Vlasta Vostřebalová Fischerová: Mezi sociálním uměním a magickým realismem

Autorkami výstavy jsou Martina Pachmanová a Michala Frank Barnová – historičky umění, které svoji pozornost upírají směrem k pozoruhodným umělkyním a feministické teorii umění obecně.

Na leden i únor Moravská galerie naplánovala několik komentovaných prohlídek této výstavy, kterou provází samotná Michala Frank Barnová.

Pohled do výstavy. Foto: Archiv Moravské galerie v Brně.

Michalo, jak bys charakterizovala zhruba dvacetiletou tvorbu Vlasty Vostřebalové Fischerové? Co je pro její díla v postupujících etapách typické?

Celý výtvarný projev umělkyně nemá ve 20. a 30. letech 20. století na tuzemské scéně svých protějšků. Ačkoliv svou profesionální tvorbu začala sociálními portréty, Vlasta Vostřebalová se dokázala vyvarovat tendenčnosti, v níž díla sociálního umění jejích kolegů poněkud uvázla. Její portréty upracovaných mužů, sedřených žen a vesnických dětí nejsou popisnými dokumenty, jak by možná někdo očekával.

Umělkyně až na výjimky nezobrazuje obyčejné lidi uprostřed jejich prostředí, ale namísto toho se vždy soustřeďuje na samotného muže či ženu. Psychologickou kresbou a malbou se koncentruje na jejich zápasy, na jejich naplněné, ale často spíše nenaplněné osudy a tužby. V jejích kresbách a malbách se objevují vdovci, pijáci, žebráci, uklízečky, prostitutky nebo vražedkyně.

Příznačná je pro Vostřebalovou syrová otevřenost, neboť své protagonisty nijak nepřikrášluje a existencionální tragédie otevírá s nebývalou silou. Například skrze skelné pohledy žen a mužů poukazuje na problém s alkoholem, na pocit životní naplněnosti.

Existencionální ráz de facto kulminuje ve 30. letech, kdy rozpracovává částečně tu linii sociálního umění, ale ještě více a ještě silněji se soustřeďuje na samotnou ženu. Malířsky a kreslířsky mnohokrát zaznívá motiv utonulé ženy, která svou bezútěšnou životní situaci, zřejmě stigma nemanželského dítěte, řeší sebevraždou. Nebo v polovině 30. let kreslí nebývalé syrové, ale i vlastně surové kresby psychotických žen – Žen posedlých. Jimi zkoumá námět ženské touhy, běsů psychických i životních.

Ženy v lázních (1925). Foto: Archiv Moravské galerie v Brně.

Dílo Vostřebalové je velmi mnohovrstevnaté, a to i tím, že například ve svých sociálních portrétech mísí hranici mezi realitou a snem, pracuje s vlivy magického realismu. A tak třeba v malbách chybí stíny a zprvu reálné osoby před námi mizí a zároveň se zjevují. Nebo v případě posedlých žen otevírá otázky normality a šílenství skrze pohled na zestárlé nahé ženské tělo, což v tehdejší době rozhodně nebylo nijak běžným.

Myslíš si, že se Vlasta Vostřebalová Fischerová ve své době (v době probíhající první vlny feminismu v Československu) považovala za feministku? Nebo proč ji za feministickou umělkyni považuješ ty?

Osobní deníky, v nichž by mohla zaznamenat, zda se cítí feministkou, Vlasta Vostřebalová zřejmě zničila. Ale není důvod domnívat se, že by se za feministku nepovažovala nebo se vůči tomu nějak vymezovala. Naopak.

Její rodiče se velmi angažovali v charitativní oblasti. Matka byla členkou Jednoty sv. Ludmily v Karlíně, která pečovala o nemajetné vdovy s dětmi a rovněž se angažovala v Ženském výrobním spolku, který sice nenarušoval tradiční představu o úloze ženy ve společnosti a v rodině, ale pomáhal mladým dívkám k lepším podmínkám a uplatnění v zaměstnání.

Vlasta se tudíž setkávala s existencionálními problémy žen velice brzy a nepochybně se zajímala i o další otázky emancipace. Její sestra Věra se díky členství ve Společnosti Boženy Němcové scházela s pedagožkou Albínou Honzákovou nebo političkou Františkou Plamínkovou, jejíž portrét z roku 1935 najdeme v díle Vlasty Vostřebalové.

Celý život Vlasty Vostřebalové je různě propleten silně feministickými a moderními postoji nezávislé, neohrožené ženy. Umělkyně se zkraje dvacátých let vydává na půlroční stipendijní pobyt do Paříže, přitom je gravidní. Jde si vlastní cestou. Ke sňatku je donucena spíše rodiči, než že by chtěla být pouze manželkou univerzitního profesora a rezignovat na svou profesi umělkyně. Svou profesi neopouští ani tehdy, když se stává matkou samoživitelkou. Dokonce si ve 30. letech navrhla vlastní dům s ateliérem a veškerým nábytkem. Šlo o skutečně nevšední činorodou osobnost.

