Sufražetka: zběsilostí za rovnoprávnost

Film Sufražetka mapuje, jak název napovídá, boje za volební právo žen probíhající ve Velké Británii na počátku 20. století. Film měl světovou premiéru v říjnu 2015, do české distribuce se však nedostal, ačkoli ho například server Kinobox označil za jeden z nejočekávanějších filmů roku 2015 natočených podle skutečné události. Jeho uvedení jsme se dočkali až po půl roce v rámci mezinárodního filmového festivalu Febiofest.

Scénáristka filmu Abi Morgan se vyjádřila, že Sufražetka je filmem o nejrůznějších typech zběsilých činů a proto mu původně zvolila pracovní název The Fury. Tento nápad jí však „vyfoukl“ Brad Pitt a štáb filmu Železná srdce (v originále Fury). Zajímavé je, že tento film je prototypem maskulinního filmu o mužském přátelství a tankové bitvě za druhé světové války.

Pozoruhodný moment se odehrál také při premiéře filmu v Londýně. Feministické aktivistky se zaklesnuté do sebe položily přes červený koberec, aby upozornily na problém genderově podmíněného násilí. Z koberce je odvlekla až ochranka, přičemž hlavní protagonistky filmu protest ocenily, jelikož je podle nich dokladem žijícího aktivistického hnutí novodobých sufražetek.

Film byl (zejména ve feministických kruzích) s nadšením očekáván – zejména po uvedení vynikajícího traileru – a hojně se debatovalo, zda a kdy bude uveden v ČR. Trailer sliboval vše, co chceme vidět ve filmu o sufražetkách – odhodlání, zápal, sílu, emoce a naději kombinovanou s beznadějí. V reálu však bohužel film tuto atmosféru neudržel.

Publikum sice není ochuzeno o výjimečné scény, kdy může sledovat přípravu a průběh militantních činů sufražetek, nebo poté, kdy dochází k jejich surovému napadání, věznění a mučení. Slavná scéna na dostizích, kdy se jedna ze sufražetek rozhodne pro radikální čin, aby se tématu volebního práva žen dostalo zasloužené veřejné i mediální pozornosti, je jedním s nejsilnějších momentů filmu. Nelze se však ubránit dojmu, že jako celek postrádá určitý náboj. Chcete do něj vložit emoce, ale nefunguje to. Scény s potenciálem jsou brzy utnuté, přerod hlavní hrdinky v sufražetku je zvláštně překotný, báječná Meryl Streep se ve filmu mihne v pár záběrech. Pro poučené publikum zároveň film nepřináší příliš nového.

Jsou to až závěrečné titulky, které ve vás vzbudí onu již dříve zmiňovanou naději kombinovanou s beznadějí. Dozvídáte se v nich, že filmové sufražetky, které byly v roce 1912 plny očekávání rychle se blížících změn, budou muset ve Velké Británii čekat na volební právo ještě šestnáct let. Zjišťujete, že jako první přiznal v roce 1893 ženám volební právo Nový Zéland (toho času kolonie Velké Británie), zatímco v Evropě byly prvními na počátku 20. století Finsko nebo Norsko. Francie a Itálie se připojily v roce 1945, Švýcarsko neuvěřitelně až v roce 1971 (jeden z kantonů volební právo žen odkládal dokonce do roku 1990), Portugalsko ještě o pět let později. Seznam zakončuje Saudská Arábie rokem 2015. (Doplňme, že Československo volební právo ženám přiznalo v roce 1919.)

I přes uvedené nedostatky Sufražetku stojí za to vidět. Připomíná nám, že se v otázkách rovnoprávnosti žen a mužů nelze spoléhat na takzvaný přirozený vývoj, že ženy jsou za svůj aktivismus a „neposlušnost“ patriarchální společností stále trestány, a že participace žen na (nejen politickém) rozhodování je klíčová. Více než aktuální je v tomto kontextu citát Emmeline Pankhurst v podání již zmiňované Meryl Streep: „We don’t want to be lawbreakers, we want to be lawmakers.“

Při sledování tohoto filmu se téměř nelze zbavit myšlenky, že to, co jako ženy dnes považujeme za samozřejmé, bylo vykoupeno životy mnoha jiných žen. A že stále pokračující úsilí za větší rovnoprávnost, které zažíváme v roce 2016, nás alespoň v západoevropském kontextu nestojí tolik.

Na film Sufražetka se můžete vydat v rámci Ozvěn Febiofestu ještě 19.4. v Brně (Kino Art) nebo 20.4. ve Zlíně (Golden Apple Cinema).

***