Když chceš změnu, něco pro to udělej

Foto: Artwall Gallery

Zobrazovaly téma na první pohled tak nekonfliktní, jak jen může být: spokojené maminky se spokojenými dětmi. Sladké fotky jako z reklamy na olejíček. Háček je v tom, že ty děti nemají maminku jednu, ale dvě.

Když chodí diváci do normální galerie, vidíte, kolik jich tam přišlo a jak reagují. Jak se to pozná v případě ArtWallu?

Myslím, že galerie pod širým nebem je geniální v tom, že ji můžete navštívit třeba ve dvě ráno. Samozřejmě nepoznáte, kolik lidí vaše dílo vidělo a jak ho interpretují, ale reakce vidíte. O výstavě se diskutuje reálně i virtuálně. Může dojít i na… fyzické reakce. To se v Artwallu stalo u předešlé výstavy, kdy někdo polil část expozice barvou. Na protest.

Jaké jsou ohlasy na tento projekt?

Vesměs dobré. Nejdřív jsem si myslela, že projekt „projde“ hladce — lidi mi říkali, že to jsou krásné fotky… Což je v základní rovině pravda, fotky jsou záměrně udělané tak, aby co nejdokonaleji zapadaly do všech běžných klišé o rodičovství a mateřství. Ale jde o sociálně kritický projekt, měl by vyvolat odezvu a rozruch. Konkrétně jsem dostala v průběhu výstavy jen jednu zápornou reakci a těsně před jejím skončením napsal jeden pán nesouhlasný dopis na úřad MČ Prahy 7.

Reakce od člena Fóra angažovaných křesťanů, která přišla na Městský úřad Prahy 7:

„Tento druh amorální pohlavní exhibice v některých zemích v západní Evropě inspiroval a aktivizoval islámské extrémisty k útokům na společnost. Dává jim jasnou argumentaci o zkaženosti naší civilizace a vyvolává u nich potřebu jejího zničení. Tento faktor si iniciátoři těchto amorálních kulturních excesů neuvědomují. Značná část naší společnosti jsou křesťané a tato část společnosti je jako menšina rovněž tím silně pohoršena, diskriminována a potupována. Je nevhodné dráždit tuto významné skupinu osob a občanů v Praze. Jako výtvarník a křesťanský kulturní aktivista hodnotím akci na nábřeží E. Beneše jako temnou kulturní perverzi a projev kultu smrti.“

Už ze středověkých ikon známe podobná klišé. Smyslem je vyvolat kontrast mezi vizuálním vjemem a textovým sdělením. Disonanci, která zneklidní, a tím nutí přemýšlet. Souvisí s tím i název projektu. To je v pořádku, že se někdo zamyslel a pak se ozval.

Foto: Artwall Gallery

Ano, název projektu Neposkvrněné početí v téhle souvislosti zní provokativně, přestože jsme nábožensky dost chladná země.

Je dobré provokovat, jít na ostří nože. V uměleckém projektu mohu jít i za hranice zákona. Je to někdy nezbytné, mají-li se ustálená klišé skutečně prolomit. Snažím se s nimi tak zacházet — s mateřstvím, rodinou, početím i katolickým dogmatem. Hodně lidí si myslí, že dogma neposkvrněného početí se týká narození Ježíše, ale ve skutečnosti jde o způsob, jakým byla počata sama Marie. Její tělo bylo rituálně čisté, bez hříchu. Byla milostiplná, tedy nezatížená prvotním hříchem ­— jako jediná od časů Adama a Evy, na rozdíl od nich však v tomto stavu zůstala po celý život, i po panenském početí Ježíše. Já zobrazuji ženy, které se staly matkami často bez přičinění konkrétního muže. Přesto, tedy spíš právě proto, je veřejnost vnímá jako špatné, podivné, nežádoucí.

Vyšlo to náhodou, že právě v době výstavy parlament projednával novelu zákona o adopcích?

Úplně náhodou, projekt jsem chystala na jaro, ale nestihlo se to. Politickou debatu samozřejmě sleduji.

Podle průzkumů EU patří Češi k nejtolerantnějším národům, pokud jde o vztah k homosexualitě. Nekopete tak trochu do otevřených dveří?

Veškerá tolerance končí tam, kde se otevře otázka, zda by homosexuální páry měly a směly vychovávat děti. Většina Čechů s tím nesouhlasí. Hodně lidí si nepřipouští, že někoho takového zná. Připadá jim to jako problém jiných, úplně cizích lidí, s nimiž nemají nic společného.

Skutečně většina?

Průzkumy veřejného mínění jsou podle mě zkreslené. Záleží totiž, jak položíte otázku. Jedna věc je zeptat se, zda by homosexuálové měli vychovávat děti. Jiná, jestli souhlasíte s adopcí dětí homosexuály. Právě na tohle jsem se snažila zaměřit. Můj projekt ukazuje jen ženy, ne muže, což je záměrné. Žena si může dítě udělat sama. Může ho počít a porodit a nepotřebuje k tomu žádný státní souhlas. Muž takovou možnost nemá. A získat souhlas s adopcí v podstatě nemá naději.