Bylo v její době běžné, že ženy po sňatku přijímaly manželovo příjmení, ale zároveň si nechávaly příjmení svoje? 

Moc běžné to nebylo. Ale je pravda, že listujeme-li publikacemi popisujícími v tuzemsku první tři dekády dvacátého století, nalezneme zde řadu žen, které užívaly dvě příjmení.

Přirozeně šlo o ženy, které byly ve společnosti a tedy i na veřejnosti dosti angažované, a které (nejen) svou prací reflektovaly „ženskou otázku”. A pokud ženy byly veřejně aktivní již před svým sňatkem, logicky jim konvenovalo užívání zdvojených příjmení po následném sňatku.

Proto i Vlasta Vostřebalová začala po svém sňatku užívat obě příjmení. Z jejích dopisů, které psala ještě před sňatkem svému partneru, literátovi Otokaru Fischerovi, je dobře čitelný její sveřepý postoj k vlastní identitě, k vlastní roli v budoucím manželství.

Taktéž řada jejích kolegyň, s nimiž ji pojilo studium na Akademii výtvarných umění od roku 1918, později užívala obě příjmení. Právně to ale posvěceno nebylo. Vypadá to, že zákon to sice neumožňoval, ale ani nezakazoval.

Kateřinky, zlý sen (1926). Foto: Archiv Moravské galerie v Brně.

Na tvorbu Vlasty Vostřebalové Fischerové měl značný vliv vztah, respektive spíše rozchod právě se zmíněným manželem Otokarem Fischerem. V dílech, jako jsou Vražda (1925) nebo Kateřinky, zlý sen (1926) se umělkyně s rozpadlým vztahem vyrovnává způsobem, který tehdejší společnost měla tendenci interpretovat jako dílo duševně narušené umělkyně. Proč si myslíš, že tomu tak bylo? 

V tomto případě nešlo vyloženě o to, že by Vlasta Vostřebalová Fischerová byla na základě těchto dvou olejomaleb prohlášená za psychicky labilní osobu. V obou plátnech umělkyně zachytila vlastní pocity týkající se velmi obtížného životního období.

Uprostřed rozvodových stání namalovala obraz Vraždy. Zvolila dosti surový motiv, ale ne pro doslovnou manifestaci vlastních pocitů. Spíše hledala něco, čím by se od svého partnera nadobro oddělila; čím by v sobě přeťala silné pouto, které ji s Otokarem Fischerem spojovalo.

A v malbě Kateřinky, zlý sen zhmotnila vlastní sen – noční můru mohutného strachu z případné ztráty dvouletého syna. Obávala se, že Otokar Fischer využije svého váženého postavení a kontaktů, aby získal syna do své péče. A pokud chcete uprostřed zloby někoho ranit a očernit, nařknete jej například z psychické labilnosti. V Kateřinkách Vlasta Vostřebalová tedy dosti sugestivně bojovala s těmito pocity. Bála se, že ji její nejbližší ze zklamání, že si dovolila se rozvádět a že se stala samostatnou, velice emancipovanou ženou a nadto umělkyní, takto onálepkují a oddělí od dítěte.

To, na co ses ptala, spíše souviselo s pozdějším čtením děl, o nichž donedávna nebyly známy autobiografické detaily. A těch pár faktografií bylo různě zveličováno nebo naprosto překrucováno. A tak sem tam někdo vyřkl otázku: „A nebyla ona skutečně labilní, když se namalovala nahá v psychiatrické léčebně?”

Uvědomme si také, že i ve 20. letech se našly případy, kdy rodiče výchovně zavřely své dcery do psychiatrických léčeben, aby tzv. přišly k rozumu a slevily ze svého nonkonformního postoje, jímž jakkoliv vybočovaly od dobové představy o spořádané ženě, matce, manželce.

Muži léčebnou nikdo nehrozil a pokud on namaloval své psychotické sny či běsy, byl za ně jako talentovaný umělec oslavován.

Dětský svět (1925). Foto: Archiv Moravské galerie v Brně.

Už jsme trochu nakously to, že zásadní změnu v tvorbě Vlasty Vostřebalové znamenalo narození syna Jana Otokara. Ne však způsobem, jakým bychom možná čekali – Vlastu mateřství v umělecké činnosti nezbrzdilo, ale naopak jej učinila hnacím motorem svého uměleckého sebevyjádření. Jak se liší její díla před a po zkušenosti s mateřstvím?

