U Disneyho jde láska stále ruku v ruce s krásou

Kráska a zvíře patří mezi pohádky, které jsou charakteristikou hlavních postav a vystavěním příběhu k dívkám a ženám mnohem přívětivější než jiné. Hlavní hrdinka je velmi aktivní, zachrání prince a celý zámek a navíc ukáže, nakolik si váží své svobody. Nicméně stále zde zůstává několik problémů, které spočívají v tradičních genderových stereotypech. Nová, hraná a částečně animovaná verze z dílny studia Walta Disneyho se sice částečně liší od příběhu, který známe v Česku, ovšem to zásadní jim oběma zůstává společné – krása je pro ně podstatná a musí to být opět žena, která je její nositelkou.

Původní francouzskou pohádku, s níž pracoval v roce 1991 i v současnosti právě Disney, v Československu převyprávěl, respektive přepsal do divadelní hry, František Hrubín. Není v ní Bellin (jak zní Krásčino jméno ve francouzské verzi) nápadník Gaston, ovšem jsou zde dvě starší sestry, které se vyznačují závistí, nepřejícností a hamižností. Právě tuto verzi použil v roce 1978 Juraj Herz pro svůj až hororový snímek Panna a netvor se Zdenou Studénkovou a Vlastimilem Harapesem v hlavních rolích. Tento příběh tedy obsahuje dvě výrazně negativní ženské postavy, jejichž charakterové vlastnosti do jisté míry naplňují konkrétní femininní archetypy soutěživých a vdavekchtivých žen. Herz proti Disneymu ještě více pracuje s prvkem ženské krásy a zároveň na ní smysluplněji staví vznikající romantickou lásku. Přesto zde paradoxně víc funguje název Panna a netvor, neboť krása je u dívky spojena i s její čistotou, pokorou, skromností a obětavostí, které představují další z archetypů i stereotypů spojených s určitým typem „ženskosti“. Netvor pak dává větší smysl jako bytost, která byla a je záměrně krutá, neboť zvířata reagují na základě pudů, chybí jim intencionální jednání. Herz mnohem více vychází z mýtu romantické lásky, plné silných a vášnivých emocí. Zásadní a nezapomenutelná je například scéna, kdy netvor ve vzteku uláme ruce sochám na nádvoří, protože mu panna svým dotekem proměnila pařát zpět v lidskou ruku, neschopnou pro něj zásadního lovu. Důležitá je rovněž linka příběhu, v níž netvor umírá žalem po dívce, již miluje, která ho opustila a nevrací se zpět, neboť jí v tom brání závistivé sestry.

Disney z příběhu otírá jakékoli výraznější prvky hrůzy a ponechává ho tak otevřený pro co nejširší publikum, tedy i pro rodiny s malými dětmi. Bellina vesnice i zámek jsou barvotiskově křiklavé a kašírované, nenechávají ani kousek místa pro představivost a fantazii publika. Nicméně příběh je mnohem emancipovanější co do postavení a jednání Belle. Svůj podíl má na tom představitelka Belle, herečka Emma Watson, která se veřejně hlásí k feminismu a pro niž byla tato role tak trochu splněným snem.

Belle je sečtělá dívka, která učí číst i ostatní holčičky, a která se na zámku raduje z přetékající knihovny. Ne nadarmo je postava Belle v seriálu Once Upon a Time, který adaptuje nejrůznější pohádkové příběhy i řeckou mytologii, „v civilu“ knihovnicí. Vidíme rovněž, že Belle pomáhá otci opravovat hodiny, a své poznatky z mechaniky využívá k tomu, aby si ulehčila domácí práce – například když zkonstruuje první „automatickou“ pračku.

Přestože je Belle dost hezká a vyhlíží spíš jako „čerstvě dospělá“ dívka, není žádnou oslnivou kráskou. Při prvním setkání se zvířetem neudělá velký dojem ani tak tím, jak vypadá, jako spíš tím, jak se zachová v momentě, kdy se obětuje a zůstává na zámku vězeňkyní namísto svého otce, který „ukradl“ růži. Právě sebeobětování se je dalším tradičním femininním znakem, který postava Belle bezezbytku naplňuje.

