Pyšná princezna: jak přeformátovat ženu

Foto: Filmové studio Barrandov

Píše se rok 1952. V Československu přistál speciál s československými vojáky, kteří se zúčastnili války v Indočíně, Emil Zátopek získal na olympiádě v Helsinkách tři zlaté medaile, byla založena Československá akademie věd a v září měl v kinech premiéru film Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Režisér adaptoval klasickou pohádku Boženy Němcové Potrestaná pýcha, ovšem jeho filmové dítě je zároveň dítětem své doby. A doba to byla krušná.

Probíhala násilná kolektivizace, vlastníci půdy i živnostníci přicházeli o majetek. Rozjely se politické procesy a StB se báli všichni včetně řady členů strany. Pyšná princezna je proto nejen s ohledem na cenzuru poměrně logicky pohádkou agitační a návodnou (jak být dobrým člověkem dle představ a potřeb tehdejší vládnoucí garnitury). Nahlíženo genderovou optikou jde o příběh toho, jak si patriarcha může ochočit jakoukoli ženu.

Zajímavým aspektem této pohádky je zobrazení genderové socializace – tedy výchovy a vedení společnosti k tomu, jak být mužem či ženou. Zápletka je poměrně jednoduchá. Spravedlivý a svým lidem milovaný král Miroslav uvidí portrét krásné Krasomily a chce si ji vzít. Ta ho však odmítne, protože je pyšná, což krále neodradí, ale naopak se rozhodne, že ji pojede napravit (nebo spíš opravit?). Obelže princeznu, když se vydává za obyčejného zahradníka, poplete jí hlavu, „odpyšní ji“ pomocí emzácké květiny a pak se vyoutuje jako panovník sousední říše. Princezna sice čas od času zaprotestuje, ale není jí to nic platné. Ve jménu lásky vše vydrží a nakonec se nechá přesvědčit, že je to pro její vlastní dobro a že se jí to vlastně líbí. Nepřipomíná vám to něco?

Pierre Bourdieu tomu říká symbolické násilí a myslí tím neuvědomělou akceptaci toho, co pokládáme za „přirozené“, protože to běžně vidíme kolem sebe. Pokud král Miroslav reprezentuje patriarchát, Krasomila je jeho typickou obětí. Největší determinantou příběhu přitom není její pýcha, ale krása, která vše rozhýbe. Co si máme myslet o moudrém králi, který se nechá utáhnout na hezkou tvářičku? A hlavně – jak k tomu přijde Krasomila? Samozřejmě, že pounaučení, spočívající v odstranění některé nedobré vlastnosti, je samo o sobě v pořádku. Problematické však je, že k tomu onen člověk nedochází sám, ale že za něj rozhoduje a manipuluje jím někdo jiný. A že napravovatelem je – jistě ne náhodou – muž, zatímco napravovaným objektem je žena. A když si připomeneme ideologickou rovinu filmu, tak je dozajista zpochybnitelné i to, že je pýcha nutně špatnou vlastností, přináležející čistě buržoazii. Ne nadarmo se v závěrečné písni zpívá „skončila se panská pýcha“. Obyčejný lid nemůže být namyšlený, protože na to nemá čas.

Mohli bychom se zamyslet nad tím, co má král Miroslav za problém, když potřebuje dostat jedinou sukni, která se za ním neotočí. Sám o sobě je totiž tak libový, že v podhradí zpomalí kdejakou skvělou pracantku, jež ho líbezně pozoruje. Zřejmě bychom se dobrali narcistní poruchy osobnosti – ostatně v pohádkovém světě by nebyl jediným podivínem. Mnohem hůř jsou na tom nekrofilní princové z pohádek O Sněhurce a O Šípkové Růžence, kteří líbají a kradou nebožky. Ostatně snížené rozlišovací schopnosti má i princ z Popelky, který svou „milou“ pozná jenom podle velikosti nohy. Přes to všechno nakonec Miroslav z příběhu vychází jako hrdina – pomůže princezně zbavit se její úhlavní neřesti a zachrání celé její království, které zotročují hamižní rádci senilního a k uzoufání nekňubovito-hňupovitého, rovněž manipulovaného krále.

