„Narození dcery je v Arménii smutná událost“ – rozhovor s Lucy Abdel Ahad

Lucie Abdel Ahad. Foto: Irena Marková
Lucy Abdel Ahad

Brněnská organizace NESEHNUTÍ loni v říjnu zorganizovala stáž v českých neziskových organizacích pro představitelky a představitele nevládního sektoru z jižního Kavkazu. Byla mezi nimi i Lucy Abdel AhadWomen’s Resource Center Armenia – organizace, která se zaměřuje na změnu arménské legislativy (nejen) v oblasti domácího a sexuálního násilí.

O místním ženskoprávním aktivismu si s ní povídala Irena Marková, jedna z organizátorek stáže.

Lucy, na co se zaměřuje vaše organizace?

Pracuji jako dobrovolnice v organizaci Women‘s Resource Center of Armenia (WRCA). Naším hlavním cílem je podporovat ženy a poskytovat jim vzdělání, aby se mohly aktivně zapojit do občanské společnosti. Na dobrovolnické bázi funguje i naše horká linka a krizové centrum pro oběti sexuálního násilí, které poskytují bezplatné telefonní nebo individuální poradenství. Oběti rovněž doprovázíme do zdravotních, právních a dalších zařízení.

Proč a kdy jste se rozhodla stát se dobrovolnicí v této organizaci?

U WRCA jsem začala pracovat v září. Byla jsem sexuálně zneužita a trpěla jsem. Každý den byl neúspěch a neviděla jsem důvod, proč bych měla žít dál, dokud jsem nepochopila, že potřebuji odbornou pomoc. Vydala jsem se na pobočku WRCA, kde mě uvítali s úsměvem a okamžitě mi poskytli bezplatnou psychologickou podporu. Poté jsem se rozhodla angažovat se v oblasti ženských práv, takže od té doby dobrovolničím a každý den se o svých právech dozvídám něco nového.

Jaká je tedy situace v oblasti ženských práv v Arménii?

Když se v Arménii narodí dívka, je to pro její rodinu velice smutná událost. V arménské společnosti hraje žena roli hospodyně, která by měla poslouchat svého manžela, takže se opravdu nepodílí aktivně na politice nebo na rozhodování. Arménky čelí mnoha problémům, jako jsou například nerovnost pohlaví nebo domácí násilí. To je vnímáno jako soukromá rodinná záležitost, a dosud neexistuje žádný zákon o domácím násilí. Zároveň však existují informace, že během letošního roku bylo zavražděno 7 žen v důsledku domácího násilí, což podtrhuje nezbytnost přijetí takového zákona.

Vy ale vlastně pocházíte z Libanonu. Můžete porovnat situaci žen v Libanonu, Arménii a v České republice?

Jak už jsem říkala – domácí násilí a nedostatečná legislativa v této oblasti jsou největšími problémy, kterým ženy v Arménii čelí. Libanon má 15 různých zákonů podobných občanskému zákoníku v ČR, a ty upravují např. i náboženství, ale žádný typ občanského zákoníku se netýká otázek, jako je rozvod, vlastnická práva nebo péče o děti. Na dodržování těchto zákonů dohlíží náboženské soudy a často vydávají rozhodnutí, která porušují lidská práva žen. Česká republika přijala právní předpisy týkající se domácího násilí. Myslím si, že ženy v České republice jsou díky těmto zákonům lépe chráněny před domácím násilím než ženy v Arménii nebo v Libanonu.

Během vaší studijní cesty v ČR jste navštívila také Greenpeace. Bylo to pro vás zajímavé z hlediska vaší práce ve WRCA?

V rámci WRCA jsme založily mírový klub, protože si věříme, že ženy mohou mít velký vliv a významnou roli při řešení konfliktů a při nastolování míru. Během návštěvy Greenpeace jsme se věnovali zejména otázkám životního prostředí a já si myslím, že životní prostředí a mír spolu úzce souvisí. Ženy sehrály při vzniku Greenpeace důležitou roli a nadále se podílejí na důležitých krocích proti ekologické nespravedlnosti.

Narazila jste v ČR na něco, co vás opravdu hodně překvapilo?

Překvapila mě otevřenost české společnosti. Být členkou LGBT komunity je v mojí zemi něco jako hřích a slova jako gay nebo lesba jsou bohužel stále tabu. V České republice jsme mohli mluvit nahlas a vyjadřovat se svobodně, bavili jsme se o tématu LGBT třeba i v hromadné dopravě. V mojí zemi je tohle téma opravdu tabu, ale tady se na nás nikdo ošklivě nedíval.

Co jste si přinesla domů jako ten úplně nejsilnější pocit?

Domů si vezu motivaci – to je ten nejsilnější pocit, který může změnit váš život, pomůže vám to být aktivní a stavět se pozitivně k překážkám a k problémům, na které narazíte. Dává vám to sílu postavit se nelidskosti, radikalismu a nerovnostem, se kterými jsme konfrontováni v každodenním životě.

***

Foto: Irena Marková