Šíleně smutná princezna: steampunkový spektákl, který dává genderovým stereotypům na zadek

Foto: Filmové studio Barrandov

Jedním ze základních atributů žánru pohádka je romantická (a zatím stále drtivě heterosexuální) láska ve své ryzí, nejčistší podobě. Muž a žena se mají milovat pro ně samotné, a to navzdory jakýmkoli překážkám či zájmům včetně těch „vyšších, státních“. To je příběh hudební pohádky Šíleně smutná princezna z roku 1968. A možná i proto je to film veleúspěšný, patřící do arzenálu vánočních televizních pohádek (stejně jako reklama na prášek na potenci patří do přenosů z mistrovství ve fotbale). Navíc tehdy, když zpívající dvojici ztvárnili „Vašek“ Neckář a „Helenka“ Vondráčková. Přitom už tady máme zaděláno na odstřelení jednoho ze základních genderových stereotypů.

Snímek totiž stojí na tom, že jde o příběh z moderní doby plné technických vynálezů, páček a hejblátek. Šíleně smutná princezna je steampunková pohádka, v níž si králové posílají dopisy potrubní poštou, telefonují si a chodí do kina na grotesky. Je to zároveň film kolážový, skládající dohromady střípky minulosti, současnosti a budoucnosti, v němž syžet pevně drží pohromadě. Vyprávění je přitom hudební, obrazovou i dějovou mozaikou, propojující společnost (post)moderní a tradiční. Je to vlastně tak trochu i příběh v příběhu, kdy hlavní dvojice inscenuje pohádkový námět tak, aby jejich vlastní, rovněž pohádkový svět pozměnila. Není proto divu, že v tomto spektáklu humoru, hudby, zpěvu, vyprávění, akce, barev a dynamické atmosféry můžou genderové stereotypy dostat pěkně na zadek. A taky že dostávají.

Volba hlavních protagonistů stojí na jejich oblíbenosti v české společnosti (v době svého vzniku, ale i dnes – ostatně proto jim v pohádce zůstala jejich skutečná křestní jména), skvělých pěveckých výkonech, hudbě Jana Hammera ml. a nakonec ještě na vtipu, který autoři scenáře Bořivoj Zeman (zároveň i režisér) a František Vlček st. zužitkovali v samém závěru – princezna je o řádný kus vyšší než její princ! Hrát si s předsudky a utkvělými představami konzervovanými tradicemi, představuje v případě Šíleně smutné princezny dělat si legraci z toho, co legrační být nemá.

Příběh lásky prince a princezny je realistický a sympatický zejména tím, že nevychází z nějakého osudového předurčení a že ani nestojí na něčem tak povrchním, jako je krása nebo pomíjivé okouzlení. Hlavní hrdinové si prožijí příběh, který jim umožní navzájem se poznat. To je luxus, který si nemůže dovolit například Popelka (až na snímek Tři oříšky pro Popelku), Pyšná princezna a už vůbec ne nebohá Sněhurka, která doslova vymění rakev za oltář. V Šíleně smutné princezně se však hlavní protagonistka a protagonista stihnou zamilovat, vodit se za nos, pohádat se, urazit se, usmířit se a vzít se. A to vše měrou spravedlivou vůči oběma. Jejich příběh je nám známý, uvěřitelný, milý a nadějeplný. Výška nakonec nehraje žádnou roli, dá se nahnat hodně velkou korunou.

Kromě toho, že je Šíleně smutná princezna hřejivým podobenstvím mladé lásky, ji stejně silně musíme vnímat jako dílo bojující za další „pozitivní“ hodnotu, kterou je dnes často opomíjený či tendenčně zneužívaný mír. Blbnutí prince s princeznou a bezradnost jejich otců nakonec způsobí to, že – byť jen na chvíli, jak se vzápětí ukáže – vypukne mezi oběma zeměmi válka. Ti, kteří mají možnost do jejího průběhu zasáhnout a zastavit ji, však spolu omylem bezmocně dřepí v žaláři. V tomto směru je film rovněž žufánkem anarchistické polívčičky, ukazující strnulost a problematičnost politické hierarchie. Byť můžeme zdánlivě generační konflikt rodičů a jejich dětí symbolicky vnímat jako konflikt mezi společností tradiční (reprezentovanou otci-králi – monarchie), a (post)moderní (zastoupenou jejich dětmi – republika), v tomto bodě je pohádka dobře šifrovaným podobenstvím problematičnosti politického uspořádání světa jako takového.

