Jak se žije Romkám na suchumském nábřeží

Ženy na suchumském nábřeží. Foto: Lucie Čechovská

Překročit hranice mezi Gruzií a Abcházií pro mě bylo jako projít mlhou samotného Kavkazu. S každým krokem to byl větší skok do neznáma. S každou kontrolou ze strany gruzínských, abcházských, a nakonec ruských pohraničníků pak pocit radosti, že tou mlhou člověk skutečně projde až do druhého světa.

Abcházie je země uzamčená mezi Černým mořem, hřebenem Velkého Kavkazu, ostřížím okem Ruska a mlhou na přechodu Inguri, která kromě hrstky obchodujících Gruzínů žijících v Abcházii nepropouští mezi Gruzií a Abcházií zdá se nic. Tato země mě odtrhla od zbytku světa v první chvíli, kdy se čas zastavil i na mém mobilu: opuštěné a válkou poničené domy, města téměř bez lidí, a divoká krajina, v níž v jednom horizontu vedle sebe spatříte moře, palmy i zasněžené hřebeny hor.

To všechno prostupují silné osobní emoce, na nichž stojí abcházská infrastruktura více než na čemkoliv jiném. Nedokázala jsem si představit, za jakých podmínek a s jakým nasazením (a výsledky) dokáží někteří místní lidé bojovat za práva a uznání navzdory všem překážkám – jak už v praktické rovině, tak v myšlení společnosti. Spolu s početnou skupinou českých, arménských a ázerbajdžánských účastníků a účastnic jsme díky NESEHNUTÍ (které organizovalo výjezd za gruzínskými a abcházskými občanskými iniciativami) mohli poznat alespoň některé z nich.

Pátrání po genderové dynamice v místní romské komunitě začalo hned druhý den na nábřeží v hlavním městě Suchumi. Setkání s Mášou, ruskou Romkou, která na nábřeží vydělávala peníze žebráním, a Ljubou, krymskou Romkou, která věštila z karet, vyvolalo řadu otázek. Předpokládala jsem, že pokud zde některé organizace s romskou komunitou spolupracují, pak je to pravděpodobně skrze vzdělávání nebo práva romských žen. Jak na nábřeží, tak na místním trhu byly vidět prakticky pouze romské ženy s dětmi – prodávající, žebrající, věštící. Pokud by tedy nějaká organizace chtěla komunitu kontaktovat, pak by to probíhalo právě prostřednictvím těchto žen, které se do kontaktu s okolní společností dostávají nejvíce.

Během našeho pobytu v Abcházii jsme navštívili několik organizací, které se zabývají genderovou rovností, bojem proti domácímu násilí a změnami legislativy v oblasti práv žen. V žádné ale o místní romské komunitě (až na zmínky o žebrání, nezájmu a uzavřenosti) nic nevěděli – a jak se zdálo z několika rozhovorů, tak do momentu, než jsem se zeptala, je ani nenapadlo, že by to bylo vůbec téma k diskuzi.

Abcházie je sama o sobě uzamčeným světem vlastního časoprostoru, v němž mi i týden pobytu stačil k tomu, abych mu propadla. Když jsem v místních organizacích odpovědi na své otázky stále nedostávala, věděla jsem, že se budu muset ponořit ještě hlouběji. Do světa, který už v tak dost izolované společnosti vytváří svou vlastní realitu. Rozhodla jsem se proto najít Mášu a udělat s ní rozhovor o jejím životě romské ženy na nábřeží v Suchumi.

S fotkou Máši ve foťáku a s pomocí překladů do ruštiny od Ljubov, běloruské účastnice našeho výjezdu, jsem se vydala na místní trh. Hned na jeho začátku postávala skupina romských žen obklopená dětmi, které prodávaly různé kusy oblečení. S lámanou romštinou jsem oslovila ženu sedící u hromady barevných látek.

Údiv, že na ni cizinka mluví romsky, zapříčinil shluk dalších asi osmi žen. Většina z nich žije v Suchumi, a přes hranice do ruského Krasnodarského kraje jezdí pro různé zboží, aby ho prodaly na místním trhu. Ačkoliv to byla skupina Romek různorodá jak původem (Moldavsko, Rusko, Krym), tak nábožensky (křesťanky, muslimky), společně obchodovaly na trhu, přičemž jedna z nich držela kasu a nekompromisně smlouvala o ceně látek ve prospěch celé skupiny.

