„Genderové otázky pro stát nejsou prioritou“ – rozhovor s Lali Shengelia

Lali Shengelia

Druhou ze stážistek, která díky NESEHNUTÍ v říjnu minulého roku navštívila Českou republiku, je Lali Shengelia z Gruzie (přečtěte si první rozhovor s Lucy Abdel Ahad).

Lali Pracuje pro Kulturně humanitární Fond Suchumi a během svého pobytu v ČR měla možnost navštívit řadu neziskových organizací. Účastnila se také praktických workshopů a konzultací s cílem zvýšení kompetencí pro občanskou participaci a rozvoj občanské společnosti.

Rozhovor s Lali vedla jedna z organizátorek stáže Irena Marková.

Lali, jak se vám líbilo v České republice? Jaký je z vašeho pohledu nevětší rozdíl mezí Českem a Gruzií?

Jak se může cítit člověk, který přijel do jedné z jeho vysněných zemí? Cítím se moc komfortně, jsem spokojená a plná dojmů… Za víc než tři týdny byla možnost poznat zdejší společnost, kulturu, historii i lidi… A všechno bylo. Nikdy nezapomenu na překrásné podzimní a pestré ulice Prahy a Brna, na krásné budovy, kostely, přírodu v předměstí, na setkání se zajímavými lidmi…

Velký rozdíl mezi našimi dvěma zeměmi jsem nezaznamenala, ale některé věcí stojí za zdůraznění: stabilita života v Česku; dodržování platných zákonů; zvláštní vztah k lidem s tělesným postižením; udržované budovy; kombinace starší a moderní architektury; pohodlná MHD – tramvaj a trolejbus (u nás v Gruzii už nejsou); bezplatné vzdělání (v Gruzii získávají grant na studium pouze ti studenti, které mají lepší výsledky na zkouškách). A co mě také překvapilo, je spolupráce státní správy a neziskových organizaci – podpora místních občanských iniciativ i zahraničních neziskových organizaci.

Navštívila jste několik ženských organizací – co jste si z těchto návštěv odnesla?

Byli jsme na návštěvě v hodně organizacích a inspirovalo mě, že ve vedoucích pozicích jsme potkali hned několik žen. Nezapomenu na Vlastu Stupkovou, zakladatelku organizace Asistence, která poskytuje podporu lidem s tělesným a kombinovaným postižením, aby mohli fungovat v normální společnosti pokud možno s minimálními omezeními. A dále na Pavlínu Žilkovou, kterou jsme navštívili v ekologickém centru Jezírko, což je podle mě skutečný ráj v blízkosti města.

Takové ženy mají pozitivní vliv na tisíce lidí a mění tento svět k lepšímu, jsou skvělé! Taky bych chtěla zdůraznit, jak mě oslovila práce organizace Fórum 50 %. Markéta Mottlová pro nás udělala skvělou prezentaci o aktuálních tématech, jako je rovné zastoupení žen a mužů v politice. Tato návštěva mi pomohla si uvědomit, že moje organizace Fond Suchumi se vyvíjí správným směrem, a děláme správné, i když malé kroky k rovnoprávnosti.

Doufám také, že bychom mohli naši spolupráci s ženami z Fóra 50 % dál rozvíjet prostřednictvím společných projektů. Máme totiž společné problémy: málo žen v politice (v Gruzii 11,6 %, v Česku 20 %), můžeme sdílet informace a zkušenosti a můžeme vyvíjet společné úsilí co se týče kvót a legislativních úprav. Také můžeme využít zkušenosti zemí, které jsou v oblasti genderové rovnosti mnohem dál.

To, čemu se ve vaší organizaci věnujete, je v Gruzii obvyklé?

Teď už ano, ale před 10 – 15 lety, když jsme s genderovými otázky teprve začínali, to bylo velmi neobvyklé. Když jsme mluvili o roli žen v mírových aktivitách, ironicky nás pojmenovávali holubicemi míru či efemerními ženami (Gruzie prošla v 90. letech 20. století několika válečnými konflikty, pozn. překl.).

Když jsme začali upozorňovat na problém násilí na ženách, většina lidí tvrdila, že si to vymýšlíme a že takový problém v Gruzii neexistuje. Dnes je již běžnou věcí, když se někdo těmto otázkám věnuje. Postupem času, díky aktivitě občanů, však začaly být genderové problémy brány vážně. Rok 2015 byl prezidentem Gruzie vyhlášen Rokem žen – rokem na ochranu práv žen a prevenci násilí v rodině.

S jakými výzvami se potkává gruzínská žena?

Za poslední dobu se změnilo více věcí. Byl přijat zákon o rovnoprávnosti a zákon proti násilí na ženách, byla zřízena oddělení pro prevenci násilí a na ochranu obětí, porody jsou teď bezplatné, na třetí a každé další dítě se poskytuje příspěvek, nově může jít každá žena na mateřskou dovolenou (dříve jen ty, které pracovaly), může na ni jít dokonce i manžel. Existuje všeobecné pojištění. Státní školky teď nejsou placené.

