“Mateřství je performance”: rozhovor s Kačou Olivovou

Foto: Barbora Trnková (Divý tvor)

Kateřina Olivová je brněnská performerka a matka čtyřapůlletého syna Lva, která ve své tvorbě zkoumá témata související s mateřstvím a feministickým aktivismem. Performance je podle ní vzrušující a reálný umělecký formát, k němuž není potřeba nic a zároveň všechno. Performanci vnímá jako skvělou možnost, jak tady a teď působit na připravené, náročné publikum, ale i na kolemjdoucí. Tvrdí, že performance je rovnoprávné médium, u kterého je toto publikum minimálně stejně důležité jako umělkyně sama. Nejraději performuje nahá.

Kačo, jsi královna brněnské nahé scény. Co ti veřejná nahota dává a bere?

Nahota je pro mě jedním z nejdůležitějších způsobů komunikace a jsem moc ráda, že jsem ji pro svou tvorbu objevila. V době, kdy jsem se poprvé v rámci umění veřejně svlékla, to pro mě byl natolik intenzivní a transformativní zážitek, že jsem se asi rok nedokázala zase obléknout, a performovala jsem jedině nahá.

Vždycky jsem na svoje performance těžce hledala „kostým“, a nahota tento problém báječně řeší. Je to kostým, který okamžitě nastavuje specifickou situaci jak pro mě jako performerku, tak i pro publikum. Kromě toho je mi příjemná a vlastní. Byla bych nejradši, kdyby všichni chodili stále nazí – to by byl ideální svět.

A co mi nahota bere? Tak například těžko se někde zveřejňují fotky z mých performancí, na některých akcích se mě bojí a vůbec mě tam nezvou, moji příbuzní ignorují (a nebo by rádi ignorovali) moji uměleckou tvorbu, a na Vimeu jsou moje videa zařazena i v porno výběrech. To mi ale vlastně nevadí, je to zajímavý kontext a dramaticky mi to zvyšuje sledovanost.

Foto: Archiv autorky

Na začátku září jsi performovala na Festivalu nahých forem, kde jsi jako ryba ve vodě. Jak taková performance na podobnou akci vzniká?

Moje performance na Festivalu nahých forem tvořily triptych, přičemž dvě ze tří akcí jsem dělala s mým mužem Aloisem Stratilem. Tyto partnerské performance jsou pro mě zajímavé z hlediska zkoumání dynamiky našeho vztahu, ale i proto, že mi poskytují možnost pracovat s jiným tělem než tím vlastním – navíc tělem mužským, k jehož majiteli mě váže specifický vztah. Pro zkoumání tělesnosti jsou to skvělé podmínky, protože můj vztah s Aloisovým tělem je intenzivní, blízký, láskyplný a plný fascinace, ale někdy díky té blízkosti i hodně krutý.

Docela přesně vím, čeho Lojza je a není schopen. A taky vím, že má performanční talent. Koncept je můj, ale společně ho konzultujeme, a Lojza přichází s nápady a připomínkami, které často akci báječně dotvoří.

Syn Lev letos performovat odmítl, protože na umění neměl čas. Zapojil se tak svou nepřítomností, a já jsem s Aloisem rozvíjela svou vizi rodičů superhrdinů/superumělců.

Všechny moje performance hodně vychází z mého života. Chystám je bezprostředně před akcí, a nejsem tedy většinou úplně schopná říct, co budu dělat. Často ani týden a někdy ani den dopředu – v tom jsou pro mě skvělé festivaly, které organizují umělci, protože můj přístup chápou a respektují.

Na FNaFu jsi vystoupila i se svým konferenčním příspěvkem na téma Česká prsa aktivistická: Kojící Guerilla. Co je to Kojící Guerilla?

Kojící Guerilla je skupina bojující za svobodné, láskyplné a neomezované kojení. Založila jsem ji po jedné nepříjemné zkušenosti s kojením v kavárně – potřebovala jsem svůj zážitek aktivně zpracovat, abych se ho mohla zbavit. Když jsem zjistila, že zdaleka nejsem jediná, kdo má nějaký negativní zážitek spojený s kojením, rozhodla jsem se tímto tématem více zabývat. Zajímá mě kojení v umění a kojení jako aktivismus, takže kromě cílených návštěv kaváren, ze kterých si různé matky kvůli kojení odnesly nepříjemné zážitky, jsme již jako Kojící Guerilla realizovaly například kojící módní přehlídku na Fashion marketu, nebo jsme se účastnily HateFree Artu. V současnosti organizuji hlavně podpůrné skupiny pro kojící matky, které považuji za důležitou součást podpory kojení ve společnosti.