Mášu jsme našly na nábřeží. Omlouvala se, že musí vydělávat a nemá čas. Byla těhotná a její muž hlídal další desetiměsíční dítě doma. Nabídla jsem jí za rozhovor aspoň nějaké peníze. I když jsme se schovaly do ústraní, hned po první větě k nám přišly další dvě ženy: Latvina se vdala ve čtrnácti letech v Krasnodaru. Po dvou letech musela odejít, protože ji rodina manžela nepřijala.  Opustila ho i s rok a půl starou dcerou a se svou matkou odcestovala do Suchumi. I když ji manžel stále přemlouvá, vrátit se nechce, protože se v jeho rodině necítí bezpečně.

Druhá žena, Latvinina matka, právě dověštila z ruky jednomu z mužů na nábřeží a začala mi povídat o tom, jak ji unesli z její vlastní svatby v Srbsku, protože si ji vybral jiný muž. Přes Rusko se nakonec dostala až do Abcházie. Máša mezitím zmizela vydělávat další peníze. A jelikož se právě na nábřeží objevil svatební průvod, musely zpět do práce i Latvina se svou matkou.

Mášu jsme potom potkaly ještě na konci nábřeží, a i když se mi nepodařilo udělat rozhovor tak, jak jsem si naplánovala, vtiskla jsem jí do ruky slíbené peníze a popřála hodně štěstí v životě.

Máša, Latvina, kartářka Ljuba. Tato skupina žen na trhu pro mě byla opět příkladem toho, s jakým nasazením a v jakých podmínkách se dá bojovat za přežití a přijímat zodpovědnost i za životy druhých – romská komunita v Abcházii je v kontextu toho, co je nutné společensky řešit, vnímaná až na posledním místě. Mnohem početnější jsou komunity Gruzínů a Arménů, a mnohem palčivější jsou problémy, které i po více jak dvaceti letech od konce ozbrojeného konfliktu mezi Gruzií a Abcházií vyvěrají ze stále otevřené rány.

Na jedné straně to nutí romskou komunitu vytvářet si vlastní systém přežití, který, jak se zdá, udržují v chodu hlavně ženy starající se společně jak o výdělek, tak výchovu dětí. Na druhé straně to na tyto ženy vyvíjí mnohem větší tlak – musí dokázat ustát svou existenci a různé způsoby obživy. Současně musí neustále ustávat každodenní realitu vlastní komunity, v níž je jen pramálo prostoru pro jejich individuální potřeby.

V tomto paradoxním světě pro mě vzájemná ochota sdílet aspoň střípky z našich osobní životů na nábřeží v Suchumi znamenala cennou zkušenost a poznání, že navzdory vzdálenosti našich světů (ve všech myslitelných směrech) se při vzájemné úctě a respektu dá najít cesta, jak začít komunikovat.

Doufám, že toto mé poznání znamená i pro romské ženy na nábřeží v Suchumi malou šanci vidět, že občasné překročení rámce kolektivního života a ochota sdílet svůj osobní příběh může být cestou, jak vykročit směrem k uznání vlastní existence – a možná i svých lidských práv před okolním světem.

***

Abcházie je zemí ležící na kavkazském pobřeží Černého moře. Nezávislost Abcházie uznalo pouze několik zemí, mezi nimiž Rusko hraje významnou roli i v rámci vnitřní politiky Abcházie. Ze strany Gruzie je Abcházie vnímaná stále jako součást gruzínského území. Válka mezi Abcházií a Gruzií v letech 1992-1993 zasáhla život mnoha etnických skupin včetně té romské. Několik romských komunit totiž žilo v suchumských oblastech, které byly přímo zasaženy ozbrojeným konfliktem. Během války byli romští muži gruzínskými složkami nuceni k vojenské službě. Ti, co odmítli, byli zbiti a bylo jim vyhrožováno smrtí pro celou jejich rodinu. Pro mnohé z nich bylo jedinou šancí uprchnout z domova. Ti, co zůstali, podstupovali opakované násilí ze strany gruzínských vojáků. Někteří byli zastřeleni nebo umučeni. Romové byli rovněž často vyřazováni z přídělů potravin, kdy upřednostňováni byli etničtí Abcházci. Po válce muselo mnoho romských dětí, které dříve v Abcházii chodily do školy, začít pomáhat vydělávat peníze. Romové, stejně jako ostatní abcházští muži ve věku od 16 do 60 let, nemohli na základě omezení vydaném Ruskem vstoupit na ruské území. Proto se o obživu začaly starat ženy a dětí mladší 16 let. V Abcházii, stejně jako v Gruzii, mají Romové problémy získat identifikační dokumenty, které by jim zajišťovaly přístup k lékařské či sociálním službám. Více zde.