„Je třeba rozšiřovat hranice chlapectví a dívkovství“

Česká společnost začíná být na sexismus ve veřejném prostoru čím dál citlivější – a to je dobře. Dokladem toho, že sexistické výroky v médiích nebo oslovování v generickém maskulinu jsou i u nás už vnímány jako téma, je například soutěž Kyselá a Zlatá žába, o jejíchž výsledcích se letos nepsalo jen u nás, ale dokonce i v zahraničních médiích.

Jako učitelka na prvním stupni ZŠ se taky aktivně zajímám o to, jak je ve škole reflektováno téma genderově korektního jazyka a vyjadřování – a vedle vyučování se věnuji i lektorování a diskuzím s vyučujícími na téma genderové citlivosti v pedagogickém procesu.

Často se však setkávám s názorem, že jsou ve školství palčivější problémy, než oslovování dívek generickým maskulinem nebo okřiknutí kluka, aby „neřval jako baba.“ To, zda se dětem ve škole daří být úspěšnými žáky a žákyněmi, zda mají uspokojivé vztahy s ostatními dětmi, zda je učení baví a mají pocit, že ve škole je to „fér,“  však do velké míry závisí i na tom, jak s nimi komunikujeme, a zda v jazyce vyjadřujeme stejný respekt k oběma pohlavím.

Příklady genderové zatíženosti ve výukových materiálech a ve školní komunikaci obecně, které osobně pozoruji, se do velké míry shodují s tím, na co upozorňují české i zahraniční výzkumy genderu ve škole: chlapci se v průměru více než dívky podílí na komunikaci s vyučujícími (ať už jde o aktivní zapojení chlapců nebo naopak jejich napomínání vyučujícími z důvodů nekázně), dívky se pak méně často než chlapci hlásí o slovo, aby prezentovaly svou práci před ostatními. Vyučující mají tendenci klást dívkám odlišný typ otázek než chlapcům, dávat jim kratší čas na odpovědi, jinak posuzovat jejich výkony (např. chlapce častěji spojují s logickým myšlením, zatímco u dívek očekávají častěji pamětné učení a jejich úspěch tím pádem častěji hodnotí jako “nadřený”). Vyučující svá rozdílná očekávání ospravedlňují vrozenými dispozicemi dívek a chlapců, přírodou nebo geny.

Jejich pozornosti však uniká otázka, do jaké míry za případné odlišnosti v chování a výkonech dívek a chlapců může stereotypní socializace, kdy jednoduše tak dlouho s chlapci a dívkami zacházíme odlišně, kupujeme jim jiné hračky, oblékáme je do jiných barev a oceňujeme je za jiné dovednosti, až některé dívky a někteří chlapci skutečně začnou tyto odlišnosti vykazovat. Říká se tomu sebenaplňující proroctví.

Na několika ukázkách z Deníku citlivky, jak jsem své zápisky ze školních pozorování nazvala, se pokusím ukázat, že gender hraje roli v tom, kdo a jak se zapojuje do výuky – a také že genderově korektní komunikace s dětmi ve škole rozvíjí kritické myšlení, podporuje argumentační schopnosti všech dětí a pozitivně motivuje dívky, aby se více zapojovaly do výuky.

10. října 2014

Ve třídě jsou jako první Jáchym a Hanka. Přestože jsou oba stejně kompetentní k napsání ranního dopisu pro ostatní, požádám automaticky Hanku, aby mi pomohla. Vím, že je hodná a pomoc mi neodmítne. Vyžaduji od dívky poslušnost, zatímco u Jáchyma očekávám, že bude argumentovat svým volným časem a psaní dopisu odmítne. Jak často se mi to stává? Jaký signál vysílám k chlapcům, pokud skutečně častěji žádám o pomoc dívky? A jaký signál je to pro dívky, pokud si všímají, že mají o přestávkách méně volného času?

6. ledna 2015

Mám dozor v tělocvičně. Při míčové hře pozoruji Alexe a Johanu. Najednou se přistihnu, jak si v duchu říkám: „Johana hází na holku dost slušně.“ Naopak Alex vůbec neumí chytat, dokonce před chvílí zapištěl a uskočil před míčem. Dlouhou dobu jsem to ale neviděla, protože jsem měla tendenci „vidět“ to, co „vím,“ nikoliv to, co se před mýma očima skutečně odehrávalo. Obecně se předpokládá, že kluci jsou přece na sporty dobří a dívkám to naopak moc nejde. Nehodnotila jsem konkrétní výkon konkrétních dětí, ale poměřovala jsem jejich chování s obecně předpokládanou normou, která je genderově stereotypní.

8. ledna 2015

Učíme se vzory podstatných jmen rodu mužského. Jáchym okamžitě vznáší otázku: „Proč jsou to zrovna tato slova?“ Srovnáváme ženské vzory (žena, růže, píseň, kost) i ty mužské  (pán, muž, předseda, soudce, hrad, stroj) a Jáchym komentuje: „Ty mužský vzory se mi líbí.“ Tonda se směje, že je předseda a dělá na ostatní děti ve třídě ramena. Simona si všímá: „Ty ženské vzory jsou takové jemné a ty mužské takové důležité.“ Jsou to sice gramatické kategorie, ale zároveň jsou genderované.

16. ledna 2015

Dnes se pokusím s dětmi o jednu aktivitu, kterou vymyslela genderová lingvistka Jana Valdrová. Rozdávám dětem papírky, na nichž je celkem deset vět a jedna otázka: Kdo vyslovuje tyto věty?