Na rozdíl od ostatních klasických pohádkových příběhů obecně má ale láska Belle a zakletého prince možnost skutečně vyrůst na základě toho, jak jeden druhého poznávají. Zvíře dívku zachrání, ta ho pak ošetřuje, chodí na vycházky, večeří spolu, povídají si a čtou, až mají nakonec opravdové rande v tanečním sále. Tady nastává zásadní scéna, kdy se už zjevně zamilovaný princ ptá Belle, jestli by u ní někdy mohl mít šanci. Dívka mu odpovídá, že neví, protože jako zajatkyně nebude nikdy moci poznat, jestli by její náklonnost byla projevem svobodné vůle. Zvíře-princ reaguje sympaticky, když s povzdechem nechává Belle jít vlastní cestou a čeká, jaký výsledek bude mít jeho snažení. Protože touží po „skutečné“ lásce, ví, že dívku nemůže přinutit, a proto jí navrací svobodu. Belle, jež dávala své city ke zvířeti najevo už dříve, se po překonání několika překážek samozřejmě vrací, a v poslední chvíli vyznává umírajícímu princi lásku, čímž zlomí kletbu.

Ocitáme se na konci příběhu, v němž zásadní a velmi aktivní roli sehrála žena, která svými činy a především city vysvobodila prince, jeho dvořany a služebnictvo, a prokázala tak řadu obdivuhodných vlastností. To je na jednu stranu příjemné a v rámci balíčku klasických pohádek i vzácné, když přimhouříme oči nad zmíněnými genderovými stereotypy. Jenže co princ? Můžeme si myslet, že dostal lekci, když bůhví jak dlouho přebýval v podobě ošklivce, který může pouze čekat a doufat ve vysvobození. Není to ale málo? Skutečně se mohl dostatečně poučit? Jistě, do určité míry se musel změnit z nafoukance v milého společníka, ale opravdu by se tak snažil, kdyby mu do zámku místo krasavice napochodovala obtloustlá žena s krátkými vlasy a velkým nosem? Nezůstal by pak navždy zvířetem? A proč by pohádka nefungovala obráceně, tedy v případě, že by byla do zvířete zakletá spanilá princezna, do níž by se v této podobě zamiloval pohledný mládenec? Věřili bychom mu to? A věřili bychom mu, že se obětuje pro své rodiče?

Skutečnost, že se krásné dívky a princezny zamilovávají či vdávají za ošklivce, kteří se časem promění v neméně krásné mladíky či prince, nám není z pohádek neznámá. Vzpomeňme třeba na žabáky nebo na různé národní obměny těchto zakletí, v Italských pohádkách se žena například provdala a „lehávala“ s „myšákem se smrdutým ocáskem“. Krása u mužů tedy slouží jako jakýsi bonus, zatímco u žen je nezbytnou podmínkou. Rovněž v italských pohádkách si například bohatý kupec chtěl vzít krásnou dívku, v níž se kouzlem proměnila jedna čarodějnice. Ovšem když muž po svatbě našel pod nánosem závojů vrásčitou, scvrklou stařenu, jednoduše ji vyhodil z okna. Ježibaby vůbec bývají staré a ošklivé, ale rády na sebe berou podoby čarokrásných žen, které jedině tak dosahují pozemské moci, protože najednou mohou uzavřít sňatek s vlivnými muži a panovníky.

Feministická pohádka O princezně v papírovém pytlíku ukazuje to, jak je podmínka krásy malicherná a zbytečná. Když princezna zachrání prince, ovšem oblečená do papírového pytlíku, rozcuchaná a ušmudlaná, princ ji pohrdlivě odmítne. A ona odmítne jej, protože podle ní někdo, kdo soudí člověka podle obalu, nemůže být kvalitní partner.

