Equal Pay Day 2017: ženy mluví o penězích

„Demokracie musí být budována otevřenou společností, která sdílí informace. Kde jsou informace, tam je osvěta. Kde je diskuse, tam jsou řešení. Kde moc není sdílená, právo neplatí a odpovědnost neexistuje, tam dochází ke špatnému zacházení, korupci, porobě a rozhořčení.”
– Atifete Jahjaga (bývalá prezidentka republiky Kosovo)

„Vědění je moc. Informace jsou moc. Zatajování informací nebo vědění může být tyranií, která se schovává za skromnost.”
– Robin Morgan (americká básnířka, novinářka, mírová aktivistka a radikální feministka)

Letošní Den rovnosti platů jsme se rozhodly využít k diskusi o penězích. Mluvily jsme s několika ženami.

Máš vlastní účet a úspory?

Alexa: Mám obojí. I moje partnerka má svůj běžný účet.

Francesca: Taky mám obojí. Mám s manželem i společný účet, ale platy nám chodí zvlášť.

Amálie: Vlastní účet mám, ale spořit se mi nějak bohužel nedaří. S partnerem máme každý své peníze i účty. To, co se týká našich společných výdajů (nákup jídla apod.), zapisujeme a dělíme napůl. Je pro mě důležité mít svůj příjem a nebýt závislá na partnerovi, a snažila jsem se o to co nejvíce i když přišlo dítě.

Gedžitka: Samozřejmě. A vždy jsem díky tomu cítila sebevědomě (například ve vztazích). To vědomí, že člověk zvládne žít sám, případně dokonce vychovat dítě sám, kdyby se něco pokazilo, je k nezaplacení.

Kristova noha: Vlastní účet mám, protože žiju sama. Úspory nemám, byť bych si chtěla vytvořit aspoň nějakou rezervu. Bohužel, životní situace tomu zatím nepřála a nepřeje.

Ema Mimomísu: Ja mám jak vlastní účet, tak i úspory.

Xxx: Taky mám vlastní účet (žiju sama), a úspory nemám, i když se snažím.

Hana G.: Účty mám, a to dva. Úspor ale moc nemám ani na jednom.

Kdybys dnes přišla o práci, jak dlouho bys mohla žít svým současným životním stylem, než by ti došly?

Francesca: Kdybych mohla čerpat jenom ze svých úspor, tak tak půl roku.

Gedžitka: Docela dlouho. Ale není to díky úsporám, spíš díky nějakému dědictví. To bych ale raději využila jinak, samozřejmě.

Amálie: Úspory bohužel nemám, takže bych byla pravděpodobně závislá na pomoci rodičů a partnera.

Alexa: Já bych v případě čerpání z úspor zhruba půl až tři čtvrtě roku zvládla, pak bych se musela obrátit na rodiče.

Ema Mimomísu: U mě těžko říct, mám dvě děti a předpokládám, že finanční nároky na ně s věkem porostou. Pokud by nepřišel o práci i partner, byli bychom v klidu asi tak rok.

Xxx: Byla bych závislá na pomoci rodiny a určitě bych nemohla žít to, co žiju teď.

Hana G.: Já úspory zatím moc neřeším, takže kdybych žila stejným stylem, došly by mi asi za 3 až 4 měsíce.

Kristova noha: Můj současný životní styl znamená doslova tření bídy s nouzí. Třít bídu s nouzí bych tak mohla ještě zhruba měsíc. Pak bych skončila v chudobinci, kdybychom ještě nějaké chudobince měli. Takže nejspíš na ulici. A to bez nadsázky, prosím.

Kdo ve tvé domácnosti vydělává víc? Můžeš popsat kontext?

Kristova noha: Jsem sama, takže hádám, že já.

Ema Mimomísu: Partner je momentálně na rodičovské, takže já. Ale když pracuje, vydělá víc on. Byly i doby, kdy můj příjem byl vyšší, ale můj plat stagnuje a dokonce se snižuje, zatímco jeho konstantně roste.