1.    Jako obyvatel Prahy mám právo parkovat tu bezplatně.

2.    Jsem distributor tohoto filmu.

3.    Já jsem tady jako zástupce tělesně postižených.

4.    Jsem velký milovník kávy.

5.    Jsem podnikatel, ale žádný milionář.

6.    Jako plastický chirurg tu problematiku dobře znám.

7.    Jako volič cítím únavu, nechci žádné předčasné volby.

8.    Jako občan to nechápu.

9.   Chci vám říci za sebe jako za úředníka, že…

10.  Jako lékař z terénu musím…

Děti mají za úkol vymyslet k jednotlivým větám vtipné jméno člověka, který je mohl vyslovovat. Cílem aktivity je poukázat na to, že za generickým maskulinem máme tendenci vidět spíše muže. Tento předpoklad se potvrzuje. Děti ke všem větám přiřazují pouze mužská jména.

Pointou tohoto cvičení je to, že všechny věty řekly skutečné ženy, jejichž výroky v médiích zaznamenala Jana Valdrová. Pokud ženy nebudou používat ženský rod, když o sobě hovoří, stávají se neviditelnými. Na děti to velmi silně zapůsobilo. Hned po vyučování za mnou přišly Johana s Hankou, že si všímají dívek z páté třídy, které o sobě hovoří v mužském rodě. Když je na to upozornily, páťačky se ohradily, že „je to přece úplně stejné, tak o co vám jde?“

20. ledna 2015

V učebnici procvičujeme gramatiku na příkladu cvičení, v němž je použit pouze mužský rod. Simona poznamenává: „Tam není ani jedna holka, paní učitelko.“

11. února 2015

Opět mám dozor v tělocvičně. Alex se najednou rozplakal, protože ho někdo při hře trefil míčem do hlavy. Projevuji velký soucit, stejně jako děti kolem Alexe. Pomyslím si: „To ho muselo strašně bolet, když takhle pláče.“ Když takto občas pláče Simona, křehce působící blondýnka s brýlemi a „nesportovním“ vystupováním, vysvětluji si to tím, že je přecitlivělá. Nepříjemně se mě dotýká, že sama sebe přistihuji při tak typicky odlišném hodnocení.

2. dubna 2015

Ráno na mě před kabinetem čeká Hanka, aby mi vyprávěla, co se jí stalo. Večer se prý ptala maminky, jak se přesně jmenuje její povolání. Maminka jí odpověděla: „Koordinátor péče o pacienty po transplantaci ledviny.“ Hanka jí na to prý se zdviženým obočím řekla: „To teda nejsi! Jsi přece žena, maminko. Takže jsi koordinátorka!“

Chvíli po začátku první hodiny do třídy vchází Alex. Omlouvá se, že byl u doktorky. Pak mě požádá, aby nám mohl něco říct. Když stáli před chvílí před dveřmi školy, maminka mu prý připomínala, aby se mi omluvil, že byl u doktora. Alex jí na to prý řekl: „To není pravda, vždyť to byla doktorka!“

4. května 2015

Místo klasické učitelské věty: „Potřebuju dva silné hochy!“ dětem oznamuju: „Potřebuju někoho silného!“ Hlásí se Eva a Hanka.

18. května 2015

Blíží se projekt Dopravní výchovy. Spočívá v tom, že děti pojedou na kolech na blízké dopravní hřiště, a tam absolvují dopravní testy. Pokud zkoušky úspěšně složí, dostanou Průkaz cyklisty. Několik páťáků nám ukazuje své průkazy. Dívky jsou zaražené a poukazují na to, že tam je pouze mužský rod. Diskutujeme, zda máme možnost s tím něco udělat. Děti to chtějí alespoň zkusit. Vytáčíme telefon na organizátorku zkoušek a zjišťujeme, zda by bylo možné, aby dívky z naší třídy obdržely Průkaz cyklistky nebo zda by všichni mohli dostat Cyklistický průkaz. Paní koordinátorka vysvětluje, že jde o předtištěné kartičky z Ministerstva dopravy a ona s tím již nemůže nic dělat.

Na internetu vyhledáme jméno ředitele Besipu a děti se rozhodnou napsat mu dopis.

19. května 2015

Dopis žákyně řediteli Besipu:

11. června 2015

Reakce ředitele Besipu na dopisy dětí:

A nyní už mimo Deník – vzpomenete si, kolikrát jste zažili, jak se člověk oslovující skupinu žen “Milé kolegyně/studentky/dámy” omluvil, jakmile si všiml, že v davu je také jeden muž? Málokdy to však zažijeme naopak, že by se zvedly ženy v sále a odmítly oslovení v generickém maskulinu, když mezi nimi není ani jeden muž. Ale časy se mění, jak koneckonců vidíme i na výše uvedených ukázkách.

V Deníku citlivky nabízím vyučujícím návod, jak začít s respektujícím přístupem k oběma pohlavím. Jedna ze strategií vybízí k tomu, abychom společně s dětmi rozšiřovali hranice toho, co považujeme za “normální” chlapectví a dívkovství.

Genderová citlivost nespočívá v tom, že někomu něco nutíme, ale naopak v tom, že pomocí genderově korektního jazyka a respektující komunikace všem umožňujeme, aby pro sebe mohli svobodně volit, co jim je blízké, co je baví a v čem jsou dobří – nehledě na to, zda to společnost vnímá jako typicky klučičí nebo typicky holčičí oblasti zájmu.

A že jste nikdy neslyšeli pojem dívkovství? Já také ne, proto jsem si ho vymyslela. Všimla jsem si totiž, že teprve když něco pojmenujeme, stává se to pro nás viditelným. A pro mě jako pro učitelku je důležité jasně vnímat potřeby všech dětí, se kterými se ve třídě setkávám.

***

Pozn. autorky: V Deníku citlivky jsou jména dětí změněna z důvodu ochrany soukromí.

Foto: archiv autorky