„Sexismus je nános z historie, od kterého se musíme osvobodit,“ říká Mary C

Foto: Matěj Rohr

Marie Čtveráčková aka Mary C je DJka, hudební publicistka, kurátorka, kulturní badatelka a moderátorka pořadu Scéna s Mary C na Radiu Wave. Už jako dítě projevovala zájem o jazz, funk, soul, a zároveň hrála na housle. Z Českých Budějovic, kde vyrostla, odešla studovat do Prahy, a díky DJ Maceovi se poprvé dostala do éteru a hostovala v jeho pořadu Grundfunk. Se svým kamarádem, jako Holčička a Chlapeček, potom na Radiu DJ uváděla talk show Bla Bla zaměřenou na progresivní kulturu. V roce 2012 dostala nabídku od Radia Wave.

V pořadu, kterému tehdy dala název Kruton, se začala věnovat  “křupavému rapu a groovům budoucnosti” — hudbě, vycházející z jazzu, blues, soulu, a elektra — a podžánrům, které se vyvinuly z rapu. Kruton se později přejmenoval na Scénu s Mary C, ale jeho zaměření zůstává podobné — a Mary v něm čím dál víc zajímá politická angažovanost umělců, osobní rozvoj, společenská změna skrze umění, i nové způsoby hudební tvorby.

Mary, čím jsou pro tebe zrovna tyhle žánry nejzajímavější?

Na jazzu a funku jsem vyrostla, později jsem se dostala i k rapu. Excentričtí funkoví hudebníci a hudebnice, jako George Clinton nebo třeba Betty Davis, mi prostě byli v pubertě nejbližší. Teď už na konkrétních žánrech tolik nelpím, zajímají mě všechny možné druhy hudebního vyjádření.

Co se týče elektronické hudby, asi kolem patnácti jsem začala objevovat britskou scénu, a byla nadšená z Future Sound of London, Chemical Brothers, Massive Attack nebo třeba Fluke. Strašně mě baví nechat se hudbou strhávat a vtahovat, ale i dozvídat se víc o kontextu a o názorech hudebníků a hudebnic. Objevování nové hudby je pro mě to nejoblíbenější dobrodružství.

Specializuješ se při poslechu a výběru hudby na nějakou konkrétní geografickou oblast? Je v rámci této hudby něco, co vysloveně vyhledáváš?

Snažím se překračovat hranice našeho západního světa, protože původ hudby, kterou poslouchám, a která vzniká hlavně v USA, Velké Británii nebo Evropě obecně, v těchto zemích nemá kořeny. Baví mě objevovat hudební scény v Africe, Latinské Americe, ale i Asii, a vliv tamních tradičních kultur.

Foto: Jiří Šeda

Jak tě hudebně ovlivnila hra na housle, které se věnuješ od svých 6 let?

Myslím, že hodně. Jako malá jsem si o housle sama řekla — tenkrát mě housle nadchly, když jsem na ně viděla hrát tátovu mladší sestřenici. V hudební škole jsem měla skvělého a vtipného pana učitele, chodila jsem hrát do orchestru a absolvovala spoustu koncertů. Byla i doba, kdy se mi vůbec nechtělo cvičit, ale naštěstí to se mnou rodiče i pan učitel vydrželi, a teď jsem ráda, že jsem do hudební školy chodila až do osmnácti. Z hudební výchovy jsem nakonec i maturovala.

Myslím, že housle částečně ovlivnily moje vnímání hudby a cit pro tvorbu melodie. Někdy mám pocit, že ovlivnily i mou barvu hlasu. Na houslích mě vždy zajímaly hlavně hlubší polohy. I dnes, když občas improvizujeme s Martinem Tvrdým, se dost soustředím na hlubší struny. Ty se mnou víc rezonují.

Ve Scéně s Mary C jednou měsíčně prezentuješ rozhovor s nějakou výraznou osobností české nebo zahraniční hudební scény. Jaký byl tvůj nejoblíbenější rozhovor roku 2017?

