O radikálním mateřství a prekérní práci v akademické sféře s Jennifer Grubbs

 

Jennifer Grubbs, Ph.D. je hostující profesorkou na katedře antropologie na Antioch College v americkém státě Ohio. Jako matka tří dětí mladších šesti let denně balancuje na hraně mezi ‘pracovním’ a ‘osobním’ na akademické půdě (a nejen tam). Její pracovní a osobní život je zároveň protkán politickým aktivismem — Jenny je queer, veganka a anarchofeministka, která učí kurzy o rase a genderu. S Danielou Ju si povídala o kloubení mateřství s prekérním zaměstnáním, otevřených hovorech se svými dětmi, a možnosti, že jednou odmítnou všechno, k čemu je Jenny se svým partnerem vychovává.

Jenny, ty jsi své první dítě čekala jako sedmadvacetiletá levicově zaměřená akademička. Jak tvoje politické názory formovaly tvou vizi o tom, jakou matkou ses chtěla stát?

Spousta mých politických názorů vykrystalizovala v opozici s názory mých rodičů a dominantními narativy, které vládnou v naší společnosti. Chtěla jsem proto, aby si moje dítě aktivně uvědomovalo všechna svá privilegia — například to, že je dítětem dvou vysoce vzdělaných cisgender queer lidí, které okolí jako queer neidentifikuje. Chtěla jsem taky, aby moje dítě vědělo o různých ekologických problémech a druhové nerovnosti. Věděla jsem přitom, že vzhledem k tomu, že moje politické názory stojí v silné opozici k mainstreamu, je taky dost možné, že je moje dítě jednou naprosto odmítne.

Dala jsem si proto za cíl zajistit, aby mělo dostatek prostoru k formování své vlastní identity a svého vlastního porozumění světu. Spolu s mým partnerem jsme se tyto myšlenky snažili uvést v praxi už během těhotenství a porodu, a snažíme se o to stále. Naší nejstarší dceři Emory je 6 let.

Narazily někdy tvé ideje na názory a očekávání tvých přátel, kolegů a kolegyň v práci, příbuzných, atd.?

Rozhodně. Zjistila jsem například, že u mé první dcery okolí mnohem lépe přijímalo to, že ji vychováváme jako veganku, a ukazujeme jí, že genderová identita může být fluidní. U mého třetího dítěte, syna, byla očekávání o něco striktnější. Najednou zde bylo víc otázek ohledně jeho výživy, oblékání a výchovy obecně. To byla po dvou dcerách docela velká změna.

Proč myslíš že mělo okolí větší problém s tím, že je vegan i tvůj syn?

Myslím si, že je to zčásti proto, že konzumace zvířat je v naší společnosti těsně spjata s maskulinitou, která zahrnuje pocit, že člověk je nadřazený zvířatům. Myslím si, že lidi znervózňuje představa dítěte-chlapce, který je veden k tomu, aby se s touto hierarchií neztotožňoval. U našich dcer to bylo o dost jiné, ideál femininity je o hodně flexibilnější. Ale učit chlapce nepřijímat násilí vůči zvířatům vnímalo okolí jako hrozbu, že nebude dost silný nebo otrlý.

A co další aspekty vaší výchovy, mimo veganství?

Další třecí plochou bylo například to, jak naše děti oblékáme. Já si osobně myslím, že gender je společenský konstrukt, že je to volba, že je to něco, o čem se každý den můžeme rozhodovat. Takže pokud se některé z našich dětí jednoho dne probudí a chce si na sebe vzít něco, co společnost vnímá jako holčičí, a tato společnost to proto vyhodnotí jako oděv nevhodný pro dítě, které vnímá jako chlapce, najednou je tu velká debata o tom, co jsme to za rodiče.

Všimla jsem si obecně, že kdykoli děláme cokoli, co jde proti společenským normám, jako například když s dětmi mluvíme o privilegiích, spojených s jejich bílou barvou pleti, okamžitě jsme konfrontováni s otázkami typu Proč tomu dítěti vnucuješ své názory? Náš syn taky například rád nosí šaty, a nosí je i do společnosti, a to je pak samé Proč ho nutíš nosit šaty? Vůbec mu nedáváš na výběr.