Ale výzev je stále hodně: máme málo žen v politice a ve velkém byznysu, a ve vedoucích pozicích obecně. Genderově podmíněné násilí je stále hlavním problémem – za poslední rok bylo zavražděno více než 20 žen. Existuje tu i vysoká migrace žen, následkem čehož je rostoucí počet neúplných rodin, což negativně působí zejména na děti. Genderové otázky ale stále nejsou pro stát prioritou.

A co gruzínští muži? Všímají si genderové nerovnosti?

Už ve 12. století řekl známý gruzínský básník Šota Rustaveli: „Děti lva jsou si navzájem rovny, ať už jsou lvicí nebo lvem.“ Jedná se o období královny Tamar (gruzínsky se říká – mepe). Znamená to rovnoprávnost.

V Gruzii muži rádi na čest žen připíjejí, ale ve skutečnosti pro zlepšení jejich životů dělají jen málo. Nesvěřují jim důležité pozice, nepodporují jejich rozvoj. Ale máme i skvělé výjimky – nedávno se jedna žena stala ministryní vzdělávání a vědy, jiná zase ministryní ekonomiky a zahraničních věcí. Poprvé v historii byla žena zvolena ministryní obrany. Proto můžeme v této otázce hovořit o pokroku.

A jak vláda podporuje ženy?

Vláda schvaluje nějaké zákony a nahlas tvrdí, že bojuje za rovnoprávnost. Ale pokud nenapomáhá postupu žen v politice, finančně nepodporuje ženské podnikání, neposkytuje granty pro rozvoj občanského sektoru, nepočítá v rozpočtu s podporou obětí genderově podmíněného násilí nebo vytvářením azylů či rehabilitačních center, nevytváří podmínky pro omezení nedobrovolné migrace žen, nepodporuje formování aktivní mládeže a tak dále, pak všechno zůstává jen na papíře. Bez reálné a finanční podpory.

Situace je taková, jaká je, ale ne všechno je úplně zlé – pomalu postupujeme ve směru pozitivních změn.

Jak na vás osobně působilo Česko?

Každopádně mě nadchlo. Inspiruji se z každého města, ve kterém jsem měla to štěstí pobývat.

A co mě inspiruje a co chci? Chci, aby všechny pozitivní věci, které existují v Česku, byly také u nás v Gruzii. Aby starší lidé měli úsměv na tváři, byli upravení a hezcí. Abychom se nebáli o své děti, o zdraví a budoucnost, a abychom cítili větší podporu státu. Aby bylo běžně na ulici vidět více lidí se zdravotním postižením – aby nemuseli být uzavřeni doma nebo v ústavech, ale mohli se volně přesouvat po městě díky přizpůsobené infrastruktuře, a mohli pracovat v sociálních kavárnách – takových příkladů bylo v Praze a Brně hodně.

Chtěla bych, aby se třídil odpad a byl znovu používán. V tomto směru už i u nás existuje určitý pokrok – starý papír se recykluje na knihy, ve městě Kutaisi jsou už průhledné kontejnery na plast. Ale je potřeba to více zdůrazňovat a vychovávat k tomu děti, jak jsme to viděli například v ekocentru Jezírko.

Jaké je vaše největší přání?

Nejvíc si přeji příznivou budoucnost pro svoji zemi – chci žit v klidné, stabilní zemi s odpovídajícími mzdami a důchody, a mít možnost cestovat. Chci získat možnost bydlet v Abcházii v přímořském městě Očamčira, odkud jsem byla před 22 lety nucena se odstěhovat. (V 90. letech byly z Abcházie násilně vyhnány statisíce Gruzínů a Gruzínek. Rodiny byly zpřetrhány a dodnes nemají možnost do své rodné země vstoupit. Pokud ukáží gruzínský pas, nebudou vpuštěni – v Abcházii je přítomna velmi silná protigruzínská propaganda, pozn. překl.)

Moje země má veškeré zdroje – přírodní, lidské, historické i intelektuální – pro to, aby náš stát byl jedním z těch lepších. Z takové země by neměli lidé utíkat, rodiny by měly moci žít v harmonii – bez nouze, v lásce a míru.

Moje přání představují takový řetěz. Až se naplní jedno, tak budou následovat i ostatní – hlavně, aby ve středu zájmu státu stál člověk, obyčejný občan: já, můj manžel, moje dvě dcery a syn, moje matka – každý se svými zvláštními potřebami. A pak se všechno obrátí k našemu dobru.

Jak to bylo řečeno v jedné komedii: „Když je mi dobře, pak tobě bude také dobře; když je tobě dobře, pak jemu také bude dobře. Vždyť „dobro“ má tendenci šířit se rychle jako viróza.“

***

Foto: Irena Marková