Proč se ale díváme na pohádku, která je vlastně příběhem o symbolickém násilí, kdy si muž potřebuje zotročit ženu – ať už z ješitnosti, rozmaru či pocitu ohrožení? Důvodů je hned několik. Velkým viníkem je mýtus romantické lásky, v jejímž jménu (povětšinou, ovšem ne nezbytně) žena muži odpustí kdejaké provinění a příkoří. Partnerská/milenecká láska (stále zpravidla mezi jedním cis mužem a jednou cis ženou) je sama o sobě v euroamerické společnosti natolik ceněnou (až přeceňovanou) hodnotou, že se jí omluví ledacos. Krasomila byla infantilní nafoukaná kačena – ale opravdu je něco takového důvodem k tomu, aby ji někdo obelhal a manipuloval jí „v jejím vlastním zájmu“, respektive v zájmu společnosti/království? Ona je tou, která byla pokořena, ponížena a přeformátována. Můžeme princi připsat kredity za „napravení“ princezny, když se k tomu uchýlil takovým pokoutným způsobem? A proč tedy nikdo nezapochyboval o jeho jednání a motivaci?

To, že je Miroslav vskutku mistrným manipulátorem a vynikal by skvěle jako domácí násilník (v rovině psychologické, vše v zájmu vyššího dobra), svědčí právě jeho rafinovanost s květinou. Ruku na srdce – kdyby měly květiny přestat zpívat a uschnout, protože zůstaly o samotě s pyšným člověkem, došlo by na Zemi dávno k ekologické katastrofě. Květina je pouze nástrojem Miroslavova útlaku, prostředkem k dosažení cíle, a to více než kouzelným. Princezna nejenže přestane být pyšná, ale rovněž dozraje z rozmazleného spratka v mladou ženu, navíc ukrutně pracovitou. Za květinu si tak můžete dosadit cokoli, přináležejícího v symbolické rovině muži. Krasomila byla, je a bude „damaged goods“ bez ohledu na to, že ji „zkazil“ i „napravil“ patriarchát.

Pohádka to přesto byla a je úspěšná a nadmíru oblíbená. Důvodem je i fakt, že obsahuje prvky takových žánrů, které se v československých filmech dané doby neobjevovaly. Zdejší kinematografie i vysílání byly v izolaci od „podvratných“ západních živlů, a proto se k nám dostalo mnohem méně skutečných žánrových filmů – o to však více jejich parodií nebo subžánrů. Lidé tedy například viděli pouze málo westernů, zato však zhlédli spoustu spaghetti westernů. Pyšná princezna nabízela scény, které by se jinak objevily hlavně v dobrodružných či akčních filmech. Pověstné putování do Miroslavova království, práce ve mlýně, ale především jízda na kmeni stromu korytem dolů do řeky – to vše přineslo publiku napětí a vzrušení, kterého se jim jindy příliš nedostávalo.

No a nakonec nesmíme zapomenout právě na agitační potenciál filmové pohádky. Král Miroslav reprezentuje vladaře, který miluje svůj lid a dělá tedy nejen vše pro něj, ale i s ním. Pracuje na zahradě a na poli, jezdí do podhradí, povídá a zpívá si se svými poddanými, rozhazuje úsměvy. Zhudebněná prezentace tradičních lidových řemesel na tržišti má profláknutý refrén: „Každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě.“ Pohádka nám tedy říká – když vám nevládne krutý tyran, ale někdo, kdo je jedním z vás, kdo se s vámi o vše rozdělí a vy se budete chovat stejně, na světě bude krásně. Problematické je to, že sama o sobě je tahle myšlenka krásná a v rámci žánru pohádky, která má nutně výchovný potenciál, také vítaná. Nicméně zneužitá tehdejšími pohlaváry vede pouze k represi a útlaku. Podstatné je totiž to, aby vycházela z lidí samých a aby byla dobrovolná. Přinutit někoho násilím k úsměvu a dobrotě je asi stejně funkční jako kurz šití bez nití.

Pyšná princezna proto není černobílá pouze obrazem. Existují v ní pouze dvě strany, pouze dvě království, pouze dobro a zlo. Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám. Jenže popření jakýchkoli nuancí, diverzity lidského charakteru, motivací i jednání je zkrátka umělé, nefunkční a navíc dost nebezpečné. I tato pohádka je proto příběhem násilné kolektivizace. Skutečnost, že je více politická, než by se zdálo, čas od času vypluje na hladinu. Svědčí o tom závěrečná scéna, tolik ponižující pro princeznu Krasomilu. Jakmile se spravedlivě naštve, že jí Miroslav, který ji tolik poučoval a mentoroval, celou dobu lhal, rozhodne se utéct. Král ji však dojede, stáhne z jejího koně a přehodí ji k sobě jako pytel brambor. Krasomila mu pak řekne: „A přece tě mám ráda, i když jsi král.“ Neodpustí mu tedy to, že ji vodil za nos a přetvařoval se, ale to, že je urozeného původu, navíc panovníkem. A všichni víme, proč to dělá. Miroslav je přece „dokonalý“ ani ne tak jako partner, ale především jako její pán. A tak se z buržoazní fifleny stala poslušná stachanovka. Dobrou noc, milé děti!

***