Lost Girl: na hranici světa Fae a lidí

Sex, akce a humor. Tři slova, která jen částečně vystihují kanadský seriál Lost Girl (Showcase, 2010 – 2015), který v celkem pěti sezónách dokáže nejen bavit, ale především narušovat hranice heteronormativity.

Hlavní hrdinka Bo Dennis (Anna Silk) prchá před vlastními zločiny a teprve shodou okolností se dozvídá, že nepatří k lidem, ale k evolučně dokonalejším Fae, kteří se živí lidmi na základě jedinečných vlastností typických pro daný druh. Samotná Bo je sukuba, což v praxi znamená, že se živí sexuální energií. Kromě toho je ovšem její osud pevně svázán s osudem všech Fae, jejichž pravidlům a hierarchii Bo neúnavně vzdoruje. Je nezávislá a spolu se svými přáteli pomáhá jak lidem, tak Fae.

Jako správné akční hrdince jí nechybí ani vyvážený sidekick. V tomto případě je jím lidská zlodějka Kenzi (Ksenia Solo), která vyniká především svými hláškami a mnohdy až cynickým smyslem pro humor. Spolu pak tvoří vyváženou dvojici, která může připomínat například Xenu a Gabrielle, ačkoli ve zcela jiném kontextu.

Seriál Lost Girl je jedinečný svou snahou vymanit příběh a hlavní postavy z heteronormativního rámce a otvírat je dalším možnostem. Bo se jako sukuba ve svém „jídelníčku“ nijak neomezuje, a je tak publiku prezentována jako bisexuální postava. Ani jednání dalších postav, ať už hlavních či vedlejších, pak není v tomto směru nikterak limitováno. Naopak – sexuální orientace nebo gender nehrají v seriálu roli. Jakékoli vlastnosti, které jsou v rámci společnosti často spojené s předsudky, jsou zde běžně a hlavně bez zdlouhavého obhajování přijímány, a v podstatě na ně není kladen žádný velký důraz.

Pravým opakem jsou ale střety mezi rodem lidí a rodem Fae, kdy Fae sami sebe považují za špičku potravního řetězce, zatímco lidé jsou pro ně pouze potrava, případně možný objekt k zotročení či nárokování. Kromě toho se předsudky projevují i v rámci Fae samotných, kteří se navzájem dělí na temnou a světlou stranu, přičemž světlá je chápána jako ta lepší volba (přestože to výrazně zobecňuje a zkresluje chování a vlastnosti jednotlivců v rámci těchto dvou stran). Rivalita panuje i mezi jednotlivými druhy. Seriál tak překvapivě poukazuje na diskriminaci nikoliv tam, kde by se to očekávalo, ale na zcela jiných příkladech.

Dalším výrazným prvkem je práce s časem a odkazy buď na historické události, nebo mytologické příběhy. V tomto směru by bylo možné seriál opět přirovnat ke zmiňovanému seriálu Xena: Warrior Princess. I zde se totiž hlavní hrdinka často ocitá v jiných časových dimenzích. Zatímco v Xeně jde obvykle o rapidní skok do budoucnosti spojený s přesunem v prostoru, Bo se čas od času přesouvá v rámci stejného prostředí do jiné časové dimenze.

Z hlediska „zneužívání“ historie a mytologie se tu pak objevuje řada zřejmých i částečně skrytých odkazů či narážek. Zjednodušeně je možné tento jev shrnout tak, že cokoliv se stalo v minulosti nebo je považováno za legendu, mají na svědomí Fae. A zatímco ve světě lidí jsou některé příběhy pouze pohádkami či legendami, ve světě Fae se vždy jedná o skutečnou historickou událost.

Lost Girl by se ale dalo leccos i vytknout. Největší kritiku si bezpochyby zaslouží především rutinní koncepce epizod, případně až příliš časté předkládání „těch správných“ morálních hodnot, které všichni dobře známe. Z hlediska zmiňované sexuální otevřenosti by se pak dal kritizovat způsob, jakým je Bo zobrazována v rámci scén s muži versus se ženami. Zatímco intimní scény s muži jsou zobrazeny téměř bez zábran, v případě scén se ženami nelze přehlédnout, že zde panuje jistá opatrnost v tom, co je ještě možné publiku ukázat, a co už by bylo zřejmě přes čáru – bez ohledu na to, že svým pojetím je seriál určen spíše dospívajícímu publiku (což ovšem není omluva).

I přesto je Lost Girl seriálem, který je možné vzhledem k pěti (zatím neukončeným) sezónám pravidelně sledovat, aniž by docházelo k jeho tematickému vyčerpávání. Platí to především o prvních třech sezónách, které jsou svým zpracováním nejzajímavější a také nejdynamičtější.

***