Sladká samota? Slečny ví své

Ale je tomu opravdu tak? Víme vůbec, jak život svobodné ženy vypadá, jaká úskalí či radosti skýtá, a proč někdo takto (ne)chce žít? Nápovědou nám může být „stylizovaný literární dokument“ Slečny autorek Barbory Baronové a Dity Pepe.

Kniha Slečny je beletrizovaným záznamem rozhovorů s osmi českými ženami, které se všechny (z různých důvodů) neprovdaly ani nepočaly dítě. Hned v úvodu kniha odhaluje svou primární pointu: poukázat na to, že svobodná žena je v očích společnosti stále něco méněcenného, a že tomu tak bylo po celou druhou polovinu dvacátého století (o předchozí době nemluvě).

„Jako žena jsem společensky selhala. Bylo mi třicet, nejsem vdaná a nemám děti.“

Cíl „dokumentu“ je patrný – prostřednictvím představení osmi neobyčejných osudů bojovat proti stereotypům a klišé, které tyto ženy provází. Slečny jsou uměleckým dílem se vším všudy, a poutavý obsah umocňuje jak vnější, tak vnitřní esteticky výrazná podoba.

Osm žen, osm životů, osm různých zpovědí spojených „syndromem slečnovství“. Vyprávění jednotlivých příběhů mnohdy začíná zmínkami o životě hrdinčiných rodičů i prarodičů, a shodně končí životním krédem každé z těchto osmi žen. To vypovídá o tom, co si ze života vzaly, jak se s ním popraly a jak se na své postavení dívají dnes. Některé ženy svoje slečnovství žily brilantně, vzaly jej jako přednost a hrdě jej celý život nosily. Jiné ženy své samoty nadmíru litovaly a zpytovaly svědomí ve společných návratech do svých minulostí.

První zpovídanou ženou byla Anna (*1951), která je jednou z nejinspirativnějších z představených žen. V jejím příběhu se výborně zrcadlí doba socialismu a jím způsobená omezenost. Hrdinka reflektuje zkušenosti z emigrace a dlouholetého vztahu, který však její status slečny nezměnil a ona to vlastně ani nikdy nechtěla. „Ano, jsem na sebe hrdá. Všechno ve svém životě jsem dokázala sama.“

Následuje příběh Markéty (*1965), která přináší unikátní pohled na dlouhodobou roli milenky a její vliv na osobnostní i kariérní růst.

S výstižným krédem přichází Eliška (*1925): „Samotu mám ráda (…) Jaké si to udělám, takové to mám. Co umím zrobit, to si udělám. Co neumím, to nepotřebuju.“

Nepříliš výrazný příběh Mirky (*1959) pak střídá poutavé vyprávění svérázné a sebevědomé Marcely (*1935), jež zasvětila život církvi a pomoci druhým. Marcela překvapuje neotřesitelnou náturou a obdivuhodnou silou bojovat proti nepřízním osudu (ať už socialismu či nemoci). Zároveň neobyčejně osvětluje život ve víře, který nenechává nic v rukou vyšších sil, ale jde si za tím, co si podle svého mínění zasluhuje a po čem touží. „Ani život s Pánem není jednoduchý, i já musím denně bojovat o svou víru.“

Svéráznosti nezůstává nic dlužna ani Lída (*1963), nepolapitelný živel, který neudolá ani sebevíce planoucí oheň. Její divokost a nespoutanost vyjadřuje už informace o jejím narození: „…těší se, že to bude chlapeček (…) Jenže se narodí…Lída.“

Poslední dvě hrdinky Lidie (*1933) a Renata (*1974) se s životem sice také praly a dále perou, avšak jejich vyprávění je zdobeno především stesky a nářky o nenaplněnosti jejich společenské role jako ženy.

Každý jednotlivý příběh v Slečnách má potenciál zabrnkat na různé struny čtenářčiny a čtenářovy osobnosti, a dohromady pak svorně poukazují na netolerantnost a omezenost pohledů naší společnosti, která se od dob tuhého socialismu změnila jen nepatrně.

Předsudečnost druhých se notně odráží i na odsudcích nás samých, což skvěle vystihla Jiřina Šiklová ve svém doslovu: „Myslím, že se (…) začtu ještě jednou. Abych pochopila, jaké předsudky mají neprovdané ženy vůči sobě samým.“

***