Slabost Victorie Bergmanové: ženské postavy ve světě brutality

EASVraní dívka a Hladový oheň. To jsou zatím dva tituly knižní trilogie Slabost Victorie Bergmanové: Vraždy a psychoterapie, které vyšly ve 35 zemích a po právu si, alespoň u nás, vysloužily označení „jen pro silné povahy.“

A skutečně, švédské krimi dvou autorů píšících pod pseudonymem Erik Axl Sund (Jerker Eriksson a Håkan Axlander Sundquist) není pro každého.

Dominantou Vraní dívky i Hladového ohně jsou dvě zcela zásadní věci. Tou první je fakt, že všechny události sledujeme prostřednictvím dvou hlavních ženských hrdinek: policistky Jeanette Kihlbergové, která řeší vraždy přistěhovaleckých chlapců s pedofilním motivem, a Sofie Zetterlundové, psychoterapeutky, jejímž nejzásadnějším případem je klientka Victoria Bergmanová. Ta nakonec obě ženy spojí v souvislosti s Jeanettiným případem. Zásadní pro obě hrdinky je pak především to, kdo nebo co ve skutečnosti Victoria je, a jak je spojena s případem, kde figuruje pedofilie.

Druhou důležitou věcí je pak skutečnost, že v knihách jsou velmi důkladně popsány procesy mučení, znásilňování dětí, zabíjení a psychických poruch v kombinaci s vnitřními monology a duševním rozpoložením hlavních postav. V průběhu četby v podstatě neexistuje pasáž, kterou by bylo možné vnímat pozitivně. Depresivní dojem podporuje i celková struktura knihy – kapitoly jsou krátké, velmi výstižné a vzájemně proplétají několik příběhových linií, které se odehrávají buď v přítomnosti, nebo zasahují do minulosti.

Bez ohledu na negativní emoce, které obě knihy při četbě vyvolávají, je možné první zmiňovanou dominantu považovat za skutečně nepřehlédnutelný prvek. Autoři velmi důsledně propracovávají charaktery ženských postav, a to nejen Jeanette a Sofie. Nelze si nevšimnout, že zatímco muži jsou vždy zmiňováni spíše povrchně a zároveň negativně, u žen jdou autoři do hloubky.

Popisují nejen jejich činy, ale dbají především o vnitřní rozpoložení hrdinek. V případě Jeanette a Sofie sledujeme nejen jejich profesní život, ale zároveň i ten osobní, který je mnohdy ještě mnohonásobně složitější. To, co v jejich povahách převládá, je především inteligence, soběstačnost, hrdost a patřičná síla čelit svému okolí. Díky těmto vlastnostem stojí vždy v centru naší pozornosti. Dokáží si čtenářské publikum bezpečně získat na svou stranu bez ohledu na činy, kterých se dopustí, a to pravděpodobně i bez ohledu na to, zda je čtenářem muž nebo žena.

V případě Jeanette sledujeme nejen policejní vyšetřování, ale i její nekonečný boj s muži – a to po všech stránkách. Jelikož jako policistka zastává vyšší funkci než její kolegové, neustále čelí narážkám na fakt, že by žena v ryze mužském zaměstnání dominovat neměla. Jisté šikaně se v tomto ohledu nevyhne ani doma, protože její manžel předpokládá, že bude hospodyní, živitelkou, matkou a milenkou v jedné osobě (a samozřejmě vždy k dispozici).

U Sofie se zase prostřednictvím Victorie setkáváme s příběhem o pedofilním chování jejího otce, které jí pronásledovalo po celé dětství, a v podobě znásilňování i během dospívání.

Právě v těchto momentech se velmi silně projevuje náklonnost autorů k ženským hrdinkám. Z tohoto důvodu budou čtenáři a čtenářky téměř okamžitě nenávidět většinu mužských postav a naopak soucítit a ztotožňovat se s těmi ženskými. A není se čemu divit. Vzhledem k celé řadě brutálních pasáží v obou knihách to nebude pouze způsob uvažování mužů, ale také jejich činy, které budou důvodem pro čtenářovo znechucení.

Celková kombinace násilí s důrazem na pečlivé zobrazení ženských postav vržených do světa, o kterém se obecně předpokládá, že mu budou dominovat právě muži, je nejen dobrým reklamním tahákem pro celou trilogii, ale zároveň (a to je mnohem zásadnější) napomáhá bořit tento tradiční předpoklad.

Kromě toho je zatím neúplná Slabost Victorie Bergmanové přesvědčivým exkurzem do světa brutality, který nám často připadá neuvěřitelný, přestože v mnoha ohledech není daleko od kruté reality.

***

Foto: Kristýna Michaličková