Feminismus a veganství má smysl propojovat

Co mají společného veganství a feminismus? Na první pohled se možná zdá, že nic. Ve skutečnosti se ale tato dvě hnutí prolínají a má smysl je propojovat. V obou případech totiž můžeme mluvit o boji za společenskou rovnost. Ano – i v případě zvířat je třeba mluvit o společenské nerovnosti. Lidé jim totiž, podobně jako v mnoha případech ženám, určili podřízené postavení.

Průsečíkem feminismu a veganství (stejně jako dalších hnutí za rovnost marginalizovaných skupin) je proto snaha o odstranění hierarchie a nerovného postavení těch, kteří jsou považováni/y za „jiné, druhé“. Toto označení hraje v celém příběhu o společenských nerovnostech žen, zvířat i jiných marginalizovnaých skupin zásadní úlohu. Právě od jejich „jinakosti“ vůči tomu, co je bráno za normu a měřítko všech dalších identit, se odvíjí jejich podřízené postavení a útlak.

Jestliže se měřítkem ve společnosti ovládané muži stal normou bílý heterosexuální muž, pak ti, oproti nimž sám sebe vymezuje a kteří mu slouží k utvrzení nadřazeného postavení, jsou právě ti „jiní, druzí“. Organizování společnosti je tak postaveno na binaritách člověk/zvíře či muž/žena, kde zvíře a žena nemají stejnou hodnotu jako člověk, respektive muž. Jak píše Lynda Johnston ve své stati (Other) bodies and tourism studies: ti, kdo stojí na straně protikladu vůči měřítku, zkrátka nedosahují určitých „kvalit“, které naše měřítko má. Jsou vůči němu jaksi nedokonalé.

Vyzdvihování výjimečnosti lidství nadaného rozumem proto nevyhnutelně vedlo k podřízenosti zvířat, ale i žen a mnohých dalších. Rozum, jenž zvířata v tomto pojetí nedosahují, je totiž spojován především s muži, zatímco ženy jsou kvůli své schopnosti rodit děti spojovány zejména s emocionalitou, tělesností či přírodou. Rozum a tělo jsou stavěny do opozice, která slouží jako zdůvodnění toho, proč má člověk/muž nárok na využívání, zneužívání a podřizování si zvířat/žen.

Velkou moc má přitom ve spojitosti s přemýšlením a zacházením s „jinými, druhými“ jazyk. Svědčí o tom například to, že zvířecí pojmenování se používalo (a dodnes používá) ve válečných konfliktech pro obhajobu zabíjení, jak o tom hovoří Charles Patterson v knize Věčná Treblinka. Jestliže byli pro nacisty Židé jen prasata a pro Japonce Číňané mravenci, bylo možné je zabít bez výčitek svědomí. Těmto lidem byla odebrána identita a osobnost, stali se věcmi. Podobně i ženy a zvířata se často stávají objekty, se kterými je možné zacházet tak, jak je právě libo.

Jestliže o kusu svaloviny z krávy přemýšlíme a mluvíme jako o steaku a ne jako o něčím těle, je mnohem přijatelnější jej sníst. Příběh zvířete za tím, co máme na talíři, vidět nechceme, a máme proto v jazyce vytvořenou důmyslnou obranu. Ti, kdo nemají své já, svou vlastní identitu a rozum, jsou přece věcmi, a jako k takovým se k nim přistupuje. Máme právo je i zabít.

Jazyk tedy od sebe zvířata a části jejich těl v podobě masa na talíři oddělil. Už o nich nepřemýšlíme jako o něčem, co nejde oddělit. Průkopnice propojení feminismu a veganství Carol J. Adams ve svém díle Sexual Politics of Meat tento jev pojmenovala jako absentujícího referenta. Zkrátka uděláte z něčího těla věc, která už s bytostí, které patřilo, nemá nic společného.

O stejném oddělení se dá hovořit i u ženského těla. Pokud je běžným jevem zobrazování žen v reklamě nebo jiných médiích jako snadno a vždy dostupných objektů, vede to k jejich chápání jako primárně sexuálních objektů pro muže. Žena jako člověk se vytrácí, a místo toho se stává pouhým poprsím, nohama, pozadím. Pokud jsme v každodenní vnímání žen vystaveni/y zobrazování žen jako sexuálních objektů, a o ženách se v tomto smyslu píše a mluví, nelze se divit, že se ženy stávají objekty i v myšlení lidí. Je to součást běžné denní reality.

K následkům takového společenského pohlížení na ženy lze pak počítat i zlehčování sexuálního násilí nebo přesvědčení, že si za sexuální násilí mohou ženy tak trochu samy. Na ženské tělo se pohlíží jako na něco – dostupný objekt, který slouží jen k něčímu uspokojení. A odhalená část těla je jen ukazováním takového objektu a pozvánkou. A že takové smýšlení o obětech není ničím neobvyklým, ukazuje například loňský průzkum Amnesty International v České republice.

Osud zvířecích a ženských těl jako objektů se v jazyce navíc projevuje i v jiné souvislosti – v pojmenování jídel z částí zvířecích těl. Slovní hrátky se slovy jako prsíčka nebo stehýnka se sexuálním podtextem nejsou na jídelních lístcích restaurací nebo v reklamách na potraviny ničím neobvyklým. Zvířecí i ženská těla se tak stávají objektem vhodným ke konzumaci (v případě žen konzumaci symbolické), a to primárně ze strany mužů. Jídla z masa jsou chápána jako pro muže naprosto nezbytná.

Na propojování agend hnutí za práva zvířat a práva žen se v rámci feministického hnutí ale poukazuje i z jiných, podle mého názoru poněkud esencialistických důvodů. Některé směry ekofeminismu například vyzývají k propojení těchto agend kvůli schopnosti žen rodit, a tedy jejich větší spřízněnosti s přírodou, případně samicemi zvířat, které jsou pro svou reprodukční funkci opakovaně využívány v živočišném průmyslu při „výrobě“ mléka a vajec.

Ze svého pohledu však feminismus a veganství (spolu s bojem proti rasismu, xenofobii, homofobii nebo transfobii) chápu jako boje za odstranění společenských nerovností, které neexistují nikdy izolovaně. Naopak – jsou komplexně propojeny a mají své kořeny v hierarchickém a dualistickém pojetí světa. Proto je potřeba se v bojích za rovnost spojovat a snažit se o narovnání všech těchto vztahů společně. Protože jak píše Linda Vance ve své stati Ecofeminism and Wilderness, „…bez porozumění kontextu, z nějž problémy vznikají, nemáme kontext, v němž by mohly být vyřešeny. Řešení bez kontextu, … mají omezenou možnost úspěchu.“

***

Více o tématu najdete také na VeganFeministNetwork.com.

***