Kdo utěší Utěšitelky?

UtesitelkyKniha Utěšitelky Ruth Hallo nabízí pohled na neznámou, zapomenutou a odvrácenou tvář čínské historie. Vypráví osudy statisíců „utěšitelek“ – mladých a nemajetných žen a dívek z Číny, Japonska a Koreje, které byly pod záminkou nabídky práce zavlečeny do „utěšitelských stanic“ neboli veřejných domů. Zde byly nuceny v nedůstojných podmínkách proti vlastní vůli vykonávat prostituci pro japonské vojáky a snášet jejich brutální zacházení.

Utěšitelky jsou ve skutečnosti knižní podobou diplomové práce Hallo, ale i tak jde o beletristicky zdařile zpracované příběhy traumat žen během druhé světové války. Hallo tyto příběhy získala při vlastním výzkumu během setkání s bývalými utěšitelkami. V celé knize se prolíná několik dějových linií odehrávajících se přímo ve výše zmíněných stanicích, a to i po skončení války až do současnosti. Nechybí ani popisy soudních líčení, kdy pro sebe utěšitelky žádají o několik desítek let později odškodnění po japonské vládě.

Osudy přeživších demonstrují nelidské zacházení ze strany japonských vojáků a dávají nahlédnout do života v utěšitelských stanicích, ztrátu důstojnosti po konci války, kdy ženy leckdy musely tajit svou minulost, a jejich bezútěšný a zpravidla osamělý život v současnosti. Mnohé utěšitelky vkládají naději do soudního líčení, ale i přesto je jejich hlas nevyslyšen a minulost zůstává promlčená.

Ilustrovaná obálka knihy sice může působit prvoplánově, spíše jako titul populárního románu pro ženy. Kdo se jí však nenechá odradit, knihu přečte téměř jedním dechem. Utěšitelky jsou totiž i přes nepopulární téma napsány velmi čtivým jazykem a seznamují čtenáře a čtenářky nejen s údělem samotných utěšitelek, ale i historickým vývojem v Číně.

Dá se zde najít paralela s anonymně vydanou knihou Žena v Berlíně, která byla mnohým stejně jako Utěšitelky trnem v oku. Zatímco Berlíňanky vedly jakž takž „svobodný“ život, jejich asijské kolegyně byly zbaveny veškerých lidských práv. Společným jmenovatelem obou knih jsou ale ataky veřejnosti a stigmatizace přeživších, které se rozhodly zveřejnit svoje utrpení: Němka Marta Hillers podala výpověď o poválečném běsnění a znásilňování žen ruskými vojáky v Ženě v Berlíně a musela knihu, která dodnes jitří v Německu vášně, ze strachu o vlastní bezpečnost po letech znovu vydat pod pseudonymem Anonyma. Hallo podává syrovou zpověď několika let utrpení utěšitelek, zatímco Anonyma alias Hillers přidává do své autobiografie několika měsíců na jaře 1945 i vztahovou linku, která příběhu dává jakousi stravitelnější, lehčí formu. Podobné výpovědi žen můžeme vidět i ve filmové podobě (např. polská Roza).

Příběh utěšitelek nás seznamuje nejen s jejich údělem, ale i nepřímo s postavením žen v čínské společnosti. Utěšitelky, jež přežily japonské peklo, například musely po návratu domů před svými nejbližšími tajit válečnou minulost, za kterou nemohly. Konfuciánská filozofie totiž předurčuje ženy do role matek a klade důraz na jejich čistotu. Žena, která před svatbou není pannou, si zaslouží zavržení všemi – anebo může zvolit dobrovolný odchod ze života, aby nepošpinila čest rodiny. Není proto divu, že se utěšitelky většinou rozhodly žít v osamění a anonymitě. Často neměly vlastní děti ani manžela a žily ve strachu před prozrazením. Tak jako tak nebyla většina znásilněných žen odškodněna a viníci potrestáni.

Ruth Hallo tak i přes dramatický a neoptimistický závěr knihy dává možnost nezúčastněným seznámit se s tabu čínských dějin – za což jí patří velký dík i za všechny utěšitelky.

***