To, jak naše děti vychováváme, je často vnímáno jako omezování jejich volby, a přitom je to naopak — co nejvíc se snažíme povzbuzovat jejich autonomii. Když si děti vybírají jiné věci, než jaké společnost očekává, není to výsledek rodičovského nátlaku. Je to výsledek povzbuzování k tomu, aby učinily svou vlastní volbu. Já své děti učím to, že na světě je spousta věcí subjektivních, a dělám všechno proto, aby si mohly vybrat samy bez ohledu na mé vlastní názory. Učíme je říkat „Moje tělo, moje volba”, a snažíme se, aby své potřeby a myšlenky mohly vyjadřovat i ve svém chování. Někdy je to dost vyčerpávající, a stane se, že sklouzneme k frázím typu „Protože jsem to řekla”, ale i to je součástí té naší krásné rodičovské zodpovědnosti.

Vždycky, když tyhle momenty přicházejí, se je ale snažíme vyvážit rozhovorem, a s mým partnerem se na to i navzájem upozorňujeme. Nejsme samozřejmě dokonalí, učíme se být rodiči za pochodu.

Lidi dokážou mít spoustu dobrých rad, ale nakonec je vždycky všechno na tobě. I proto asi dokáže mateřství být dost izolující. Jak tenhle pocit zvládáš vzhledem ke své touze po komunitní výchově?

Tohle je určitě jedna z těch nejtěžších věcí, kterým zatím čelíme. Částečně je to tím, že jsme se před časem přestěhovali z Washingtonu, DC do Cincinatti [8 hodin autem], abychom byli blíž rodině, zatímco jsem dokončovala dizertační práci, a přišli jsme tak o naši progresivní rodičovskou komunitu. Zčásti je to taky tím, že naše názory se ne vždy shodují s názory lidí, kteří mají děti, nebo kteří děti tolerují.

Roli hraje taky to, že já i můj partner oba pracujeme na plný úvazek na univerzitě, a kromě toho máme pořád nějaké vedlejší projekty. Takže často ani nemáme chuť nebo energii na to, vytvářet si kolem sebe nějakou komunitu. V posledním roce se to změnilo k lepšímu, ale pořád je na čem pracovat. Podobně smýšlející lidé se dají najít i na sociálních sítích, ale co se týče osobního kontaktu, tak to pokulhává.

Navíc jak už jsem řekla, ne všichni vždycky sdílejí všechny naše názory. To je holt výzva intersekcionalismu. V anarchistických kruzích například nemusí být běžné veganství. Nebo když už tam veganství přítomné je, tak tam vůbec není tématem feminismus. Můžeme být mezi samými vegany a vegankami, ale hovory, které vedou, dokážou být dost rasistické.

Další věcí je pak logistika. Se třemi dětmi a zvířetem to dokáže být docela oříšek. I když jsme na nějaké akci všichni spolu, jeden z nás většinou hlídá, a druhý má „volno”. Pro mě je třeba těžké být na akci, která si vyžaduje mou soustředěnost a energii, když tam mám děti (a to i když je nabízeno hlídání). Někdy nám chybí to, jednoduše vyrazit na workshop nebo demonstraci, a být tam opravdu spolu. Místo toho jsme teď najeli na takovou týmovou mentalitu. Když se aspoň jeden z týmu akce aktivně účastní, mám dobrý pocit.

Jak dlouhou jsi měla mateřskou nebo rodičovskou dovolenou s každým ze svých tří dětí? Měla jsi pocit, že ta doba byla dostatečná?

S ani jedním dítětem jsem na mateřské nebyla.

Když se narodila Emory, učila jsem na American University ve Washingtonu, DC, a zpátky v učebně jsem byla dva týdny po porodu. To samé se Simonem a Tevye. Takže ne, ta doba dostatečná nebyla. Žádná v podstatě ani neexistovala. Pokud nejsi na pozici trvalé profesorky, která nějaké strukturální výhody zaručuje, musíš si to prostě nějak zařídit. Já ale už šest let pracuju na prekérních pozicích, takže žádnou mateřskou ani rodičovskou jsem neměla. Kdybych si chtěla vzít volno, bylo by neplacené, a negativně by to ovlivnilo hodnocení mých kurzů. Ono se to vlastně na reakcích studujících odrazilo i tak. Slyšela jsem například: „Jé, vy jste zpátky, my jsme mysleli, že už se nevrátíte!” nebo „Mysleli jsme si, že budeme mít přednášku v porodnici!” Něco z toho bylo i v psaných evaluacích. Zjistila jsem, jak moc je na hranici mezi pracovním a osobním vyvíjený tlak.

Co by ti v této fázi rodičovství bylo nejvíce pomohlo, kromě delšího volna?

Bylo by skvělé, kdyby existovala funkce asistující/ho vyučující/ho, který nebo která by mě nahradil/a. Nebo zajištěné hlídání dětí přímo na půdě univerzity. Protože když jsem se vrátila do práce, to, jak si zajistím a zaplatím hlídání, bylo celé moje věc.

Pamatuju si, že jsem třeba odučila dvouhodinovou přednášku, po ní hned spěchala na chodbu, kde můj partner houpal miminko, vlezla si s ním do prázdné učebny, nakojila ho, a spěchala zpátky na další přednášku doufajíc, že si nikdo ničeho nevšiml. Teď už oba děláme na plný úvazek, takže tenhle scénář je minulostí.

Vysokoškolské lektorování po porodu je vyčerpávající a drahá záležitost. Kromě vyššího platu nebo nějakého stipendia na pokrytí hlídání by bylo fajn, kdyby lidé projevovali víc porozumění k všem těm fyzickým i emočním změnám.

Americká společnost ale na rodičovství nahlíží velmi individualisticky. Je to prostě můj problém. Ani ne problém mého partnera, prostě jenom můj. O děti se samozřejmě staráme společně, ale já jsem ta viditelně těhotná, já kojím, takže mě se všichni vyptávají, jak to všechno zvládnu. Muži-akademici sklízejí ovace, když je vidět, jak kloubí práci a rodičovství. Ženy-akademičky jsou kritizovány a znevažovány.

Jak se tedy o výchovu dětí s partnerem dělíte v praxi? Co vám funguje?

S prvními dvěma dětmi mi byl partner v práci vždycky nablízku, abych mohla kojit. Protože jinak bych musela ráno vyrazit, odučit dvě a půl hodiny, a vrátit se zpátky, a to by trvalo moc dlouho. A nechtěla jsem pumpovat mlíko v metru.

Jak ale pracovní povinnosti přibývaly, už jsem partnera nemohla zavolat, kdykoli jsem učila. Máme ale tu výhodu, že oba děláme výzkum v podobné oblasti, takže místo abych v nouzi musela zrušit přednášku, partner ji může odučit za mě.

Jak jsi zmínila kojení, chtěla jsem se zeptat na kapitolu z knihy Defiant Daughters (Vzdorné dcery), kterou jsi napsala v roce 2013. Mluvíš v ní o ‚neoliberální korporatizaci akademické sféry‘. Zajímalo by mě, jak ji pociťuješ v každodenním životě. Jakým způsobem přispívá k tomu všemu, co jsi tu v souvislosti s rodičovstvím popsala?

Chtěla jsem poukázat na to, že současná akademická struktura novopečeným rodičům vůbec nepřeje a je třeba ji změnit. Stalo se to, že jedna stabilní akademická pozice je rozdělena třeba na tři pozice hostující/ho profesora/ky, nebo deset pozic pomocné/ho profesora/ky. Akademická sféra tak plně přijala trend najímání lidí na časově omezené projekty. Být profesorkou už neznamená být plnohodnotnou členkou katedry, která vyučuje, vede práce, sestavuje kurikulum, radí studujícím, a do toho všeho pracuje na svém výzkumu.

Nový—neoliberální a korporatizovaný—systém naopak pracuje s premisou, že každý úkon může někdo dělat odděleně. Najmou tě, odučíš jednu nebo pět kurzů, a zaplatí tě podle sazby za kredit. Nejsi plnohodnotnou zaměstnankyní, takže nedostaneš placenou dovolenou, zdravotní pojištění, příspěvek na důchod, nebo možnost odejít na sabbatical. Některé školy nabízejí malá stipendia, ale většinou nemůžeš ani podat žádost o grant na svůj výzkum. Pozice hostující/ho profesora/ky sice poskytuje jistotu platu, pojištění a pár dalších benefitů, ale neposkytuje možnost kariérního růstu.

Je dost těžké vymanit se z tohoto systému a dostat se na pozici trvalé profesorky, když za sebou nemáš dostatečný výzkum ani žádné granty. Jak je taky má člověk sehnat, když je plně zaměstnán výukou osmi kurzů za semestr, kterými si sotva vydělá. Na pozici trvalé/ho profesora/ky si ale lze vyjednat, že kurzy budeš učit třeba jen čtyři, takže té práce je nesrovnatelně míň. Ale takovou pozici je opravdu těžké získat, navíc je jich čím dál míň.

Takže v podstatě odvádíš víc práce, platí tě míň, nemáš přístup k zaměstnaneckým výhodám, a máš míň dlouhodobé investice do své kariéry. Všechno tohle dohromady, když se ještě přidá rodičovská zodpovědnost, jenom upevňuje systém chudoby v akademické sféře.

Chci se ještě zeptat na něco, co jsi zmínila úplně na začátku. Hodně rodičů s radikálními názory řeší, jak to bude vypadat, až jejich děti povyrostou a začnou chtít činit svoje vlastní rozhodnutí. Máš pocit, že se tvoje hodnoty projevují na chování a volbách tvých dětí? Nebo vidíš náznaky nějaké rebelie? 

Moje šestiletá dcera momentálně velmi silně vnímá, jak se projevuje femininita. Proto existuje pár pořadů, které doma prostě nesledujeme. Máme pocit, že dětem vštěpují špatné hodnoty. Ale s dcerou se o tom bavíme, a zatím se zdá, že to chápe. Dáváme si záležet, abychom se o všem vždycky pobavili a vysvětlili si to. Takže i když doma nekoukáme na Barbie, mluvíme o tom, proč. Přemýšlíme, jaké má asi Barbie hodnoty, a jaké by to bylo, mít ji za kamarádku. Snažíme se Emory brát hodně do společnosti, aby viděla, jak odlišní lidé mohou být — co se týče genderové identity, sexuální orientace, barvy pleti, nebo imigračního statusu. Bavíme se o tom, co to všechno znamená, a máme o tom i spoustu dětských knih.

Jinak taky nechodíme do ZOO a akvárií, i když tam jiné děti často slaví narozeniny. Emory začíná vnímat, že jít proti proudu občas znamená cítit se vystrčená z kolektivu. Hodně je to vidět na jídle, protože na oslavu si třeba musí donést vlastní sladkost. Když zapomeneme, tak tam jen sedí a nic nejí. Vnímá to i na institucionální úrovni. Ptá se nás, „Ve škole dali dětem [to a to], proč neměli nic pro mě, když já tohle nejím?”

Využíváme takové otázky k rozhovorům o tom, jak jsou na institucionální úrovni opomíjeny celé skupiny lidí. Třeba když jdeme do hračkářství, a nikde není panenka, která vypadá jako já, co to pro mě znamená? Nebo když se koukáme na televizi, kde jsou samé heterosexuální páry, jak se asi cítí lidé, kteří to tak nemají, nebo děti, které tenhle model doma nevidí? Zatím tohle všechno Emory chápe a bere úplně v pohodě.

Myslím si ale, že moje druhá dcera se s takovými vysvětleními asi nespokojí. Myslím, že bude chtít vědět ‚proč‘, a bude si chtít všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Já se na tuhle výzvu těším, sama jsem byla spíš tenhle typ dítěte. Jsou ale věci, které nechci, aby si vyzkoušela, jako například být rasistka nebo mít homofobní poznámky. S tím bych měla velký problém. Co se týče jídla, jsem rozhodně pro, ať si zkouší, co jí chutná a co ne. Určitě bych se ale obrátila na známé, co mají víc zkušeností, kdyby se rozhodla jíst zvířata nebo se podílet na jakékoli jiné formě jejich vykořisťování.

A na závěr, co je podle tebe nejtěžší a naopak nejhodnotnější na tom, být radikálním rodičem?

Nejtěžší je asi to, jak je to vyčerpávající a izolující. Sledovat vlastní děti v situacích, kdy jsou ony ty ‚jiné‘, mi akorát ukazuje, kolik práce je ještě před námi, a o to víc jsem odhodlaná ve svém aktivismu nepolevovat. Jsem sice pyšná, když své děti vidím, jak si umí poradit a jak jsou vytrvalé, ale je mi zároveň i smutno, že tomuhle musí čelit. Láme mi to srdce, když vidím, jak zjišťují, že svět dokáže být zlý, a sama nevím, co se za jejich života změní.

Tou nejlepší věcí na tom všem je ale vědomí toho, že vychováváme děti, které se tomu zlu postaví.

***

Jennifer Grubbs, Ph.D. je hostující profesorka na katedře antropologie na Antioch College v Ohiu a donedávna i zástupkyně ředitelky programu Women’s Studies na East Tennessee State University. Její výzkum kombinuje feministickou antropologii, environmentální komunikaci a queer studies. Konkrétně Jennifer zkoumá identity lidí, kteří protestují proti ekologickým a druhovým hierarchiím v rámci neoliberálního kapitalismu. Svou prací, která využívá intersekcionální feministickou optiku, Jennifer dekonstruuje hierarchie, které jsou využívány k upevňování a ospravedlňování násilí. Její blog si můžete přečíst zde.

Rozhovor v originále najdete zde.

Foto: archiv Jennifer Grubbs