Ještě něčím je ale Šíleně smutná princezna nesmírně sympatická – absencí ryzího zla, které samo o sobě nemůže být vymýceno. Není to však na úkor dějotvorných prvků, vytvářejících strukturu příběhu. Hlavní padouchové, jak je vidno, nejsou ve skutečnosti zlí, podlí a vynalézaví. V prvé řadě jsou strašně hloupí, čímž nakonec zničí sami sebe. Jejich kultovní zhudebněné zvolání „kujme pikle“ znamená absolutní sebedestrukci, protože lidé kolem nich ještě věří na lásku, přátelství, nezištnou pomoc a dobrotu lidského srdce. V takovém prostředí musí jejich bujení zla přestat stejně rychle jako růst kaktusu v lužních lesích. Vlídností humoru a projevy důvěry v lidi, jejich zdravý rozum a ryzí lásku Šíleně smutná princezna vypadává z ranku běžných českých uměleckých děl. Jedním z mála podobně vydařených počinů je ve světě české literatury například Saturnin Zdeňka Jirotky.

Lehkost, hravost a naděje zaznívá z tohoto československého filmu, který měl premiéru na začátku června 1968, celkem pochopitelně. Ve srovnání s Pyšnou princeznou ze stísněných 50. let a s Třemi oříšky pro Popelku z dob normalizace v 70. letech takový ostatně musí být. Nese v sobě atmosféru Pražského jara, která je do něj svým způsobem vetkaná a zakletá. Právě Pyšná a Šíleně smutná princezna mají (kromě režiséra) jeden společný prvek – zákaz smíchu v jednom z království. Těžko bychom hledali výstižnější metaforu pro politickou situaci – v 50. letech takřka hmatatelnou, zatímco v 60. letech spíše symbolizující něco, co se může stát pouze jako špatný žert a nepochopení. Král, který namísto hledání toho, jak rozesmát princeznu, zakáže všem ostatním v zemi smích, je sám pro smích. Pokud však dosáhne svého, je to úspěšný diktátor.

Zmiňovaný mír jako hodnota dnes nebývá tak častým námětem už ani v pohádkách. Protiválečné filmy dnes známe jinak, a vlastně ani těch už tolik není (s výjimkou pacifisty Spielberga či japonské kinematografie). Mnohem více se teď točí snímky s postapokalyptickou tematikou, jež jsou kritické vůči společnosti, která už katastrofě v podobě světové (či meziplanetární) války a totální likvidaci nedokázala zabránit. Vtipná a zároveň signifikantní je v Šíleně smutné princezně scéna, kdy se velmi symbolicky sblíží dva „vojáci“, tedy zástupci obou království. Sedí spolu u ohně, povídají si, a když se přiblíží syn jednoho z nich, otec ho povzbuzuje slovy: „Neboj se, to je jenom nepřítel.“ Protimluv, který vyvolává smích, značí, že první muž toho druhého za nepřítele vlastně vůbec nepovažuje, ale používá toto slovo pouze k deskripci aktuální situace. Ten druhý je jeho soused, s nímž žil do té doby v míru, a hodlá tak žít i dál. Toto poselství ovšem není tak násilně agitační jako v pohádce Princezna se zlatou hvězdou z roku 1959, kde zlého krále Kazisvěta „hnal všechen lid“. V Šíleně smutné princezně vychází toto přesvědčení z lidí samotných, a v tom spočívá síla, kterou nám má film předat.

Když se na závěr ještě vrátíme k genderovanosti hlavní hrdinky a hrdiny, je důležité zmínit, nakolik jejich příběh vyznívá vyváženě co do angažovanosti a akčnosti mužské i ženské postavy. Zápletka je stejně zamotaná jako v šílených komediích: on potká ji, ale neví, kdo je ona, protože ona mu to neřekne a tak trochu předstírá, že je někdo jiný, pročež on to také předstírá, načež zjistí, kdo je vlastně ona, ale schválně ještě neřekne, kdo je on, takže ona si myslí, že je někdo jiný, a proto udělá něco, aby mu pomohla, protože neví, že on by vlastně její pomoc nepotřeboval, takže se pak urazí, když zjistí, kdo je, no a udělá mu naschvál, on si ji pak usmíří a nakonec se ukáže, že se z toho zrodila vzájemná sympatie a láska.

Dává to smysl, je to uvěřitelné a je to milé. Odkapává z toho naděje, kterou v sobě mají i lidé v království, toužící (v symbolické rovině) svorně po šťastném životě v klidu, míru a lásce. Že je to laciné a naivní? Ale kdež!

***