Jsme, jaké jsme

V brněnském Buranteatru proběhla ve středu 18. ledna česká premiéra inscenace Jsem žena, která mapuje životní osudy trans herečky Lucie Brychtové. Představení vzbudilo velký zájem. Klasicky skromné hledištní prostory „Buranů“ lačnému publiku ani po zdvojnásobení téměř nestačily. Kabaretně pojatý příběh sliboval zábavnou trans osvětu umocněnou reálnými prožitky herečky. Prvotní záměr se rozhodně povedl – pro mainstreamové publikum mohl tento divadelní kousek znamenat vskutku humornou detabuizaci a demytizaci trans problematiky. V případě, že však inscenaci navštívilo publikum v tématu se alespoň okrajově orientující, nezachránil představení ani poučný charakter.

Lucie Brychtová stihla za pomoci dalších dvou herců a jedné herečky odvyprávět svůj život od školky až do svých třiceti pěti let, kdy podstoupila změnu pohlaví. U klíčové problematiky existence dvou pohlaví a k nim náležejících zpodobnění ženského a mužského genderu se ale zastavila jen okrajově. Představení reprodukovalo chápání toho, co je v západní společnosti „normální“, tedy aby si kluk hrál s auty a holka s panenkami. Lucie proto odhaluje, že inklinace k „holčičí“ zábavě a tím pádem i genderová „nepatřičnost“ ji provázela jak ve školce, tak i na základní škole a posléze i na konzervatoři. Tam však poprvé začala otevírat svá křídla.

Zásadní změnu v životě prožila, když se s pomocí odborného lékařského dohledu dozvěděla, že není divná – je jen gay, a s tím se dnes přeci už jen dá žít, no ne? Momenty z Lucčiného dětství pak výborně ilustrují jedno až dvoustopost našeho myšlení, kdy honem všechny naženeme do nějaké škatulky, hlavně ať víme, co/kdo ten člověk je, a jak s ní/m tím pádem zacházet. Nálepka „gay“ tak chvíli držela, ale ani ta nakonec nedokázala absorbovat komplexnost hereččiny identity. A tak se postupně propracovávala k pojmům, jako jsou transgender a transsexualita. Podruhé v životě se vyoutovala, a vydala se na trnitou cestu přeměny pohlaví a následné resocializace, tentokrát jako žena. Jako žena a herečka se pak představuje se svou životní rekapitulací i nám.

Luciin příběh je nosný zejména tím, že otevírá diskusi o tématu, které v dominantní kultuře absentuje. Přesto bylo jeho zpracování zbytečným zjednodušením vystavěným na mnoha stereotypech. Lucie je charismatická a sympatická žena, a její vyprávění (byť místy patrně vyumělkované) bylo tahounem celého představení. Skutečný divadelní prožitek přinášely zejména momenty, v nichž Lucie metaforicky odhodila hereckou masku a vykládala publiku příběhy ze života tak, jak by je bývala vyprávěla přátelům u vína. Naopak ve chvílích patrné dramatizace byla herečka bolestně nepřesvědčivá, stejně jako její ansámbl, který viditelně trpěl při snaze hrát v češtině namísto slovenštiny. Problematické pak byly hudební pasáže, které Lucii povětšinou neseděly a narušovaly tak plynulost vyprávění.

Příběh nakonec přinesl několik podstatných sdělení. Největším z nich je, že člověk je, kým je, ať už se to existujícím škatulkám (a lidem, kteří v ně věří) líbí nebo ne. Pozornější publikum mohlo zaznamenat náznak toho, že sexualita a identita jsou spíše tvárným spektrem než přímkou se dvěma určitými póly. Jednalo se však vskutku o mihotavý náznak, neboť představení se přeci jen po většinu času drželo stereotypních poloh vyhrocené femininity či maskulinity. A co se týče obecného podání trans tematiky, bylo víceméně idealistické a optimistické. Herečka sice naznačila jisté útrapy, ale i tak převážilo duhově všeobjímající přijetí a pochopení jejího okolí.

Ačkoli bych ráda něčemu takovému věřila, světové i domácí události mi to nedovolují. Představení sklidilo potlesk vestoje, jen někteří z hlediště nevstali – a já jsem patřila k nim. Přestože jsem bouřlivě tleskala námětu i sympatickému zpracování, nemohla jsem odhlédnout od viditelného zjednodušování komplexností genderu, sexualit a identit pro mainstreamové publikum – a to je přeci škoda.

***

Foto: FB Jsem žena