Hodně mě potěšil rozhovor s Danielle de Picciotto — hudebnicí, výtvarnicí, organizátorkou, a důležitou postavou berlínské scény. Minulý podzim byla jednou z lektorek workshopu Music Ports, určeného pro hudebnice, a 3. března bude hrát v Meet Factory. Bavily jsme se o tom, jak vybalancovat tvůrčí a organizační činnost (a zvládnout to obojí), ale samozřejmě i o situaci žen na hudební scéně. Danielle toto téma dokáže reflektovat s velkým nadhledem.

Velkou ctí mi taky bylo dělat rozhovor s Mary Anne Hobbs v rámci Czeching Showcaseu. Kdysi jsem její pořad na BBC pravidelně poslouchala, a byla tak trochu mým vzorem. Líbilo se mi, že stále objevuje novou hudbu. Setkání s ní a rozhovor, který se hodně týkal citu, intuice, respektu k hudbě a kritické reflexe současné politické a ekonomické situace, byl uklidňující a posilující.

Zajímají mě i tvoje další projekty — zin Obrovská a vzdělávací platforma Kreaton. Můžeš nám o nich říct něco víc?

Před třemi lety jsem oslovila producenta a rappera Martina Tvrdého alias Bonuse, protože jsem chtěla do svého pořadu dostat i speciál, zaměřený na nové způsoby hudební tvorby — jinak řečeno zkoumat to, jak a na co se dá hudba dělat, a že se toho od té doby v hudebních technologiích stalo docela dost. Založili jsme tedy Kreaton, který se rozrostl v nejrůznější off-air workshopy, a později i v již zmíněný projekt Music Ports, což je série vzdělávacích akcí podporovaných Goethe-Institutem, kterou kurátoruji, a pak taky Ableton User Group Prague, jejíž setkání se jednou měsíčně konají rovněž v Goethe Institutu.

Zároveň jsme založili label “post-label”, na kterém vydáváme mladé lokální producenty, a spolu s Bastl Instruments, Aeroškolou, Martinem Ožvoldem a Johanou Švarcovou jsme otevřeli další prostor pro hudební vzdělávání s názvem ZVUK.

Feministický občasník Obrovská pak vznikl z mého přemýšlení o tom, jak posílit holky na hudební scéně. První číslo jsem připravila k diskuzi na téma Ženy na hudební scéně, která se konala v rámci Elekce v roce 2016. Zatím jsem vydala pět čísel, z toho jedno v angličtině. Zin je pojmenovaný podle Jany Obrovské, české skladatelky, jejíž jméno je, myslím, ideální název pro takovou iniciativu.

Cílem zinu Obrovská je přinést inspiraci a zviditelnit dlouhé řady skvělých a tvůrčích žen, o kterých se tak často nemluví — třeba i kvůli tomu, že jejich radikální a nové pohledy na svět můžou být někdy pro lidi nepohodlné. Do každého čísla přidávám i profily žen z historie, aby bylo vidět, s jak absurdními předsudky se ženy potýkaly ještě poměrně nedávno. Věřím, že za 30 let se taky některým dnešním názorům a stereotypům, které ženám ubližují a brání jim v rozvoji, bude většina lidí smát. Někteří lidé to prostě cítí dřív, a někteří jsou ochotni nebo schopni to pochopit až později, a proto by obsah zinu neměl primárně nikoho obviňovat. Spíš se snaží nabízet, poukazovat a povzbuzovat.

Na tenhle rok plánuji několik dalších čísel, snad i s nějakými hostujícími autorkami. Opět to chci sama tisknout, sešívat a distribuovat — nízké náklady a udržitelnost jsou pro mě důležité. S grafikou mi vždy pomáhá Martin.

Foto: Jiří Šeda

Kromě všech těchhle aktivit navíc pro Full Moon píšeš o genderu a hudbě. Jak sama říkáš, být ženou a dělat hudbu ještě dnes znamená čelit spoustě stereotypů, nepochopení a blahosklonnosti. Jak konkrétně se v českém hudebním průmyslu projevuje sexismus?

Já myslím, že je to podobné jako v jiných oborech, akorát v menším. U nás se totiž nedá úplně mluvit o hudebním průmyslu, protože většina mladých hudebnic a hudebníků se tu hudbou neuživí. Jde hlavně o ten klasický každodenní sexismus — představu, že ženy mají menší význam nebo menší schopnosti obecně.