Foto: Miroslava Holasová

Změnilo se nějak tvoje vnímání nahoty a tělesnosti před a po narození tvého syna?

Za prvé se změnilo moje tělo. Objevila jsem jeho nové superschopnosti v praxi a moje fascinace se ještě zvýšila. Různě jsem se zvětšila a vytahala, a zdá se mi ještě důležitější se svlékat. S narozením syna se pro mě ještě naléhavěji objevilo téma svobody, které podle mě s tělesností souvisí hodně.

Žena se totiž už během těhotenství stává veřejným majetkem. Do jejího těla je neustále zasahováno, je bedlivě sledovaná lékařským personálem, ale i cizími lidmi, kteří na ni na ulici fyzicky nebo slovně reagují.

Ráda bych tento kolektivní zájem o mateřství vnímala pozitivně, ale občas to úplně nejde. Kromě toho, že medicína narušuje moji tělesnou integritu, mám velký problém i s mnoha nevyžádanými radami, které ve veřejném prostoru dostávám od úplně cizích lidí. Reálné pomoci ovšem dostávám poměrně málo. Moc by se mi líbilo, kdyby se tenhle poměr změnil.

Kromě toho jsem od té doby, co mám Lva, pro sebe a své umění objevila dětskou radost a nadšení, dětský zájem o tělo a lásku k němu, dětské konzervativní trvání na integritě a minimalizaci zásahů do jejich těla.

Zároveň ve mně zesílil pocit zodpovědnosti za mé dítě v umění – používání dospělého těla k umění nenese takové nároky na moji sebe/kontrolu.

Vraťme se ještě krátce ke kojení. Ono totiž vytváří tak intenzivní fyzickou vazbu mezi matkou a dítětem, že se někdy ptám sama sebe, kde je hranice mezi tím, čí je to vlastně tělo? Napadá tě to někdy taky?

Já kojení miluju. Je to neuvěřitelná schopnost těla vytvořit produkt, který dokáže jiné tělo nejen udržet při životě, ale zásobit ho natolik, že to tělo dál roste a roste. Mechanismus kojení a jeho dokonalá funkčnost mě nepřestává fascinovat. A kromě toho, že je kojení úžasné, je i velmi praktické. Ne že by nikdy neexistoval moment, kdy by mě kojení otravovalo (jako ostatně celé mateřství), ale mám ho opravdu ráda.

Rozplývání hranic mezi těly je pro mě jako umělkyni navíc skvělý moment – je to prostor pro kreativitu, meditaci a zesílení vztahu s dítětem. Je to podobné jako u sexu.

Po porodu jsem ovšem zažila podivný stav, který nedokážu pořádně vysvětlit. Měla jsem pocit, že jsem přestala existovat, že jsem zmizela, že jsem se rozpadla. Říkala jsem tomu rozpad ega a v první chvíli mě to vyděsilo. Brzy jsem naštěstí zjistila, že je to jedinečná zkušenost, a že se mi v životě už nic takového pravděpodobně nestane. Taky jsem zjistila, že nejsem jediná, a že podobně to prožívalo několik mých kamarádek. Ani nevím, kdy a jak jsem se vrátila, ale rozhodně už jsem zpátky. Ovšem tenhle stav tolik nesouvisel s kojením jako s celým mateřstvím.

Je podle tebe mateřství umění?

Rozhodně. Mateřství může být umění, performance, i revoluce.

***

Kateřina Olivová (*1984) je umělkyně, performerka, feministka, laktační poradkyně, poník, víla, matka. Neuvěřitelná pohádková bytost, která k nám utekla z duhového světa. Ve své umělecké tvorbě se zabývá tělesností, sexualitou, láskou, radostí, sny, vztahy, emocemi, mateřstvím a feminismem. Používá přitom sebeironii a určitý druh trapnosti. Založila projekt Kojící Guerilla, s Darinou Alster spoluzaložila platformu Mothers Artlovers, na Radiu R vede pořad Milk and Honey o strategiích mateřství, umění a aktivismu, působí jako kurátorka Galerie Umakart, a ve volných chvílích se věnuje doktorskému studiu na FAVU VUT v Brně pod vedením Lenky Klodové. Až bude velká, bude zpěvačka.