Amálie: S partnerem pracujeme oba na celý úvazek ve stejné organizaci, takže máme stejný plat. Nicméně partner je hodně žádaný i mimo svou práci, takže měsíčně celkově vydělá více peněz. 

Hana G.: Jednoznačně můj přítel. Říkám jednoznačně, protože vydělává asi 2,5 krát víc než já. Účty však máme oddělené a náklady si taky dělíme, takže jsem na něm finančně nezávislá. Občas je těžší sladit naše životní styly, třeba když chce dělat, vidět nebo zažít něco, na co já nemám peníze. Nestává se to ale moc často, a zatím se nám to vždycky povedlo vykomunikovat.

Francesca: Víc vydělávám já, protože pracuju na vyšší úvazek. Přepočteno na plný úvazek jsou ale naše platy srovnatelné, i když neděláme ve stejném oboru.

Gedžitka: Žiju s partnerem, ale v domácnosti máme ještě dva spolubydlící, což docela snižuje náklady na bydlení a navíc se máme všichni rádi. Jestli vydělávám více já nebo partner vlastně nevím. Za čtyři roky, co jsme spolu, jsem se ho na to nezeptala, a on se nezeptal mě. Asi někdy přijde chvíle, kdy to budeme potřebovat řešit, ale zatím to tak není.

Alexa: S partnerkou vyděláváme zhruba stejně. 

Xxx: Já jsem sama, takže co si vydělám, to mám.

Jsi spokojená se svým současným platem? Odpovídá délce tvého studia a zkušenostem?

Francesca: S platem spokojená jsem, i když pozici bych určitě mohla mít lepší (mám víc zkušeností i vyšší vzdělání, než se po mně požaduje). 

Amálie: Já jsem se svým platem taky spokojená, myslím, že mi stačí k velmi spokojenému a pohodovému životu. Můžu zaplatit nájem, školku, občas si zajít do kavárny… Je ale pravda, že se mi nedaří spořit, a že dokončený doktorát ani délka pracovnich zkušeností se na výši mého platu nijak neprojevily.

Alexa: Moje ohodnocení tedy rozhodně neodpovídá mému vzdělání, zkušenostem a především ne týdně odpracovaným hodinám. Ovšem to je na doktorském studiu celkem standard.

Kristova noha: Já se svým platem spokojená nejsem. Ani s doktorátem nedosáhnu na průměrnou mzdu ani v nejchudším kraji České republiky. To je fakt, dívala jsem se na poslední zveřejněná data Českého statistického úřadu. Od průměrné mzdy v Praze, kde pracuji, mě dělí dobrých deset tisíc, vlastně ještě víc.

Ema Mimomísu: Já absolutně ne. Zatímco moje expertíza i výkon rostou, plat se mi snižuje a pracovní podmínky se zhoršují.

Xxx: Ja spokojená jsem, plat mi pokryje jak náklady na život, tak i věci v relax čase, i když navíc už nic neušetřím. Ale beru to trochu jako moji volbu.

Gedžitka: Já jsem spokojená moc, a to hlavně s charakterem práce. Asi bych byla schopná jinde vydělat víc, a lidé s mým vzděláním a zkušenostmi asi víc i mají, ale pro mě to zásadní kritérium není.

Hana G.: Taky mě práce baví, a jsem spokojená i s platem. Zatím dokážu celkem pohodlně vyžít, je ale pravda, že nemám moc vysoké životní náklady. Možná, že až budu mít děti, budu to vnímat odlišně, a budu mít i ambice víc vydělávat.

Víš, kolik berou tvoje kolegyně a kolegové?

Ema Mimomísu: Tuším.

Hana G.: Ano, vím. A přijde mi fér mít tuto informaci k dispozici.

Francesca: Já neznám plat vůbec nikoho.

