Kreativní hlasy žen: migrace optikou genderu a umění

Odmítám zneužívání tématu ženských práv a násilí na ženách k vzbuzování nenávisti vůči příchozím.

Evi jsem potkala v malé brněnské kavárně, Anita mě pozvala k sobě domů. Jedna přijela do Česka ze Sýrie, druhá z Tunisu. Ochotné sdílet své životní příběhy, které jsme se rozhodly sbírat mezi ženami se zkušeností migrace. Proč odešly ze svých domovů, co na cestě prožily a jak se jim žije v nových zemích? Jaký je skutečný hlas žen, o kterých se v médiích hovoří jako o utlačovaných, pokud k nám přicházejí z arabských zemí, nebo jako o ohrožených, pokud jsou to ty tzv. naše ženy, na něž se podle médií řítí masa mužů migrantů? Protože v mediálním obraze ženy mezi lidmi, kteří migrují, neexistují, a nebo jsou němé.

„Jednoho dne jsem přišla domů, schoulila se do kouta a nebyla schopná dojít si ani na záchod,“ řekla mi Evi v koutku arabské čajovny. Zachvátil ji panický atak. Strach, že ji pošlou zpátky do Sýrie, kde zuří válka, a vina, že opustila svého bratra, se v ní mísily už od jejího příjezdu do České republiky. Odjela za studiem, odhodlaná najít prostor, kde bude moct naplňovat všechna svá práva. Lidská, ženská, světoobčanská. „Pro ženu jako já bylo těžké tam žít. Byla jsem příliš velká rebelka na to, abych tam mohla zůstat.“

Anita mě přivítala se synem v náručí. „Víš, už od malička jsem měla velké sny. Chtěla jsem odejít z vesnice, prozkoumat svět. A protože rodiče chtěli, abych zůstala blízko vesnice, rozhodla jsem se zfalšovat podpis svého otce a přihlásit se na univerzitu do hlavního města.“ Odtud Anita putovala pracovat do Turecka, až přišla nabídka z České republiky. „Domů jsem se ozvala až z Brna. Rodiče se na mě velmi zlobili, protože jsem jim slíbila, že odjedu jen na stáž do Turecka a pak se usadím, najdu si manžela a práci doma. Ale moje sny byly tehdy úplně odlišné od toho, co ode mě rodiče očekávali.“

Odmítám zneužívání tématu ženských práv a násilí na ženách k zakrývání skutečných problémů, kterým ženy v české společnosti čelí.

Mari jsem potkala před šesti lety. Zaskakovala tehdy na sekretariátu jednoho muzea za nemocenskou, a jako čerstvá absolventka střední ekonomické školy si hledala práci v oboru. Chtěla se rozvíjet v tom, co studovala a co ji současně bavilo. Nakonec odešla do Británie, protože nenašla práci ani v oboru, ani s ohledem na to, aby se solidně uživila. Jako Romka, která v Británii svým etnickým původem nikoho neiritovala, začala budovat nový život. Od začátku, ale s perspektivou, že její dovednosti a pracovní úsilí jsou tím hlavním měřítkem hodnocení pro kariérní postup. „Když jsem přijela do Anglie, byla jsem prostě člověkem – ne cigánkou, prostě člověkem. Doma jsem se nechtěla s nikým bavit, protože jsem vlastně byla strašně zmatená. Nepatřila jsem nikam.“

„Byla jsem psychicky týraná svým manželem, dokud jsem nedostala prostor si to vůbec uvědomit,“ řekla mi Sára ve vlaku do Pécse. Jako účastnice tréninku pro posílení hlasu a role žen v komunitách je Sára současně jedna z těch, které v romské komunitě našly cestu ze složité situace domácího násilí. „Díky ženské skupině jsem si uvědomila, co se se mnou děje. A už nikdy nenechám nikoho, aby mě stavěl do latě, aby mi říkal, co, kdy a jak mám dělat.“ Snaha předat svou zkušenost dál ji dovedla na setkání žen s různými příběhy napříč Českem, Slovenskem, Polskem a Maďarskem. „Když vidím, čemu čelí ženy ze Sýrie, když utíkají před válkou, čím si prochází ty, které do Evropy přicházejí za lepším životem a naráží na nenávist a nepřijetí, dává mi to sílu. Našla jsem znovu motivaci bojovat za své děti, za romské ženy v naší skupině, za sebe.“

Odmítám zneužívání tématu ženských práv a násilí na ženách k zamykání bran, stavění plotů a zdí na hranicích našich světů. 

Po první dnu setkání Creative Voices of Women, zaměřeného na komunitní umění a rozvoj, jsem ztratila veškeré obavy, že budeme čelit jazykovým a kulturním bariérám. Jsem jedna z 24 žen, které se přijely do maďarské Pécse učit využívat umění při prosazování svých práv. Žen, které přijely sdílet své příběhy o tom, čemu jako ženy čelí, a jak jako ženy posouvají své komunity kupředu.

V jednom rohu místnosti vidím, jak se uprchlice z Eritrei a romské ženy z České republiky snaží komunikovat o ženské obřízce. V druhém koutu spolu tvoří transparent pro veřejnou akci syrská uprchlice a polská aktivistka.

Stojím uprostřed místnosti obklopená malbami a kolážemi obličejů žen, které jsou z jiných konců světa, ať už geograficky nebo symbolicky. Spojuje je jejich současný život v zemích Visegradu, a jejich touha nezůstat němá, neviditelná, bez možnosti ovlivnit svoji budoudnocst i budoucnost komunity, ze které pochází. Každý z těchto obličejů je vyplněn obrazy, které reprezentují identity těchto žen. Na jedné straně spokojený rodinný život, láska a partnerství zabalené do svobody vlastního rozhodnutí o tom, kdy, kde a s kým se to stane. Na druhé straně nezávislost vyjádřená různými útržky z cest kolem světa, a obklopená hodnotou vlastní užitečnosti pro okolní společnost. Umění umožnilo různým ženám komunikovat mezi sebou způsobem, ve kterém je svět prostorem pro všechny naše identity.

Protože jeden svět není něco, co našimi životy budujeme – je to základní fakt, ze kterého naše životy vychází. A pokud na to někdo zapomněl, tak otázka ženských práv je dobrým způsobem, jak si tuto realitu připomenout.

***

Text vychází s podporou International Visegrad Fund v rámci projektu Migrace optikou genderu a umění.

Foto: archiv autorky