„Poezie je, jako když slova tančí a srdce se dotýkají“

Foto: Sylva Ficová

Tři talentované brněnské básnířky – Bet, Markéta Spen Krejčí a Veronika – chystají letos na podzim vydat společnou sbírku Jemnocit. A nebude to v našich luzích a hájích sbírka ledajaká – poezie těchto tří básnířek je inspirovaná láskou k ženám. Ale nejen tou – odráží se v ní například i fascinace každodenností. O cestě k poezii a tak trochu i k sobě sama si s autorkami povídala Daniela Ju.

Můžete nám prozradit, jak jste se k poezii dostaly?

MSK: Vůbec nijak. Ona ta poezie, a teď už to snad tak vznešeně mohu nazývat, se ke mně dostala sama. Ze začátku o žádnou poezii nešlo, psala jsem básničky. Pro mě je to zásadní rozdíl – básničky a poezie. Za básničky považuji většinu svých prvotin, texty v pohlednicích a blahopřáních. Básnička málokdy skrývá nějaké překvapení. Obvykle na konci věty víte, jaká bude ta další. Poezie je jiná. Nemá řád a skrývá v sobě cosi hlubšího. Takže k básničkám jsem se dostala v pubertě, kdy jsem jejich pomocí vyznávala lásku. Ale psaní mě natolik bavilo, až se stalo mou životní slabostí a pomalu začínala vznikat poezie. A stále vzniká…

Bet: Já jsem od malička něco psávala, nejdřív pohádky, pak deník. Na střední škole přišly první básnické pokusy, ale víc psát jsem začala až v roce 2009, v období plném emocí a intenzivních prožitků, ze kterých jsem se potřebovala vypsat. Pak jsem načas přestala, než se objevila nová vlna inspirace a emocí (a nová múza), která mě k básnění zase vrátila.

Veronika: Své první básně jsem začala psát na gymplu, když mi bylo nějakých šestnáct let. Vyrovnávala jsem se sama se sebou a poté i s první nešťastnou láskou. V té době jsem byla na své pocity úplně sama a jediným přítelem pro mne byly tužka a papír.

Má vaše osobní tvorba nějaká ústřední témata? Co pro to bylo podnětem?

Bet: Hlavní inspirací jsou mé lásky, nejen partnerské, ale láska obecně – jako princip, energie, která prostupuje vším. Prvním spouštěčem mé tvorby byla bolest, vnitřní trýzeň. Pak touha. Teď jsou to čím dál více taky všední okamžiky, křehkost a krása života.

Veronika: V mých verších najdete témata lásky, zklamání, mnohdy i zoufalství, ale také naděje s nádechem takové nostalgie. A co bylo podnětem? Nejprve prvotní zklamání ze sebe samé, což následně vystřídaly pocity beznaděje z prvních lásek.

Pro někoho je poezie uměním, pro někoho třeba osobní terapií. Co znamená konkrétně pro vás?

MSK: Život. Je to můj svět, ve kterém se dokážu vyjadřovat. A taky poslání, které mě nutí vyvracet předsudky, že je poezie složitá, nepochopitelná či nudná. Není. V dnešní době je na trhu nepřeberné množství a jsem si téměř jistá, že každý by si našel, co hledá. Ať už sbírku, u které se budete až do konce smát, či verše, co vás zaručeně rozpláčou. Poezie není o pochopení, ale o emocích, které vyvolává. Pokud autor/ka dokáže ve čtenáři nebo čtenářce vyvolat jakoukoliv emoci (i zhnusení), je jeho či její dílo dobré. Poezie pro mě ale znamená i jít do knihkupectví a koupit si sbírku. Nechat se inspirovat a psát.

Veronika: Poezie uměním bezpochyby je, nicméně na mne spíše sedí ta osobní terapie. Když je mi nejhůř, jdu ven a slova přicházejí sama. Čím hůř se cítíte, tím lépe se vám píše, a v momentě, kdy z toho vzejde báseň, která za něco opravdu stojí, připadáte si potom tak nějak volněji a dá se říct, že je vám o něco líp.

Bet: Poezie je pro mě, jako když tančí slova… a v té souhře a vzájemném kontaktu se dotýkají srdce, tančí v jeho rytmu.

A co je podle vás na poezii obecně (či ve vaší vlastní tvorbě) nejkrásnější? Co je nejtěžší?

Bet: Na poezii je krásné to, že pomocí pár slov dokáže zachytit a zpřítomnit ty nejniternější emoce.  Nejtěžší je potom to veřejně číst. Jít s kůží na trh. Při každém čtení trpíme, teda já určitě. Je to trochu duševní masochismus, ale zároveň nutkavá potřeba té nejhlubší upřímnosti.

MSK: Nejkrásnější je samotná chvíle, kdy se jí věnuji. Vím, že nedokážu psát na objednání či na dané téma. Nejtěžší je volit slova tak, aby nevznikaly básničky.

Veronika: Zachycení těch mnohdy velkých momentů a dějů v pouhých pár slovech. Nejtěžší pak je, když není múza. To je alespoň pro mě velký problém.

Jakou poezii samy nejraději čtete, co z toho vás inspiruje?

Bet: Čtu ráda takovou literaturu – včetně poezie – která mě zasáhne na citové rovině, která dokáže být výmluvná, třeba i vtipná nebo drsná, ale hlavně se mě vnitřně dotkne. Z české se mi hodně líbí třeba tvorba Svatavy Antošové.

MSK: Je to různé, ale nejčastěji mě inspirují životní příběhy, které prožívají lidé kolem mě nebo dokonce já sama. Pak taky hudba, poezie jiných autorů, nálady, emoce, roční období… vlastně vše mi může být inspirací.

Veronika: Poezii čtu takovou, která se mi prostě líbí. Z povinné četby k maturitě mne zaujali například Jirásek či Vrchlický.

Víte i o nějakých dalších básnířkách, jejichž tvorba je inspirována zejména láskou k ženám? Např. v jiných městech?

Veronika: Ano, pár jich znám…

Bet: Žen, které píší o ženách nebo jsou jimi inspirovány, je určitě celá řada. Už jsem zmiňovala Svatavu Antošovou. Z brněnských autorek ještě třeba Andrea Vatulíková.

Jaké máte se svými básněmi individuální nebo společné plány? Na co se můžeme těšit?

Bet: V nejbližší době nás čeká velká premiéra, a sice společné autorské čtení v Praze, už 16.4. Hlavním cílem následujících týdnů je vydat společnou sbírku Jemnocit, a k tomu napínáme všechny naše síly. Doufáme, že se nám podaří získat dost podpory pro náš projekt a že sbírka v září spatří světlo světa.

MSK: Ano, momentálně je naší prioritou Jemnocit. Pro mě je tento projekt srdcovou záležitostí, pro kterou se snažíme udělat maximum. Takže pokud to vyjde, tak je v dalším plánu tisk, křest a tak dále. Osobní plány s poezií se asi na chvíli pozastaví. Nechám se na nějaký čas jen inspirovat a budu psát, když budu mít chuť. A až mi zase bude přetékat šuplík, tak něco vymyslím. Rozhodně se ale nadále budu věnovat propagaci poezie obecně.

***

Sbírku Jemnocit můžete až do 6. května podpořit ZDE.