Je samozřejmě nad slunce jasné, že fyzická krása má v příběhu o krásce a zvířeti vytvářet výrazný kontrast s ošklivostí, stejně jako nevinnost dívky se zkažeností prince, slunné a teplé počasí ve vesnici s temnotou a chladem zakletého zámku, a podobně – s touto kontradikcí ostatně pracuje i samotný název. Nicméně je tato polarita skutečně nutná, abychom pochopili a přijali to, co nám příběh říká, a jaké ponaučení či poselství přináší? Kdyby byla dívka poněkud civilnější, spíše zajímavá než krásná, a princ rovněž, ubralo by to na jeho síle?

Zajímavé je rovněž povšimnout si toho, jakým způsobem bývá zpodobňován zakletý princ. Zatímco například v černobílé verzi režiséra Jeana Cocteaua z roku 1946 s Jeanem Maraisem v hlavní roli se zvíře podobá lvovi (podobně jako v Disneyho animované verzi z roku 1991), v této poslední je to spíše jakýsi býk, buvol nebo bizon. Herz pak poměrně nápaditě použil masku ptačí hlavy, a princ měl místo rukou dlouhé pařáty, kterými mohl lovit a zabíjet laně.

V disneyovkách je ovšem důležitá symbolika maskulinní síly, proto je zvíře vždy obrovské, podstatně větší než drobná dívka. Má široká ramena a silné paže, už na první pohled demonstruje fyzickou převahu. Významnější než děs z ošklivosti je tedy možná fakt, že by mohl Belle snadno přemoci – čímž se vracíme k genderovým stereotypům, kdy se žena nemůže (a ani by se neměla snažit) ubránit silnějšímu muži.

To, čím se ale zatím poslední adaptace Krásky a zvířete zapsala do povědomí veřejnosti nejvíc, je diskuse o prolomení nepsaného pravidla povinné heterosexuality v Disneyho pohádkách. Ruské ministerstvo řešilo návrh jednoho z politiků na zákaz distribuce filmu kvůli postavě LeFoua, pobočníka nadutého a sebelibého Gastona, který očividně, byť ne příliš výrazně, chová ke svému vůdci láskyplné city. Rusko nakonec Krásku a zvíře zařadilo do kategorie filmů, které jsou přístupné od šestnácti let, což je u rodinného snímku dost absurdní. Celá kauza ale připomíná dřívější symbolické pranýřování nebohého Tinkyho Winkyho z Teletubbies v Polsku, a to jen proto, že byl fialový a nosil kabelku.

LeFou na sebe strhnul podobnou pozornost a je dost možné, že se do historie filmového studia zapíše jako první gay pohádková postava. Prolomení bariéry normativní heterosexuality je totiž do budoucna nevyhnutelné, neboť ve filmech pro dospělé se tak už stalo, a zdá se, že i většina společnosti je na tento příchod připravená. Markéta Pilátová například už před 5 lety napsala příběh Jura a lama, v němž má chlapec dvě maminky; nizozemská spisovatelka Linda de Haan zase napsala pohádku Princ a princ, která vyšla knižně i v České republice. Otázka je, jestli si děti ve filmu vůbec všimnou, že se LeFouovi líbí místo holek kluci.

Dvouhodinová Kráska a zvíře z Disneyho produkce představuje celkem vhodnou volbu pro rodiče a děti, kteří si chtějí společně zajít do kina. Hrůzy je v ní minimálně, a protože jde o muzikál (písně jsou původní z roku 1991), je celý film protkaný zpěvem, tancem a scénami aranžovanými tak, aby nás co nejvíc odstřihly od reality všedních dnů. Děti určitě ocení skopičiny, které ve filmu provádějí sloužící, zakletí do svícnu, hodin, konvice či skříně. A dospělí můžou třeba večer před spaním s dětmi probírat, jak to bylo s Belle a princem dál. Třeba že Belle postavila v celém království školy pro chlapce i dívky, aby všichni uměli číst. Milosrdně pak zamlčí to, že se marnotratný princ jistě brzy vzpamatoval a proháněl na zámku i v podzámčí kdejakou sukni, nebo že po večerech popíjel a litoval sám sebe, kolik let života ztratil v podobě zvířete. Protože na trampoty každodennosti mají děti ještě spoustu času, že? Nebo ne?

***