Ženy bez domova na své výstavě dávají nahlédnout do světa bez oken a dveří

Foto: archiv Jako Doma
Foto: Eva Kundrátová

Co se stane, když jedenácti ženám bez domova rozdáte jednorázové fotoaparáty a dáte jim za úkol po dobu tří let fotit svět kolem sebe?

Ukáží vám, jak ho vidí ony – bez oken, dveří a střechy nad hlavou. Svět bez tepla, útulnosti a vany plné horké vody. Svět, ve kterém je často přítomné násilí, které je skrytě provází životem.

Našimi fotografiemi chceme všem lidem sdělit, že i když jsme na ulici, tak něco umíme, něco dokážeme. Že se chceme vrátit do běžného života bydlících lidí. Spousta lidí nám drží palečky a snaží se nás podporovat, ale co je to platné, když potom v hlavním vysílacím čase v televizi vidíte univerzální fotografie lidí bez domova, tedy nejčastěji toho nejšpinavějšího, zarostlého a hlavně namol opilého pána, který se válí po lavičkách či v metru a huláká na všechny kolem sebe. Téměř pokaždé si média takového člověka vyberou jako nevinnou oběť a nafotí či natočí ho, aby měla větší sledovanost. Používají fotografie jen podle toho, jak potřebují – aby to přitáhlo diváka lačného po senzaci. Jak moc takový mediálně šířený obraz skutečným lidem bez domova ubližuje a poškozuje je, si neuvědomují. Nikdo už potom nevidí, že na druhé straně tohoto bezdomoveckého života jsou lidé, kteří chtějí pracovat, chtějí se zapojit, chtějí bydlet – ale ulice jim v tom brání a dlouho jim to trvá. Prostě pracující bezdomovec není moc velké lákadlo pro lidi, není to žádná senzace. Naše fotky proto zobrazují svět lidí bez domova našima vlastníma očima – jinak, než to dělají média nebo fotografové „zvenku.“

Fotily jsme vše, na co jen pomyslíte. Nebo možná naopak i to, co by vás nikdy nenapadlo. Na našich fotografiích najdete lidi, děti, faunu i floru, domov či nedomov. Máte jedinečnou příležitost podívat se díky našim fotografiím na Prahu a její okolí jinýma očima – očima žen bez domova. Kouknete se s námi na loď Hermes, na některé azylové domy a noclehárny. Nakoukneme také do několika zařízených garáží, zahradních chatiček či stanů postavených uprostřed lesů – některé jsou tam celoročně, takže je uvidíte zasněžené. Podíváme se ale také do různých křovíček, na Džbán pod košatou vrbu nebo do kostela u Svaté Terezy. Jsou tu ale i fotografie z ubytoven, kam se ty šťastnější z nás mohly nastěhovat – protože zvednout se z ulice a jít bydlet není tak jednoduché.

Chodily jsme po Praze i okolí, kam nás nohy či brigády zavedly. Fotily jsme vše, co se nám líbí i nelíbí. Co nás štve, nebo naopak těší. Fotily jsme věci krásné i ošklivé. Věci, kterých si ti, co bydlí, snad ani nevšimnou, ale pro nás mají obrovský význam. Jsou to maličkosti, které tvoří domov – ten, který nám chybí. Maličkosti, kterých si mnozí neváží a přechází je. Na našich fotkách je zachycena láska i bolest, radost, strach, pokora i víra.

Já jsem se po třech letech konečně dostala na ubytovnu. Po zhlédnutí fotografií na výstavě mě ale u srdíčka sevřela ohromná tíseň, a to při pomyšlení, kolik žen je ještě nuceno takhle venku bydlet. Ne všechny totiž mají šanci se zvednout, aby se jejich situace zlepšila.

***

Výstavu fotografií Můj svět bez domova můžete zhlédnout ještě:

Praha, Galerie Langhans: 9. – 31. května 2016
Brno, Atrium Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity: 1. – 24. června 2016
Praha, Nákladové nádraží Žižkov: 25. června – 9. července 2016

***

Výstava je součástí rozsáhlé studie o násilí na ženách bez domova, podpořené grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz