“Neshody nás jako feministické aktivistky posouvají kupředu”

Zleva: Priya Kvam a Devon Haynes. Foto: Archiv autorky

Ve Washingtonu D.C. vychází jednou týdně grassrootový feministický newsletter Women’s Wire. Za jeho vznikem stojí Devon Haynes, která ho začala posílat pár známým v červenci 2016. Devon, rozohněná po lednovém pochodu žen, brzy spojila síly s Priyou Kvam, kterou potkala na aktivistickém dýchánku. Jejich newsletter dnes obsahuje úctyhodný výčet nejnovějších zpráv z oblasti politiky, kultury, médií, zdraví, vzdělání, sportu, IT aj., a široký záběr aktuálních pracovních a dobrovolnických příležitostí i nadcházejících akcí.

Pro mnohé v okolí se v době, kdy každý týden přináší ještě horší zprávy než ten předchozí, tento jednoduchý, ale objemný středeční email stal primárním zdrojem feministických zpráv a základním aktivistickým rozcestníkem.

Rozhodla jsem se proto s Devon a Priyou popovídat o jejich osobních pojetích feminismu, o rozporech ve feministickém hnutí, a o jejich nadějích do budoucna.

Devon, Priyo – jak žijete svůj feminismus?

Priya: Vyrostla jsem ve feministické domácnosti. Na mojí dívčí střední škole jsem založila ženskoprávní výbor, i když hodně lidí mělo pocit, že už těch ženskoprávních věcí máme nějak moc (smích). Já přesto chtěla feministickou optikou nahlížet na hudbu, umění, ženy v armádě… Na vysoké škole jsem si od feministického aktivismu dala menší pauzu. Od té doby praktikuju feminismus formou (jak tomu ráda říkám) myšlenkového aktivismu, a pracovala jsem v několika různých feministických organizací. Ráda se seznamuju a komunikuju s dalšími feministkami – baví mě budování feministické komunity.

Devon: Já vyrostla v celkem progresivní rodině, ale nikdo doma nemluvil přímo o feminismu – nebo to tak aspoň nenazýval. Vždycky jsem byla divoké, nezávislé dítě, a moji rodiče mě podporovali v bourání bariér – což si myslím, že k feminismu patří. Na vysoké jsem žádné feministické kurzy nenavštěvovala, ale do feministického aktivismu jsem se ponořila v době, kdy jsem spolupracovala s Girls on the Run (což je nezávodní běžecký program pro dívky na základních školách) a viděla, jaké sebevědomí jim to dává. Později jsem pracovala pro Nadaci OSN a potkala spoustu úžasných feministek. Taky mě hodně baví propojovat lidi s různými kauzami, a to je i cíl našeho newsletteru. Řekla bych proto, že můj osobní feminismus se skládá z politiky, aktivismu a komunity.

Jaké feministické téma vás momentálně nejvíc pálí?

Devon: Mám pocit, že v současnosti je před námi tolik témat, o které je skoro nutnost se zajímat! Pro mě osobně jsou to ale momentálně reprodukční práva. Vím, že je to taková dost nudná a neutrální odpověď, ale myslím si, že právo ženy rozhodovat o svém těle a životě je opravdu základ. Vidět, jak Trumpova vláda tato práva lidem postupně odebírá, je naprosto alarmující.

Priya: Souhlasím s Devon, že tohle je opravdu klíčové téma. Mě osobně navíc hodně zajímají témata kolem diverzity, rasy, inkluze, a nestereotypního zobrazování. Na světě existuje tolik stereotypů, že pro lidi z minorit je opravdy hrozně důležité být vidět a slyšet.

Každý den mě to táhne trochu jiným směrem, ale touha po viditelnosti a zastoupení v politice pro minority je něco, co mě zajímá opravdu dlouhodobě. I proto se do našeho newsletteru snažíme pravidelně zahrnovat témata a zprávy, které na jiných feministických webech nebo v alternativních médiích třeba tolik nejsou.

Máte pocit, že nějaký z vašich osobních názorů (který se může, ale nemusí přímo týkat feminismu) vaším okolím není přijímaný?

Priya: Hmm… Nedávno jsem se bavila o těhotenství a porodech s kolegyní, která zastává takový ten přirozený model, kdy porod je proces, během nějž by žena měla být nadšená, a cítit se přirozeně sebevědomá a silná. Já zastávám názor, který bude mnohými asi považován za kontroverzní – myslím si, že přirozený porod je trochu moc romantizovaný.

Já si práce porodních asistentek a dul vážím, a myslím si, že je důležité, aby si každá žena zvolila cestu, která jí vyhovuje – ale mám zároveň pocit, že ženy, které chtějí rodit v porodnici nebo si zvolí epidurál, jsou mnohými odsuzovány. Můj osobní názor je, že když existuje způsob, jak porod udělat pro ženu jednodušším, tak proč ne? Podle mě bychom ženy neměly do ničeho nutit – a nemám ráda, když někteří říkají, že přirozený porod je ta jediná správná cesta. Možnost svobodně se rozhodovat během porodu i po něm je podle mě součástí reprodukčních práv.

Devon: Respekt! No, mě osobně napadá jedna věc, a to je newsletter theSkimm, který tu vychází každý den. Je to takový výtah z nejdůležitějších zpráv. Předpokládám, že jeho účelem je zpřístupnit zprávy lidem, kteří nemají čas konzumovat množství různých médií, ale osobně mi přijde, že ve své jednoduchosti zachází až příliš daleko. Myslím si, že existuje způsob, jak lidem podávat informace bez přílišného zjednodušování. Lidi jsou chytřejší, než si myslíme… theSkimm mě prostě trochu irituje.

Zmínila jsem se o tom na Facebooku, a neuvěřila bys, jaké negativní reakce to vyvolalo! Mám totiž známé, co studují medicínu, nebo je třeba politika moc nezajímá, a tohle je pro ně způsob, jak být v obraze a nemuset číst dlouhé, odstrašující články. Uvědomila jsem si, že mít čas vyhledat si a pročíst každodenní zprávy je výsada, a že různá média mají svoji hodnotu. Takže můj současný pohled je, že dokud jsou lidi informovaní aspoň nějak, je to dobře.

A tak mě napadá – je něco, na čem se neshodnete vy dvě?

Devon: Rozhodně! Měla jsem například pro náš newsletter vymyšlené barevné schéma, které mě Priya donutila odstranit, a z toho jsem byla opravdu špatná (smích). Ale vážně, my spíš o věcech hodně debatujeme, než že bychom spolu vyloženě nesouhlasily – například neustále diskutujeme o tom, co přesně klasifikuje zprávy jako feministické.

Priya: Přesně tak – hodně řešíme, jaké zprávy do newsletteru zařadit a jaké ne. Měly jsme třeba ale i momenty, kdy jsme si najednou uvědomily, jak některé věci vnímáme předpojatě. Tyhle situace, kdy jsme se možná trochu neshodly, ale zároveň se hodně posunuly, podle mě vedly k lepší spolupráci.

Devon: Určitě. Hlavně v období těsně po Charlottesville jsme musely komunikovat hodně na rovinu – celé to bylo hodně emotivní.

Priya: Zjistily jsme totiž, že na zprávy o Charlottesville reagujeme trochu odlišným způsobem, a uvědomily si, že musíme našlapovat opatrněji. Stává se, že někdo s dobrým úmyslem řekne něco, co někoho jiného okamžitě popudí – to se určitě stalo všem.

Devon: Na druhou stranu jsme lidi, a je důležité tyhle zamotané a trochu nešťastné situace prožít a zpracovat.

Abych mluvila trochu konkrétněji – chtěla jsem totiž do newsletteru zařadit článek o tom, jak můžou bílé ženy po Charlottesville vyjádřit svůj nesouhlas s rasismem. Priya se ohradila, že naše čtenářky přece nejsou všechny bílé. A já na to reagovala: „To já samozřejmě vím, ty si myslíš, že nevím, kdo jsou naše čtenářky?!” Byl to prostě klasický příklad toho, kdy jsem se jako bílá žena vehementně bránila a durdila místo toho, abych si uvědomila, co se mi Priya snažila říct. Chtěla jenom naznačit, že tenhle článek možná bude pro spoustu našich čtenářek naprosto nerelevantní.

Já chtěla tenhle článek s aktivistickými tipy pro bílé ženy zařadit proto, aby to nemusely být ženy jiných barev pleti, které musí řešit rasismus v naší společnosti. Teď ale vidím, že každá žena, která není bílá a takový článek si přečte, si akorát řekne Hm, další newsletter určený bílým ženám. Vím, že je hrozně důležité podporovat hlasy lidí, kteří rasismus osobně zažívají.

Priya: Jasně – je to otázka toho, jak vlastně vypadá a měla by vypadat podpora ze strany lidí, kteří podobnou diskriminaci nezažívají. Mluvíme-li za ostatní, mluví z nás zároveň blahosklonnost? Já osobně jsem dost citlivá na tohle klišé, kdy se bílé západní ženy snaží zachránit ženy jiných barev pleti (například mluvíme-li o ženské obřízce, věnech nebo vraždách ze cti). Tahle představa, že bílá žena přijede na bílém koni – jo, přesně, na svém neziskovém poníkovi – a zachrání ženu s tmavou barvou pleti, která díky tomu získá obrovskou sílu a sebevědomí, a je své západní sestře nekonečně vděčná… (kroutí hlavou). No prostě když jsem viděla tenhle článek o tom, co by bílé ženy měly udělat pro dobro žen jiných barev pleti, moje reakce byla Proboha ne, jen to ne!

Zároveň ale vím, že za tím článkem byl dobrý úmysl. A existují i situace, kdy je potřeba mluvit za ostatní – třeba když někdo u večeře utrousí rasistickou poznámku.

Tohle jsou nuance, které běžně při přípravě newsletteru řešíme. A někdy se holt sesune lavina emocí.

Abychom to zakončily o trochu veseleji – můžete popsat, jak si představujete feministický ráj? (smích)

Priya: Pro mě by to určitě byla inkluzivní feministická hnutí, kterým nedominuje žádná jedna skupina nebo agenda. Já si například hluboce cením boje za reprodukční práva a rovnou mzdu, ale mám pocit, že existuje prototyp bílé ženy ze střední třídy, která ze všech sil za tato práva bojuje proto, že jsou to jediná témata, která se jí osobně dotýkají. Ale na světě je přece tolik dalších témat, které se týkají mnoha dalších žen. Můj feministický ráj je proto místem, ve kterém jsou všechna feministická témata považovaná za rovnocenná.

Devon: To je naprosto super. Pro mě by feministickým rájem bylo, kdyby všechny holčičky, kterým odmala říkáme, že až vyrostou, můžou být čím chtějí, tím v dospělosti být opravdu mohly. Je to šok, vyrůstat jako divoké, nespoutané dítě, a pak dospět, a uvědomit si všechna ta omezení. Můj feministický ráj je místo, kde mají ženy respekt, a kde můžou svobodně projevovat svoji zvědavost a povahu po celý život.

Priya: To je taky super!

Devon: Doufám, že se to někdy stane!

***

Devon Haynes vyrostla v okolí Washingtonu DC. Pracuje v oblasti PR, momentálně trénuje na půlmaraton, a je nadšenou pěstovatelkou sukulentů. Ráda si čte v parku na slunci.

Priya Kvam žila ve Washingtonu DC několik let, než se přestěhovala do New Yorku, kde momentálně pracuje jako fundraiserka. Vystudovala genderová studia a mezinárodní rozvoj. Je aspirující operní pěvkyní, ráda čte, cestuje, a nakupuje oblečení.

Přečtěte si anglickou verzi článku zde.