O Popelce, která má osud pevně ve svých rukou

Foto: Filmové studio Barrandov

Česká filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka z roku 1973 patří mezi jeden z nejoblíbenějších českých počinů tohoto žánru vůbec. Uživatelky a uživatelé Československé filmové databáze jí udělili 86 % a v kategorii českých pohádek ji předběhly pouze filmy S čerty nejsou žerty, Byl jednou jeden král a Čarodějův učeň. Proč je tento snímek tak úspěšný? Co je na něm tak zvláštního, že ho chceme vidět znovu a znovu? A jak se tento obraz pozmění nazírán feministickou kritickou optikou?

Popelka, jak ji adaptoval Vorlíček se scenáristou Františkem Pavlíčkem, vychází z literární předlohy Boženy Němcové. Jedná se tedy o verzi, která se tradovala na zdejším území a kterou si lidé ústně předávali do doby, než ji spisovatelka zaznamenala do své sbírky lidových pohádek. Popelka v ní díky své skromnosti – nepřeje si žádný drahý dar z města, jen to, co cestou cvrkne tatínkovi/Vinckovi do nosu – získává magický předmět, známé tři oříšky, které v sobě ukrývají troje šaty. Odlišná verze, zpracovaná například i Disneyho studiem, ukazuje Popelku jako kamarádku hodné víly, která jí na ples vyčaruje šaty, kočár z dýně a lokaje z myší. To, co oběma verzím zůstává společné, je zkoušení střevíce, podle nějž princ najde svou vyvolenou. Ještě jedním, významným společným znakem je absurdní práce, kterou macecha Popelce uloží – třídění popela a různých druhů luštěnin, s nímž dívce s gustem pomohou ptáci. (Což byla mimo jiné oblíbená „triková“ scéna Vorlíčkovy Popelky – holubi, kteří ve skutečnosti hrách nevybírají, ale dlabou ho ostošest.) V mnoha ohledech je však příběh o skromné a poctivé dívce, co najde své životní štěstí, v podání Vorlíčka a Pavlíčka jiný. Než se k tomuto tématu dostaneme, pojďme se podívat na to, co učinilo snímek Tři oříšky pro Popelku tak úspěšným.

Je to vcelku logické. Sešlo se zde hned několik šťastných a dobře zvolených aspektů. Pohádka patří mezi jedny z mála skutečně vydařených zimních příběhů. Ukazuje „tradiční české Vánoce“ (jak si můžeme připomenout ze zasněžených krajin na Ladových obrázcích), které už dnes představují pouze nostalgii. Nádherná zima plná závějí a sluncem zalitých bílých polí je na začátku 21. století v době globálního oteplování jen vzpomínkou na zmizelé roční období. (Což je samo o sobě paradoxní, protože tvůrci často dávali k lepšímu, jak museli film točit v různých klimatických podmínkách – i tehdy na tu „krásnou“ zimu neměli tak úplně štěstí.) „Hezky české“ je zde i všechno ostatní (a opět jde o paradox, protože film byl natočený v koprodukci s Německou lidově-demokratickou republikou) – hudba Karla Svobody, zpěv Karla Gotta, charismatická Libuše Šafránková („národem“ familiérně přezdívaná „Libuška“) a mladicky sličný Pavel Trávníček, statek s usedlostmi a nakonec i „pracující lid“, který plní roli jakési Popelčiny náhradní rodiny. Mladí i staří si pamatují jméno sovy Rozárky a sněhobílého, „enormně“ chlupatého (považ!) koně Juráška i psa Tajtrlíka, Popelčiných jediných kamarádů. Spolu s nostalgií po mnohokrát viděném je tak zaděláno na úspěch, který neskončí, dokud bude v Čechách kámen na kameni.

Popelka ze Tří oříšků je však, troufám si tvrdit, u svého publika oblíbená ještě kvůli něčemu dalšímu. Tohle chudé a ne příliš mocné děvče se sebou totiž v žádném případě nenechá orat, což je nesmírně sympatické. Umí jezdit na koni jako indián (samou sebou i bez sedla a rozhodně obkročmo), střílet z kuše jako nejlepší lovec, krom toho i tančit, prát prádlo a spoustu dalších věcí, v nichž ve všech strčí zpovykaného prince hravě do kapsy. Popelka by si vcelku vystačila sama, ale to by zase nestačilo našemu příběhu. Je zapotřebí ji „odměnit“ (či potrestat, chcete-li být cyničtí) v podobě svatby s princem a královské koruny na hlavě.