Kristova noha: Já ano. Pracuji v akademii a vím, že kolegyně a kolegové na stejné fakultě berou podobně legrační mzdy. Oproti tomu jiné fakulty stejné univerzity mají podstatně větší průměrné mzdy, například dvakrát a více. Oproti tomu v zahraničí, tím myslím na západ od našich hranic, berou kolegyně a kolegové běžně trojnásobek mého platu (i více).

Alexa: Ja upřímně nevím, kolik má koležstvo s aktivními úvazky. Co se doktorandstva týče, tam je ohodnocení obdobné.

Amálie: Já vím. V naší organizaci tuto informaci všichni známe. Všichni máme v podstatě stejný plat, nezávisle na pohlaví, vzdělání či délce zkušeností.

Gedžitka: Ano, máme všichni na korunu stejnou mzdu. Je to naše společná ideová volba, a pro mě osobně je dost osvobozující.

Vyjednávala jsi někdy o svém platu? Dostala jsi tolik, o kolik sis řekla na pohovoru?

Kristova noha: Ano, ale moc to neumím. Narážím už na ten problém, že si nedokážu vůbec představit, že bych mohla za určitou práci dostat tolik peněz, jak je tomu v některých profesích a u některých jedinců běžné. Jednou jedinkrát jsem měla pocit, že jsem si řekla skutečně přespříliš, no a pak jsem zjistila, že mám pořád z celé firmy nejmenší mzdu. Ale fakt je, že mi to tehdy bohatě stačilo, a říkala jsem si, že snad konečně budu mít klidný život a něco třeba i ušetřím. Leč trvalo to asi tři měsíce.

Francesca: V motivačních dopisech jsem požadovanou výši platu uváděla několikrát, při osobním pohovoru nikdy. Vždycky jsem si řekla o tolik, kolik je v mém oboru na mé pozici běžné. Nicméně ve všech zaměstnáních, které jsem dosud měla, byl plat nakonec stejně pevně stanovený.  

Alexa: Ja jsem nikdy nevyjednávala – jde o specifikum mého zaměstnání.

Hana G.: Jednou jsem to zkoušela při přijetí do zaměstnání a nevyšlo to. Ale rozhodně mě to neodradilo.

Ema Mimomísu: Ja vyjednávám neustále. Dělám práci, která mě baví, ale jak jsem řekla, podmínky se zhoršují. Teď v podstatě není samozřejmostí ani základní plat. Problém je v tom, že moje pracovní smlouva je na půl úvazku, a zaměstnavatel mi ji zvyšuje nebo snižuje nikoli podle pracovní zátěže, ale podle jeho vlastní rozpočtové situace, a to je hodně nepříjemné.

Amálie: Ja nikdy nevyjednávala. Akceptovala jsem navržené.

Xxx: Taky jsem vždycky přijala, co bylo navrženo.

Gedžitka: Asi nevyjednávala. Někdy nebylo jak (všichni jsme měli stejnou mzdu), jindy byla výše dopředu jasně daná. Popravdě nevím, jestli bych to uměla.

Pokud máš děti, můžeš popsat, jak ses po rodičovské vracela zpátky do práce?

Amálie: Dítě mám, a se svou organizací jsem kontakt v podstatě nijak nepřerušila. Sledovala jsem, co se v organizaci děje, účastnila se (často i s dítětem) důležitých rozhodovacích schůzek. Co se týče práce samotné, zhruba rok a čtvrt po porodu jsem se opět zapojila formou částečných úvazků (v organizaci mi vyšli vstříc). A postupně jsem výši svého zapojení navyšovala až do současného celého úvazku.