Žena je pro veřejnost v roli takového rodiče mnohem přijatelnější než muž. Šlo vám o to, abyste otupila hrot případných námitek?

Ne. Šlo mi o něco jiného. Pod kontroverzí kolem adopce se totiž ztrácí jiný naléhavý problém. Je mnoho dětí vyrůstajících v rodičovských párech dvou žen. Podle zákona však mají jen jednoho rodiče, biologickou matku. Ta dost často neuvede otce do rodného listu. Tím pádem veškerá péče, odpovědnost, starost o bezpečí dítěte je úředně na jediném člověku. A když se s ním něco stane…

…je zle.

Ano. Je tady i druhý rodič — druhá matka. Ale ta nemá žádná práva, formálně ani žádné povinnosti. Špatně není jen to první, ale i to druhé. Vede to k nestabilitě rodiny, k nejistotě, protože kdo ví, co může být zítra a jaký pak bude další osud dítěte. A tohle by se mělo změnit.

Jde vám tedy o odlišení mezi adopcí z dětského domova či kojeneckého ústavu na jedné straně a výchovou vlastních dětí na straně druhé. Bude váš projekt stačit k vysvětlení takového rozdílu, k jeho lepšímu pochopení?

Přinejmenším může přispět k tomu, že si lidé uvědomí samotnou existenci problému. Může jim pak dojít, že nejde jen o adopce, že homosexuální pár může mít vlastní děti.

Foto: Artwall Gallery

Kritériem úspěchu je tedy pro vás reakce publika?

Nejen to, umění, které se v současné době vystavuje v galeriích, je pro běžného člověka většinou nesrozumitelné. Já vnímám umění jako prostředek sdělení, možnost komunikace, klidně i provokace. Jako prostředek, jak něco změnit, něčeho dosáhnout. Nikdy jsem nedělala projekty, které se týkají jenom mě samé. Fotografkám je z nějakého důvodu blízké sebezkoumání, fotografování vlastního těla. Fotit autoportréty, zkoumat své tělo a svou duši mě buď nudí, nebo to mám dávno vyřešené. Jsou třeba stovky fotografických projektů dokumentujících vlastní mateřství a rodičovství. Všechny jsou stejné. Nic mi to neříká, podle mě to k ničemu není. Mimo jiné je toho plný Facebook.

Máte nějaké vzory?

Znáte Barbaru Kruger? To je americká vizuální umělkyně, kterou jsem objevila v knize od Ute Grosenick o ženách působících v moderním výtvarném umění. Někdy kolem roku 2000 jsem hledala své vzory, nějaké předchůdkyně, a vůbec to nebylo jednoduché, protože ženy jakoby ve výtvarném umění před rokem 1945 neexistovaly. Byla to pro mě výzva, najít tuhle neviditelnou část historie. Připravila jsem na to téma i několik přednášek o tom, kde se v umění ženy vlastně vzaly a co tam dělají — ještě poměrně „nedávno“ totiž vůbec nebyla samozřejmost, aby žena tvořila, a pokud ano, nebyl moc důvod, aby se na její dílo odkazovalo v „oficiálních“ dějinách výtvarného umění.

Kromě Barbary Kruger jsem objevila také fascinující rebelky z Guerilla Girls, imponoval mi jejich vtip, sarkasmus a angažovanost. Zároveň mě hodně přitahovaly projekty kluků ze skupiny Guma Guar, dále Ondřej Brody, Petr Motyčka a Michelle ŠimlPodebalu — dnes se s nimi znám osobně —, a baví mě i kluci ze Ztohoven. Z celého umění mi dávalo smysl právě tohle: sociálně kritické projekty s potenciálem společenské změny. Ruské Pussy Riot mají samozřejmě moje sympatie také.

Angažované umění ve společnosti, která má tak ráda oči pevně zavřené? Není to marná snaha?

Řeknu to jednoduše a rázně. Rozmysli si, co tě sere a jak by se to mělo změnit. Pak zvedni zadek ze židle a něco pro tu změnu udělej. Být na hraně zákona a jít proti intoleranci k tomu samozřejmě patří. A pokud můžeš, hlavně nebuď protivná či protivný, zkus neprudit, spíš lidi pobavit. I tebe to musí přece bavit. Nejlepší projekt je ten, při kterém se celou dobu příprav směješ.

***

JANA ŠTĚPÁNOVÁ: NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ
Galerie Artwall – Nábřeží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše, Praha, 2.10. – 19.12. 2013
Kurátoři: Markéta Dolejšová, Lenka Kukurová, Petr Motyčka, Zuzana Štefková
Fotografie z výstavy zde.

Jana Štěpánová
Výtvarnice a fotografka provokativních projektů, například fiktivního módního časopisu Nevěsty (2007), internetové půjčovny dětí Rent-a-baby (2009) nebo interaktivního hlasování na billboardech Jedna z nás není (2011). Její projekt Neposkvrněné početí vystavila pražská openspace galerie Artwall na podzim 2013.

***