Vorlíčkova Popelka proto v době svého vzniku a vysílání představovala pozitivní identifikační vzor pro dívky, přičemž jich tehdy skutečně nebylo mnoho. Tato mladá žena měla totiž celou dobu svou budoucnost pod kontrolou v tom smyslu, že o sobě rozhodovala sama. Ve skutečnosti totiž princ žádnou její hádanku, což bylo podmínkou pro svatbu, neuhádl, natož aby ji se střevícem v ruce našel. Ona se nechala najít, ona mu napověděla, jak odpovědět. Otázkou zůstává, proč ji zaujal právě nevyzrálý princ, kterého bavil jenom lov a dětinské blbnutí s kamarády ve sněhu, ale to není tolik podstatné. Žánr pohádky počítá se šťastným koncem a s láskou jako nejvyšší hodnotou. Pokud budeme lásku považovat za možnost dvou partnerů vytvořit pro sebe navzájem prostředí plné úcty, respektu a tolerance, aby spolu vydrželi „až navěky věků“, jedná se o sdělení morální a pozitivní.

V pohádce je rovněž zajímavá již zmíněná Popelčina „náhradní rodina“, kterou představují „obyčejní“ sluhové na statku – kuchařky a kuchaři, podkoní, kováři, pradleny a další. V době svého vzniku mohlo a dost možná i mělo být toto společenství poplatné době, nicméně co je špatného na tom, že zde dělnická třída supluje rodinný kruh, který ve své skutečné podobě (nevlastní matka a sestra) není po smrti otce funkční? Film tak neuvědomělým způsobem reflektuje určité zásady „alternativní“ pedagogiky, kterou lze najít v anarchistických, feministických a dalších kruzích, spojených se subverzivním pohledem na svět. Popelka je sice dcera statkáře, ale macecha s ní nakládá jako se služkou. Proto se spřátelí s ostatními „porobenými“ lidmi, kterým je jí líto a kteří si jí váží pro její skromnou a milou povahu. Ve chvíli, kdy princ „žádá princeznu o ruku“ opodál shromážděného personálu statku, jsou to právě Popelčini přátelé, kteří jim dají své požehnání.

Tři oříšky pro Popelku mají další rozměr, který se stal určujícím pro přijetí tohoto filmového díla konkrétním typem publika, a tím jsou „queer“ divačky a diváci (gayové, lesby a další lidé, kteří prožívají jinou než hetero sexuální a emoční orientaci). Jistým stupněm inovátorství předběhl Popelku už snímek Pane, vy jste vdova (1970) od stejného režiséra, který můžeme považovat za první český film s transgender tematikou, byť v rámci žánru tzv. „crazy komedie“. Astrolog v podání Jiřího Hrzána, jenž se nešťastnou náhodou ocitne nejprve v těle slavné herečky, ztvárněné Ivou Janžurovou, a posléze opět v mužském těle (Eduard Cupák), je krásnou ukázkou konceptu „dělání genderu“. Oblíbená scéna, kdy se muž, procitnuvší do ženského těla, neumí obléknout a následně vysvléknout, aby směnil sex za mapy hvězdné oblohy, dokonale ukazuje, že nejen každodenní rutina, ale i způsob uvažování a prožívání situací je ovlivňovaný tím, co společnost požaduje od mužů a od žen.

Tři oříšky si pak pohrávají s „děláním“ mužských a ženských rolí pomocí převleků. Popelka najde v jednom z oříšků šaty pro myslivce a princi se zalíbí jako mladý, sličný ostrostřelec, který ho pokoří při lovu. Film je v tomto ohledu otevřený tzv. queer čtení, kdy se určitá část publika dokáže identifikovat s představou „stejnopohlavního“ ústředního páru. Znamená to, že se princ ve skutečnosti zamiloval do chlapce. Ostatně jeho kontaktní dovádění v závějích se stejně starými druhy, bez nichž by neudělal ani krok, musí tuto představu jen potvrzovat. V době, kdy nebylo možné najít příliš identifikačních vzorů pro „homo“ romanci, byly Tři oříšky pro Popelku minimálně osvěžující svou otevřeností různým interpretacím.

Není proto divu, že se Tři oříšky pro Popelku staly tak oblíbenými u řady generací a že své kouzlo – kromě toho nostalgického – neztrácejí ani dnes. Všechny uvedené odlišnosti od ústně tradované předlohy, které ze svobodomyslné dívky udělaly už v době svého vzniku post/moderní hrdinku (nehodící se škrtněte), zaručují dlouholetost možnosti identifikovat se s ní. Popelka je rozhodně emancipovanou hrdinkou, která bude zjevně výbornou královnou své země. To, že se princ jenom „poveze“, je vcelku jasné. Nakonec, proč ne? Ve srovnání se všemi ostatními, tradičními verzemi Popelek, které jsou pasivní až hanba, je tato „třídně uvědomělá“ filmová adaptace nadčasová právě prototypem nezávislé hrdinky, která si za každou cenu dělá, co chce ona sama (aniž by však někomu ublížila). Na takovou se chceme a budeme chtít dívat.

***