Samotný název považuji za trochu problematický, protože už předem naznačuje kritiku androcentrismu, do kterého tak mohou být čtenáři a čtenářky nevědomě tlačeni. V úvodních kapitolách autor do hloubky představuje svá východiska a upozorňuje na dichotomii venkov – město, která je stejně vykonstruovaná jako dichotomie žena – muž. S uvedenými dvojicemi souvisí dvojice další, a sice tradiční spojení ženy s přírodou a muže s kulturou. S těmito spojeními autor pracuje, ačkoliv se snaží o nezjednodušený pohled.

Před samotnou interpretací poezie věnuje Rebro kapitolu ještě mýtu a archetypu. Co se mýtu týče, vychází z Lurkera, v pojetí archetypu pak čerpá z Junga. Hlubinnou psychologii Carla Gustava Junga, kterou v některých ohledech podrobuje kritice, se autor chystá (dle vlastních slov) uplatnit zejména při interpretaci veršů Vadkerti-Gavorníkové. Další kapitoly jsou věnované seznámení s užívanými kategoriemi, jako je (genderový) stereotyp či genderový a feministický kontext.

Rebro následně shrnuje stopy „městského“ ve slovenské literatuře, a „městské“ a „venkovské“ napříč poetikami 60. let 20. století. Chybí zde však například charakteristika ekofeminismu, na který (zejména při práci s dílem Vadkerti-Gavorníkové) autor často odkazuje. K charakteristice ekofeminismu se proto čtenáři a čtenářky dostávají až zpětně.

Výše představené úvodní kapitoly slibují inovativní přístup v interpretaci veršů (nejen) Vadkerti-Gavorníkové a Mihalkoviče. Přesto část knihy věnovaná intepretacím značně pokulhává za úvodní teoretickou pasáží. Chybí výraznější propojení teorií, ze kterých autor vychází, se samotnými interpretacemi. Rebro dále věnuje příliš mnoho prostoru intepretacím svých předchůdců a předchůdkyň na úkor intepretací vlastních. Text tím místy získává spíše kompilační charakter.

Poezii Vadkerti-Gavorníkové hodnotí Rebro jako feministicky podnětnou – nachází v ní mimo jiné již zmíněné nádechy ekofeminismu, který byl pro tehdejší československý kontext neznámý. Jako fascinující pak označuje vtělení autorky do postavy muže. Oproti tomu u Mihalkoviče dle autora nedošlo k výraznějšímu překročení genderových stereotypů, jeho dílo je ukázkou sociokulturního kontextu prorostlého androcentrismem.

Četba Rebrovy knihy je celkem pochopitelně téměř bezpředmětná bez předchozí znalosti díla Vadkerti-Gavorníkové a Mihalkoviče. I s předchozí znalostí jejich díla však působí Rebrovy poznatky jako vytržené z kontextu. Jeho závěry by byly přístupnější, kdyby kniha obsahovala větší úseky básní, s nimiž autor pracuje (například strofy), a nikoli jen jednotlivé verše umístěné do samotného textu.

Tato stinná stránka však může být vnímána i kladně, pokud povede čtenáře a čtenářky k četbě samotných sbírek Lýdie Vadkerti-Gavorníkové a Jozefa Mihalkoviče.

***