Ema Mimomísu: Část mé pracovní zátěže pochází z výzkumných projektů. Bohužel naplánovat projekty a porody tak, aby přišly pěkně po sobě, se nedá. Takže vždycky mi vyšel projekt zrovna, když jsem byla těhotná. A protože vzdát se projektu znamenalo, že se nebudu mít kam vrátit, pracovala jsem na projektech i během mateřské. Plat jsem dostávat nemohla, takže jsem ho pak dostala až zpětně po návratu z mateřské. Nejlepší finanční situace byla, když jsem byla s prvním dítětem na rodičovské. Dostávala jsem plat i rodičák. Rodičák pokryl soukromou školku. Když byly dítěti dva roky, skončil projekt, takže jsem přišla o část platu, a zároveň skončil rodičovský příspěvek – ale soukromou školku bylo třeba platit pořád, protože dvouleté dítě do státní nedostanete. Druhou mateřskou jsem měla výrazně nižší právě kvůli tomu, že zrovna ten rok před nástupem na ni mi nevyšel žádný projekt. Ten opět vyšel, až když jsem byla těhotná, takže se opakoval scénář – práce na výzkumu během mateřské.

Kristova noha: Děti nemám, ale živím spoustu zvířat, která nikdo nechtěl. Zmiňuji to tady záměrně, protože o dětech a rodičovské se alespoň mluví a trochu se s tím něco dělá. To je podle mě v pořádku, ale na druhou stranu pokud je někdo v mé situaci, tak nikoho moc nezajímá. Na péči o zvířata mi nikdo oficiálně nepřispěje, naopak za ně musím platit poplatky, které jsou nastavené tak, že čím víc zvířat máte, tím větší je zmíněný příspěvek. Uklízím po nich, krmím je, platím jejich péči a povinná očkování. Nikdo mi s ničím nepomůže, naopak, dost často se cítím být diskriminovaná, například při hledání bydlení či v rámci soužití obecně, to se vztahuje i na veřejně dostupná místa, jako jsou parky a podobně. Loni v létě jsem si zlomila kotník a za venčení jsem zaplatila zhruba dvacet tisíc, a to jsem s nimi v noci skákala ven sama. Po měsíci jsem se raději zázračně uzdravila a začala zase chodit, protože jinak to už ani nešlo.

Setkala ses někdy ty nebo někdo tobě blízký s nerovnostmi nebo diskriminací na pracovišti?

Francesca: Mám známou, která pracuje v soukromé firmě v typicky mužském oboru, a kterou odmítli v 28 letech povýšit s tím, že stejně brzy odejde kvůli dětem. Neposlali ji ani na konferenci do zahraničí, kam chtěla – prostě odmítali investovat do jejího profesního rozvoje. Nakonec odešla jinam, a pokud vím, tak za mnohem lepším.

Amálie: Na jednom pracovním pohovoru jsem se setkala s otázkou, zda plánuji mít děti. Slyšela jsem také už celou řadu příběhů žen, které různé formy diskriminace rovněž zažily.

Alexa: Setkala jsem se spíše s takovou implicitní diskriminací odvíjející se od neotřesitelné pozice výše postavených a titulovaných (většinou mužů), kteří i přes to, že mnohdy nedělají svou práci, mají své místo stále jisté. Kdežto my ostatní, přestože pracujeme třeba prokazatelněji, takové jistoty nemáme.

Xxx: Setkala, v minulém zaměstnání. Manipulace se smlouvami skrz mateřské a rodičovské, otevřené ptaní se na to, zda ženy plánují děti, nerovné pracovni podmínky podle toho, jestli žena bude odcházet na mateřskou.

Kristova noha: Taky jsem se s tím setkala, bohužel několikrát. Převážně ve feministických organizacích a od žen.

Hana G.: Po mně jednou chtěl kolega, abych si na veřejnou prezentaci naší firmy vzala sukni. Byla jsem jediná žena v kolektivu a zjevně chtěl přilákat klienty na můj vzhled.

Ema Mimomísu: Taky genderové nerovnosti rozhodně zažívám. Pracovala jsem například v týmu, ve kterém pracovní výkon podávaly ženy, zatímco muži „zaštiťovali” a brali příplatky za vedení, popřípadě měli příplatky za to, že mají vyšší akademickou hodnost. Pro mě jsou nejproblematičtější špatné pracovní úvazky a prekariát, kdy nemůžete dopředu pořádně nic plánovat, kloubit to pak s rodinou je opravdu umění. Připadám si jak žonglérka v cirkuse, která zároveň běží sprint přes překážky. A nějaký zaštiťovatel vám pak ještě řekne „…ale my jsme ti vyšli maximálně vstříc, že jsme ti umožnili pracovat i s dítětem. Mohli jsme tě přeci někým nahradit.“

Gedžitka: Všímám si toho, že ne vždy je v práci můj názor brán vážně.