Neřekla bych, že před mateřstvím je její dílo výrazně jiné – a to nejen proto, že umělkyně otěhotněla krátce po absolutoriu na pražské Akademii, ale především proto, že se po celou dobu své tvorby zabývala aspekty psychologické kresby či malby – jak odrazit v díle nitro portrétovaného, jeho zápasy reálné, ale též imaginární.

Skrze mateřství sleduje tutéž linii, ale nyní z pohledu dítěte. Ano, portrétované stařeny se začínají proměňovat v sudičky, ochranitelky dítěte. A syn Jeníček se objevuje v mnoha kresbách a malbách. Ovšem podíváme-li se na to, jak malířka zobrazuje Jeníčkovo dětství, nebo ke konci dvacátých let dětství jeho kamarádů v kresebném cyklu Děti z okolí Prahy, uvidíme, že k motivu dětství nepřistupuje jako k primárně idylickému a bezstarostnému období. Naopak.

Prizmatem dětské obrazotvornosti různě deformuje zobrazený prostor malby v bizarní a notně strašidelnou fantazii. Taktéž kresebné portréty dětí jsou spíše přízraky frustrované dětské duše než sentimentálními obrázky dětí. V bravurních kresbách Vlasta Vostřebalová otevírá dětské zápasy, které nejsou o nic lehčí než zápasy a svízele každodenního života jejich rodičů.

Mimochodem, kreslířka do dětských podobizen vtěluje i groteskní a bizarní prvky, s nimiž se seznámila u proudu německé nové věcnosti. I těmito prvky manifestuje „rozervanost” dětské duše, a opět jde spíše o psychologické portréty.

Vašek Zikánů (1921-22). Foto: Archiv Moravské galerie v Brně.

Nutno dodat, že tento psychologický ponor nebyl ani v době vzniku děl zcela pochopen a přijat. Jeden výtvarný kritik se ve svých recenzích ptal, proč jsou ty holčičky ošklivé a proč mají štěrbinovité oči „přezrálých samiček”, přičemž Vlasta Vostřebalová Fischerová se například dotkla malformací Downova syndromu.

Ano, to mě zaujalo i na tvé komentované prohlídce. A ačkoli byla informačně hutná a trvala přes hodinu, přesto jsem měla pocit, že jsme výstavou téměř proletěli a trochu mě mrzelo, že nebyl čas pročíst si všechny doprovodné texty k autorčiným dílům a též o jejím životě. Kde bychom se mohli dozvědět více o Vlastě Vostřebalové Fischerové?

Vtěsnat celý život a dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové, jemuž se s kolegyní Martinou Pachmanovou věnujeme na necelých 250 stranách monografie Vlasta Vostřebalová Fischerová (1898-1963), Mezi sociálním uměním a magickým realismem do jedné komentované prohlídky je nereálný úkol. Ale myslím si, že pokud by se posluchači a posluchačky komentované prohlídky na výstavu vrátili, zjistili by, že ve výkladu nebyli o nic ochuzeni.

Celou výstavou prostupuje řada textů a návštěvníci si je mohou podle nálady různě pročítat. S kolegyní Martinou Pachmanovou a architektem Janem Nedvědem jsme k tomu uzpůsobili i neobvyklé, a řekla bych i velmi zdařilé architektonické řešení, které umožňuje, aby lidé nebyli texty k jednotlivým obrazům rušeni, když se chtějí především dívat.

Ona ta touha vědět o všem co nejvíc informací a přepínání pozornosti na psaný text nás mnohdy od samotných děl a od toho dívání se dosti vzdaluje.

Komentované prohlídky začínají v 17:00 hodin, aby se mohli zúčastnit i pracující lidé, a trvají zhruba hodinu a půl. Myslím si, že kdyby byly ještě delší, tak by návštěvníci odcházeli spíše vyčerpáni než příjemně naladěni.

Výstava Vlasty Vostřebalové Fischerové je v Pražákově paláci až do 23. února 2014, a tak koho zaujala komentovaná prohlídka, může si dílo přijít vychutnat znovu a domů odejít třeba s naší knihou, ve které jsou mimo jiné i dopisy, které zaznívají ve výstavě v audiovizuální smyčce.

Děkuji za rozhovor.

***

Komentovanou prohlídku výstavy Vlasta Vostřebalová Fischerová, Mezi sociálním uměním a magickým realismem můžete navštívit ještě 22. ledna 2014, kterou provází Martina Pachmanová, nebo 13. února 2014, tentokrát s Michalou Frank Barnovou.

Michala Frank Barnová absolvovala dějiny umění na FF MU v Brně právě diplomovou prací o Vlastě Vostřebalové Fischerové. Věnuje se tématu zapomenutých umělkyň 20. století, zajímají ji také otázky genderu a feminismu v současném umění. V rámci studijně pracovních pobytů na Islandu se zabývá též islandským uměním. Více najdete zde.

***