Když ženy chytají Bin Ládina

Režisérka Kathryn Bigelow v roce 2010. Foto: Michael Connors / Wikimedia Commons

Přestože Kathryn Bigelowová točí už od konce sedmdesátých let, výrazně na sebe upozornila teprve před dvěma lety výhrou Oscara za film Smrt čeká všude. Stala se tak první (a zatím stále jedinou) režisérkou, která toto ocenění získala. Média tuto skutečnost reflektovala o to zaníceněji, že tématem filmu byla válka v Iráku, tedy v podstatě něco, co by nás ve spojitosti s ženou-režisérkou možná nenapadlo. Nejnovější film Bigelowové se pro změnu zabývá dopadením Usámy bin Ládina, je to tedy další „neženský“ námět. Rozdílem ale je, že tentokrát je žena zároveň i hlavní hrdinkou.

Film začíná příjezdem mladé agentky CIA Mayi do Pákistánu, kde má pátrat po teroristech spjatých s atentáty 11. září. Její práce spočívá hlavně ve shánění informací – různými způsoby. Jednat se může o prosté podplácení, ale i o waterboarding – způsob mučení, kdy se na zakrytý obličej vyslýchaného člověka lije voda. Film to ukazuje s chladnou procedurálností – jedna stopa vede k druhé, jedna informace plodí další a svou funkci má i náhoda. Právě tato věcnost se zřejmě stává pro mnohé kritiky a kritičky problematickou. Schvaluje film mučení Pákistánců? Nebo je to naopak kritika systému?

Pro Mayu je to hlavně práce, která se později mění v posedlost. Chce dopadnout Usámu bin Ládina, ale její motivy jsou jen naznačené. O Maye samotné toho příliš nevíme. Rodinné zázemí, sociální vrstva, vztahy a traumata, nic z toho není zmíněno. Rozhodně není ale ukazována jako záhadná hrdinka – pro film prostě není její soukromí potřebné. 30 minut po půlnoci je o práci, o sběru dat a práci se zdroji. Nejlépe to ilustruje scéna, ve které si jde Maya sednout s kolegyní do baru. Ta se jí po chvíli zeptá, jestli má něco se svým spolupracovníkem, na což Maya odpoví záporně. Po chvíli se ještě dozvídáme, že nemá žádného partnera a pravděpodobně ani žádné přátele. Tyto jediné informace ze soukromí Mayi navíc získáme až po 45 minutách filmu. Rozhovor je následně přerušen výbuchem. Vše se opět podřizuje práci.

Jessica Chastain (Maya) v roce 2012. Foto: Georges Biard / Wikimedia Commons

Žena jako jednající aktérka
Právě výběr ženy jako hlavní protagonistky je pro film zcela klíčové, a to nejen ve smyslu jejího umístění do vojenského prostředí. I v populárním seriálu Homeland chytá teroristy pracovnice CIA. Ta tak nečiní v izolaci, ale naopak se nechává hnát i vlastními démony – pořád převažuje její emotivní stránka a pevnou součást děje tvoří i její sexuální zkušenosti.

Maya tyto věci upozaďuje a její postava s sebou nese nový typ napětí. Ve filmech často vidíme pracující muže řízené racionálními úvahami, kteří občas řeší problémy na vlastní pěst a vztahy odsouvají do pozadí. To, že je zde do stejné pozice postavena žena, je najednou až překvapivě působivé. Nepříjemná fyzičnost filmu je ženskou postavou ještě zdůrazněna – například scény s waterboardingem působí za přítomnosti ženy ještě problematičtěji, než když jsou u nich pouze muži. Jako kdyby u mužů bylo násilí akceptovatelné a obvyklé, zatímco žena by se naopak měla přizpůsobit stereotypu citlivé a pečující osoby.

Ambivalence postavy
Maya není přehnaně sexualizovaná (jako akční hrdinky typu Lara Croft) či naopak ženskosti zbavena (Ripleyová). Je to svým způsobem reálná žena – jak vzhledem, tak určitými rysy osobnosti, kdy se nejedná o jednoznačně kladnou postavu. Podílení se na výsleších a agresivní metody při jednání v kolektivu, to vše tvaruje její ambivalentní povahu. Nepotřebujeme vhled do jejího soukromí, abychom si na ni utvořili názor – stačí její jednání, jednotlivé pohledy a gesta předaná uměřeným herectvím Jessicy Chastainové.

V souhrnu tu máme po dlouhé době na plátně zase silnou ženskou hrdinku, se kterou se nemá cílevědomá žena problém ztotožnit. Zároveň to ztotožnění nikdy nebude úplné, právě kvůli zmíněné rozporuplnosti. Maya je aktivní postavou, má cíle a zvládá jejich naplňování. Jen tu stále zůstává i ta problematičnost – hrdinka někdy možná zachází příliš daleko. A to je až nepříjemně reálné.

Pokud se nad tím zamyslíme, tak je smutné, že tyto de facto prosté aspekty zobrazování žen na plátně je nutné opěvovat jako něco originálního. Bohužel reprezentace ženských postav ve filmech je pořád podřízena množství stereotypů, a na každou výjimku jako je Maya stojí za to poukázat.

***