Na jakou částku měsíčně bys ocenila práci, která je odvedená ve tvé domácnosti, a kdo tuhle práci dělá? 

Francesca: Ve dvoučlenné bezdětné domácnosti bych řekla tak 6 000 Kč čisté odměny. Dočasně toho dělám víc já (manžel má před velkou uzávěrkou), ale pak se srovnáme. Jinak se z toho zblázním.

Amálie: Hodně se to během roku mění, protože partner často pracuje v zahraničí. Když je pryč, řekla bych, že tak 44 hodin týdně věnuji péči o dceru, vaření pro ni, drobným nákupům a úklidu. Když je partner v ČR, dělíme si povinnosti rovným dílem, včetně péče o dceru. To potom těmito věcmi strávím tak 20 hodin týdně. Rozdíly jsou snad jen v tom, že on vaří pro nás všechny a více nakupuje jídlo a potřeby do domácnosti a já o něco více uklízím. Převedeno na peníze bych svou práci v domácnosti ocenila tak na 10 – 20 000 Kč měsíčně, což mě samotnou šokuje.

Alexa: Snažíme se s partnerkou střídat, ale já trávím víc času doma, čili větší břemeno přepadá na mne. Se vším všudy bych tuhle práci ohodnotila zhruba na 6 – 7 000 Kč čistého.

Kristova noha: U mě doma jsem to já, samozřejmě. Zvířata mi pomáhají vytvářet expozici pro následný úklid, což beru jako skvělou možnost, jak se naučit trpělivosti. Na druhou stranu to s úklidem nepřeháním. Ani se nebudu pokoušet to vyčíslit, myslím, že by mě to rozesmutnilo.

Ema Mimomísu: Platívala jsem si paní na vození kočárku, abych mohla pracovat na výzkumu během mateřské. Měsíčně mě to stálo kolem 5 000 Kč. Teď je na rodičáku partner, stará se o mladší dítě, zajišťuje taky nákupy jídla a většinu vaření. Úklid minimalizujeme. Já se snažím být po práci co nejvíc s dětmi a vymýšlím víkendový program. Někdy si říkáme, že je to vlastně taková střídavá péče. 

Gedžitka: Vím, proč je důležité péči finančně oceňovat, ale vlastně si myslím, že je to kvalita, která by měla být oceňována jinak než penězi, a mělo by jí být ve světě více. Osobně trávím péčí tak 10-15 hodin týdně, což bych ocenila tak na 10 000 Kč. Rozdělené to máme tak, že většinu věcí děláme společně (úklid, vaření, jeden dělá tuhle drobnost, druhý zase jinou). Na sobě ale pozoruji, že si víc všímám, co je potřeba udělat, víc plánuji, a třeba i více nakupuji jídlo a potřeby do domácnosti. Trochu mě to štve.

Hana G.: Práci v domácnosti si s přítelem dělíme půl na půl, jinak bych to ani nechtěla a netolerovala. Oba jsme celkem líní, takže moc neuklízíme, a naši společnou práci bych proto odhadla tak na 2 000 Kč. Oceňujeme, když se návštěva hlásí dopředu.

Šetříš si na důchod?

Hana G.: Ne, ale vím, že bych měla, protože ženy jsou chudobou ohroženy víc než muži. Tak snad brzo začnu.

Xxx: Já trochu.

Francesca: Taky trochu.

Gedžitka: Já taky trochu, ale zatím to žádná pecka není.

Amálie: Ne.

Alexa: Já ano.

Ema Mimomísu: Taky ano.

Kristova noha: Já ne. To už tady, zaplaťpánbůh, nebudu.

***

Foto: archiv redakce