Také se tu setkáváme s takovým tím přehlížením “bez zlých úmyslů”. Lidé si neuvědomují, že tu je něco špatně, a že třeba příčinou toho, že na festivalu vystupuje jen 10 % žen, není to, že by ženy hudba nezajímala. Tenhle problém ale pramení také z toho, že kluby a festivaly potřebují populární umělce, a mezi těmi jsou častěji muži.

Holky musí hodně často dokazovat, že to, o co mají zájem (ať už je to DJing, hudební produkce nebo hudební žurnalistika), nedělají jen kvůli chlapům, a nebo že na to, co si přinesly na koncert, skutečně umí hrát. Pravidelně také narážím na sexistické recenze. Je to otravné a je to nános z historie. Ale vypadá to, že se od něj většina lidí postupně, i když celkem pomalu a někdy se vzdorem, osvobozuje.

Přijde ti OK, aby ženy, které tomuto sexismu čelí, musely ještě na svá bedra brát vzdělávání veřejnosti a vyvracení těchhle nesmyslných stereotypů? Co se musí stát, aby nastala opravdová změna?

Samozřejmě by bylo nejjednodušší říct, “Poučte se o tom sami, vy burani,” ale není to tak jednoduché. Myslím, že je důležité se spojovat, snažit se dorozumívat a respektovat. Pokud mám pocit, že by něco mělo být jinak, je dobré o tom s někým mluvit, a to samozřejmě i s těmi, kteří se mnou nesouhlasí. I já pořád procházím nějakým vývojem, a moje citlivost v oblasti třídních, rasových a genderových otázek se musela postupně vyvinout. Taky mě někdo inspiroval, a většinou to byly samy ženy.

Myslím si proto, že ta změna se děje, i když pomalu, jako všechny kulturní změny. Novinářka Lisa Blanning teď na festivalu CTM v Berlíně říkala, že urychlit to může třeba nějaká katastrofa, i když by si ji nepřála. Ale možná, že Země se brzy nějak zásadně ozve.

Urychlily by to určitě i nějaké legislativní změny, v současné době je dobrým příkladem Island. Pár lidí bude řvát, a po chvíli už to všem bude připadat normální. Snad to urychlí i některé aktivity v rámci Music Ports a ZVUKu, o které se snažím. Ale stejně mám pocit, že je to o schopnosti osvobozovat sebe sama a soustředit se na svou cestu, a to asi v žádné době nebylo jednoduché. A myslím si, že v současné době to ještě víc bude o tom, sjednocovat, najít aspoň částečně společnou řeč napříč celou společností. Protože pokud budeme říkat, že jsme feministky, ale budeme ignorovat jinou kulturu a nebudeme se chtít bavit s těmi, kteří nám připadají hloupější, tak se nic nezmění.

Důležité je taky uvědomit si, jak novou vlnu feminismu využívají korporace, a jaké důležité otázky se při té komercionalizaci ztrácí. S tím souvisí i to, že řešením není dostat ženy na vedoucí pozice ve stávajícím systému. Je třeba snažit se o obrodu toho systému, a proto jsou ty “paralelní” aktivity tak důležité. Neměly bychom na ně rezignovat a nechat si vnutit představu, že jedině peníze a sláva znamenají úspěch.

Hodně se teď jinak těším na diskuzi se skvělými autorkami sci-fi a fantasy v rámci festivalu Future Gate — třeba to inspiruje nějaký jednotnější proud imaginování lepších zítřků.

Poslední otázka: s jakou hudbou ve sluchátkách jsi vkročila do nového roku, a jaké hudební aktivity aktuálně chystáš?

Hodně jsem poslouchala Laurel Halo, Klein, a taky Feliciu Atkinson, Shygirl, Kelsey Lu, Mykki Blanca, Gaiku nebo releasy ugandského labelu Nyege Nyege Tapes.

Jinak mé letošní hudebně vzdělávací aktivity se budou soustředit hodně na podporu hudebnic — v květnu odstartujeme společně s mou kamarádkou z USA jednu skvělou iniciativu přímo v Praze. V březnu budu moct prozradit víc.

***