Zuska Kepplová: Buchty švabachom (recenze)

Kepplová v knize rozvíjí několik příběhů mladých lidí (většinou žen), kteří se vydávají do světa. Cestují za prací či studiem do Paříže, Londýna, Helsinek či Budapešti. Buchty v názvu napovídají, že známé chutě jsou sice sladce naplňující, ale není to jejich jediná funkce. Vzpomeňme na pohádku o Honzovi: domácí pokrm se již od pradávna dobře hodí právě na cesty!
Příběhy těchto novodobých nomádů, jak slovenská kritika často definuje typ hrdinů Kepplové, jsou ale od Honzy dost odlišné. Kepplová popisuje zkušenost nové generace Evropanů z postsocialistických zemí, kteří se do světa se vydávají legálně, jakožto generace svobodná a sebevědomá, nezatížená minulostí, a plně rovnocenná s ostatním, takzvaně západním světem. Cestování mimo hranice Slovenska je pro ně skoro všední realitou sdílenou ostatními lidmi z různých koutů světa. Otevřený svět je pro současníky prostě normální.  Pro předchozí generace zní i tohle docela pohádkově. Ale jsou zde i jiné rozdíly oproti letem minulým. Na jejich cestách se nedějí žádná velká dramata, jakým byla dříve například emigrace či exil, žádná dramatické přechody hranic jako za dob socialismu, kupodivu ani žádné velké kulturní šoky či překonávání jazykových bariér. Jít do světa, ve kterém jsou všichni tak trošku nomádi, už totiž není tak jedinečné.
Kepplová reflektuje tuto skutečnost a snaží se vymyslet jiný typ příběhů. V 21. století již nejde o to zabít draka a získat princeznu a půl království.  Velké bitvy ale ani benefity tohoto druhu už nějak zastaraly. Čím se tedy řídit ve vyprávění současných dobrodružství, když kulisy i šablony příběhů z minulosti nelze použít? Jak vytvořit nové příběhy, ve kterých se setkáváme s otevřeným světem, a hledáme hranice naší jedinečnosti? Jak nám vlastně chutnají buchty v porovnání s jinými jídly a jak chutnají buchty jiným?
Ve světě podle Kepplové si každá z postav musí hřiště svého dobrodružství vytyčit sama. Někdo musí sehrát zápas při hledání zaměstnání, někdo s minulostí své země, někdo v novém vztahu či sexualitě. Jestli je zde nějaký zápas společný, tak je to neustálé překonávání strachu, naznačené v názvu první části knihy „Môžeš sa nebát´.“
Zatímco v této první části Kepplová rozehrává pět hlavních příběhů, naznačuje trasy různých životních cest jejích postav a rozdmychává tempo vyprávění (zde se její postavy snaží najít svůj kousek štěstí, úspěchu a lásky cestováním do cizích krajů), ve druhé části pak naznačuje možné průsečíky těchto cest a tempo příběhů zklidňuje. Postavy se dívají spíše dovnitř, hledají v sobě, a jejich vztahy s ostatními jsou křehké, stále na hraně, můžou lehce vyprchat a zase se nenadále obnovit. Název druhé části, „Trianon-Delta,“ evokující Trianonskou smlouvu, která definovala hranice Maďarska po první světové válce, jakoby naznačovala neustálou potřebu rýsování a přerýsovávání hranic  životů těch, kteří sdílí středoevropskou historii a region, ve kterém, jak Kepplová píše, postavy  hledají novou „geometrii lásky.“
Pro hrdinky a hrdiny Buchet Kepplová neprivileguje ani neromantizuje žádnou z životních alternativ. Každému ale dává svobodu (i když samozřejmě Kepplová počítá i s omezujícími faktory této svobody, jako je například ekonomická nerovnost, rasismus, kulturní stereotypy, atd.) zahrát si hru na štěstí na kolbišti globalizovaného světa. Jeden z významných francouzských teoretiků postmoderny, Jean Francois Lyotard, popsal postmoderní stav věcí (La Condition Postmoderne, 1979) právě takto – velké příběhy minulosti, tzv. metavyprávění se v postmoderní době drolí a jsou nahrazeny hrou příběhů menších,  individuálnějších a s otevřenými konci.
Jak vypadá postmoderní, ale zároveň postsocialistická, zkušenost v globalizovaném světě? Na to nám Lyotard ani nikdo ze známých teoretiků postmodernismu neodpoví. Tato vyprávění se totiž píší teprve nyní a čekají na kritickou reflexi. My jsme nejen svědky tohoto procesu, ale také jej i sami prožíváme. Tvorba současné generace je toho důkazem. Na Slovensku tomuto tématu věnuje více spisovatelů a spisovatelek. Stojí za pozornost, že se za hranice Slovenska vydávají, at´už v osobním životě či ve své umělecké představivosti, nejvíce ženské autorky. Kromě Kepplové je to například Mária Modrovich, Svetlana Žuchová, Michaela Rosová, Ivana Dobráková či Alexandra Salmela (ta dokonce píše ve finštině).
Kepplová byla na Slovensku za tento debut již oceněna cenou Jána Johanedise a nyní je nominována na prestižní cenu Anasoft litera. Vítěze či vítězku budeme znát na podzim. Držme Zusce Kepplové palce.

Rozhovor se Zuskou Kepplovou na femag.cz čtěte zde!

***